Radia Tokodede

Exotická místa měl by člověk toliko navštěvovat, chce-li si je jako taková uchovat. Jakmile tam začne žít, exotika rychle vyprchává a mění se ve všední skutečnost. Tak je to nezbytné, je nutno si novým podmínkám přivyknout a čím dříve tím lépe.
Počet zobrazení: 1064
15-m.jpg

Exotická místa měl by člověk toliko navštěvovat, chce-li si je jako taková uchovat. Jakmile tam začne žít, exotika rychle vyprchává a mění se ve všední skutečnost. Tak je to nezbytné, je nutno si novým podmínkám přivyknout a čím dříve tím lépe. Ze svých dřívějších návštěv tropů vím, že je dobré rychle se přizpůsobit místnímu tempu, tedy výrazně zpomalit. Chodit zvolna a šetřit energií. Mění se i náš biorytmus, slunce vychází v šest a v šest večer zapadá. Západy slunce jsou tu často uchvacující podívanou, jsou však rychlé a náhle na nás spadne klec noci, žádné pozvolné stmívání. Tropická tma je vskutku černá jako kominík. Večery jsou teplé, až horké a život proudí vesele do noci. Po ulicích září lampičky stánkařů, v restauracích večeří lidé u stolků při svíčkách. Vypadá to půvabně a romanticky. Také proto, že v té tmě nejsou vidět trosky budov, ani haldy odpadků a jiná špína. Moje první dny v Dili jsou plny nenadálých zážitků, neustálého objevování nových hodnot kolem sebe i v sobě. *** Zatím bydlím v hotelu, přes den sedím v aklimatizovaném prostředí společnosti Internews. Po večerech chodím na pivo a vedeme řeči. Třetí den Jan nadhodila, že je na čase podívat se do mého budoucího působiště, do Radia Tokodede v městečku Liquica. Druhý den, ve čtvrtek 6. února vyrážíme. Vymotat se z chaosu hlavního města Dili netrvá dlouho a jsme na venkově. Cesta se vine po úbočí kopců kolem moře a je lepší než jsem očekával. Je uzounká, místy nebezpečná, ale je to svého druhu asfaltka. Projíždíme několika vesničkami, kde se líně plouží domorodci, psi si lížou přední tlapy či co, přes cestu přebíhají prasata a kozy. Asi po půl hodině vjíždíme do Liquici. V Austrálii jsem potkal několik lidí, kteří to místo navštívili, a když jsem se jich na Liquicu ptal, říkali: Je tam pěkná pláž. Nechtěli mne vylekat. První dojem je skličující, není to městečko, spíše nepřehledná vesnice, pohozená ve svahu. Nejméně třetina domů je v troskách. Tudy před pouhými třemi lety ustupovala indonézská armáda, ničila domy a vraždila lidi. Bylo mi řečeno, že Radio Tokodede má svoji budovu uprostřed města a nacházíme ji snadno, podle stožáru vysílačky. Z venku vypadá dům dobře, tedy ve srovnání s okolními troskami, uvnitř je však v desolátním stavu. Ve vstupní hale je stolek a křesla, celkem moderní a zachovalá. V jedné místnosti je vysílací studio, jiná místnost nese honosný název Newsroom, tedy zpravodajská redakce. Je tam také konferenční místnost, kde je stůl, na židle už nezbylo. Jsou tam ještě další dvě místnosti neurčitých účelů. V jedné z nich vidím futrál na housle a v něm vskutku nástroj je, pěkný a zachovalý, má pouze tři struny. Až budou peníze, koupí se i éčko, zatím tu hrají jen na ty tři. Alespoň tak. Ale jedna důležitá místnost tu není. Hned se ptáme, kam se tedy chodí, a dozvídáme se, že k sousedům. Vidím, že jedním z mých prvních úkolů zde bude vybudovat záchod. Ještě nevím, kterou světovou organisaci by bylo vhodno požádat o finanční podporu, nejspíše OSN. V redakci je police s fascikly a počítač. Studio je vybaveno prostě – mixážní pult, dva kazetové a jeden CD přehrávač a dva mikrofony za stolkem. Jsou tam i židle. Velké potěšení mi působí zjištění, že ve studiu běží klimatizace a je tam tedy příjemně chladno. Nejprve přibíhá manažér Rafael a zanedlouho je tu veškerý personál, celkem devět duší. Rafael je učitel na nedaleké škole a je z nich nejstarší, kolem třicítky. Zpravodaj Heilu je poněkud deformované postavy, myslím, že prodělal v mládí křivici, je viditelně inteligentní a trochu zkušený. Ostatní jsou většinou mladí chlapci, osmnáct plus, kteří nemají práci, provozování tohoto rádia je hlavní náplní jejich života. Dozvídám se, že vysílají od šesti hodin ráno do desíti večer, pokud ovšem jde proud, a ten často nejde. Mají sice pomocný generátor, nejsou však peníze na benzín. *** Musím přiznat, že v tomto okamžiku byly moje pocity všelijaké. Kam jsi se to zase dostal