Balení řetězů
Svatý Václav na Václavském náměstí je místem, kde český národ poslední století prožívá své porážky, vítězství, frustrace a radosti. Ale od roku 1969 je jeho socha omotána kovovým řetězem, který má lidem zkomplikovat přístup k soše. Řetěz je sprostě odlit z podob lipových listů, které jsou národním symbolem, akorát že ty listy míří ostrými špičkami nahoru, aby na ně nešlo sednout. Něco ve smyslu NÁROD PROTI SOBĚ, tak jak to bylo obsahem normalizace po ruské okupaci. Tento řetěz je jen pokrytecká náhražka ostnatého drátu. Přál bych si, aby Svatý Václav byl konečně od tohoto řetězu osvobozen. Tedy jsem na neděli 8. června v 18. hodin vymyslel Balení řetězů na rudo. Aby bylo jasno a zároveň aby tímto zábalem změkly a člověk si na ně mohl usednout v míru a bez nebezpečí poranění. „Víš, že máte 8. června důležitou politickou akci?“ řekl jsem šéfovi Balbínovy poetické strany Jiřímu Hrdinovi, když jsme ve středu s Hladíkem dohráli v jeho Balbínově poetické hospůdce. „Jakou akci?“ zeptal se Geniální Guvernér udiveně zpod své buřinky. Vysvětlil jsem mu to a naléhavě uzavřel: „Takže nad tím berete stranickou záštitu a zajistíte, aby ta akce byla legální.“ „To není vůbec problém!“ zařval GG radostně svým teatrálním hlasem. „To stačí jen ohlásit,“ a druhý den ráno se Hrdina vydal na úřad Prahy 1 ohlásit akci u Václava. „To už my neděláme, všechno se teď hlásí na magistrátu,“ dozvěděl se. Tedy šel na Mariánské náměstí. „Tady to sice neděláme,“ řekl ochotně vrátný, „ale když projdete touto dlouhou chodbou na Malé náměstí, tak tam máme k tomu účelu detašované pracoviště.“ „To tady nebude,“ řekl další vrátný na Malém Rynku, „musíte do Kafkova domu, tam se vydávají taková povolení.“ „Do Kafkova domu?“ zeptal se nejistě Hrdina. Před zákonem stojí dveřník. A do zákona nemůže vpustit, napsal Kafka. „No jistě. Je to asi sto metrů hned na tom náměstíčku vedle kostela. V čísle tři.“ Hrdina popošel na náměstíčko, které se jmenuje Kafkovo, a začal hledat číslo tři. To tam samozřejmě nebylo, ale Kafkův dům ano. A Kafkova šilhavá bysta už Hrdinu zaregistrovala. Beschreibung eines Kampfes. A Hrdina bojoval. Mezi nekonečnými řadami stolečků a slunečníků, nastražených Kafkovým jménem na turisty jako past, našel po úporném hledání vedle kostela nenápadné dveře, na kterých bylo též napsáno Magistrát. Brána zákona byla otevřena, ale mocný dveřník v kožichu s velkým špičatým nosem a dlouhými tenkými černými tatarskými fousy tam nestál. Hrdina vešel. Nikde ani druhý dveřník, ani ten třetí tak mocný, že se na něj ten první nesmí byť podívat. A nečekaně stál GG rovnou v kanceláři. „Ale to za mnou vůbec nemusíte chodit,“ řekl mu přátelsky úředník. „Na to máte samozřejmé právo. Takový je zákon. To pouze dáte do podatelny, a až mi to přijde na stůl, tak vám to povolím. Jsme tu k vašim službám,“ nevěřícně slyšel Hrdina přátelský úředníkův hlas. Šel tedy zpět na Mariánské náměstí, vyplnil formulář a podal. Nestálo to nic a nikdo po něm nevyžadoval žádný průkaz. „A nechcete to tam raději donést sám? Je to jen sto metrů, a když to dám do pošty, tak by se to mohlo zdržet. Počkejte, já tam zavolám… kruci, všichni jsou na obědě. Mohli by chodit alespoň po jednom!“ zlobila se slečna z podatelny. Byl totiž čtvrtek a podání musí být vyřízeno do tří dnů, nejen pracovních. Když to úřad do tří dnů nezakáže, je akce automaticky povolena. Úřadu tedy fakticky zbýval jen jeden den. „Tak já počkám a zanesu to tam za chvíli,“ nabídl Hrdina vstřícně. „Já už si nějak poradím,“ odvětila slečna také vstřícně. Hrdina odešel s radostí, jak se mu to všechno podařilo úspěšně vyřídit. Vor dem Gesetz už dveřník nestojí, oddechl si a šel na pivo. Tak snadno vstoupil Hrdina do zákona. Druhý den hned ráno zvonil Hrdinovi mobil: „Tady magistrát. Narazili jsme s Vaší žádostí na problém. Prostor před Svatým Václavem si na celý měsíc zadala Národní strana. Od rána do večera. Takže Vám Vaši akci nemůžeme povolit. Ten prostor teď patří Národní straně. Jedině, že byste se domluvil s nimi, jestli Vám to ONI povolí.“ „Jaká Národní strana?“ podivil se Hrdina, který se v politických stranách vyzná. „To já nevím, ale mají to zamluvené. Dám Vám na ně telefonní číslo.“ Po vytočení se ozvalo, že volané číslo neexistuje. Hrdina se otřásl. Tak přece! Volal tedy zpět, tentokrát si už jist, že volá skutečně do domu Franze Kafky. Po dvou hodinách se ozval úředník zase. Vypátral ve starých žádostech ještě jiné telefonní číslo. Hrdina ho vytočil. Vzal to Pavel Sedláček, který říkal, že jede na mítink do Chomutova. Hrdina mu vysvětlil, oč jde. „Tak nám pošlete do sekretariátu žádost e-mailem a my to projednáme na předsednictvu,“ rozhodl Sedláček mocně. „A nemůžeme se dohodnout rovnou? Na magistrátu to potřebují vědět ještě dnes,“ promluvil Hrdina jako Kafkův venkovan, který prosí, aby ho vpustili do zákona. „To je ale příliš vážná záležitost, to nemohu rozhodnout jen tak já sám,“ slyšel Hrdina ze sluchátka hlas mocného dveřníka, který se odvolával na ještě mocnějšího. „Ale já to potřebuji vědět teď hned!“ zařval Hrdina ještě mocněji. „A opravdu tam nebudete mluvit o Evropské unii?“ začal člen Národní strany couvat. „S Evropskou unií to nemá nic společného, je to otázka národní. Jde o ten řetěz, jak už jsem vám vysvětlil,“ začalo v Hrdinovi zrát podezření. „Takže jestli tam nebudete propagovat náš vstup do Evropské unie, tak je nám jedno, co tam budete dělat,“ vzdal to ten, který zákon nestřežil, jen zneužil. „Budem balit řetězy na rudo!“ zahřímal Hrdina znovu a položil. Takže přijďte všichni a doneste si rudé látky či jiné zábaly. Franz Kafka nám to povolil.
Uverejnené v internetovom denníku Britské listy www.blisty.cz