a proč? říkám si. A hned si odpovídám: Vždyť jsi to sám chtěl, v Austrálii jsi přece vysloveně žádal, že chceš jít do míst odlehlých a potýkat se s problémy náročnými. Tak tady to máš! Tlumočník Frances je velice šikovný chlapec a konverzace se rychle rozvíjí. Netrvá dlouho a začínám mít z těch chlapců dobrý pocit, jsou bystří, mají plno energie i nápadů. A také smysl pro humor, stále vtipkují a smějí se. Nedostatek společné řeči je vážným problémem, je ale zajímavé jak je možné navázat osobní vztah jen pomocí pohledů, stisků ruky a úsměvy. Jejich život není snadný, já tu pobudu jen rok, oni tu zápasí s životem trvale. Oni tu nejsou pro mne, já jsem přišel kvůli nim, bylo to mé rozhodnutí jít pomáhat této poničené zemi. Timor l´este je mladá země, vše se tu rodí, bude tu hodně práce, ale bude to zajímavé. Jedním z mých úkolů je vybudovat z Tokodede modelovou komunitní stanici. Co se mi za ten rok podaří? A tak si vzpomenu, že Československý rozhlas začínal ještě hůř, vysílalo se ze stanu v Kbelích, a jaká je to dnes ctihodná instituce! Program Radia Tokodede je velmi jednoduchý. Trochu místního zpravodajství, občas nějaký rozhovor, nebo reportáž, natočená na malý kazeťáček v okolních vesnicích. Také vysílají pořad angličtiny, mají však jen tři pásky a ty stále opakují. Většinou hrají hudbu. Poslouchám pozorně, ano, je to hudba populární, nějaké indonézské slaďáky, západní evergreeny a také hudbu latinsko-americkou. Toho protivného rámusu, kterým americké kšeftařské společnosti dnes zamořují svět, vydávaje to za oblíbenou hudbu mas, tu mnoho nemají, zatím. Chlapci přiznávají, že se jim dostalo jen minimálního profesionálního zaškolení, jsou však dychtiví se učit. Chtěli by dělat více mluvených pořadů, natáčet dokumenty a zaznamenávat orální historii. Žijí tu ještě staří králové (náčelníci) a jejich příběhy je nutno zachytit, než vymizí s těmi lidmi. Potřebují vybudit národní paměť. To vše rád slyším. A také projevují potěšení, že jsem ochoten jim pomáhat. Pozvolna nabývám přesvědčení, že to nebude tak zlé, že tady budeme dělat zajímavé rádio, i když snadné to nebude. *** Ptáme se, jaké jsou zde možnosti ubytování. Hotel tu není. Vezou mne do jednoho domku, kam se mohu nastěhovat. Rodina, které dům patří, se přestěhovala do jakési boudy vzadu a přední dům pronajímají. Byl to kdysi pěkný dům. Vpředu hezká zahrádka s rybníčkem (tam se jistě líhne hodně moskytů), prostorná veranda s výhledem na moře. Zařízení jen minimální, vše je prosté a zanedbané, ale něco se s tím udělat dá. Spěchat na to nemusím a také nebudu. Odjíždíme k večeru a já jsem smířen se svým údělem. Ten reportér Heilu rozumí docela dobře anglicky, utěšuje mne cestou Jan, ale ví stejně dobře jako já, že neumí anglicky vůbec. Je bystrý a tak se dovede rychle dovtípit. Jeho angličtina není o moc lepší než moje znalost jazyka Tetun. Ráno mne vítá Jan v kanceláři, prý se špatnou zprávou. Doslechla se od Portugalky Sáry, která tu pracuje pro portugalskou organizaci INDE, že úřady místní samosprávy v Liquici hodlají zabrat budovu Radia Tokodede pro nějaké kanceláře. To je vážné, na přemístění stanice nejsou peníze. Odpoledne má Sára schůzku s DA (District Authority = místní samospráva), kde se o tom bude jednat. Je nutno, abych okamžitě jel do Liquci, vyhledal Sáru a zjistil, jak se věci mají. Usedám tedy na motorku, abych se vydal se na svoji první cestu po timorských silnicích. Mladičký a příjemný Raymond, který má na starosti informační technologii, projevuje vážné obavy, že mne už neuvidí živého. Starost tohoto milého chlapce mne upřímně dojímá. Jel jsem velmi opatrně, zákruty nad mořem jsem projížděl krokem, nemám co uspěchat. Rafael anglicky nemluví, proto jsem se ho opatrně zeptal: Ita iha problema? Máte problémy? Nic nenasvědčovalo tomu, že by si nějakých problémů byl vědom. Jezdil jsem tedy po městě a hledal Sáru, seznámil jsem se tak s několika bílými ženami, žádná však nebyla tou hledanou. Sáru jsem našel až po čtvrté odpoledne, když přijela pozdě na schůzi. Bylo dusno a s místními funkcionáři jsme seděli v malé zabedněné místnosti. Šéfka místní samosprávy se ukázala jako celkem příjemná žena. Schůze to byla zajímavá. Sára se šéfkou mluvili portugalsky, její tlumočník to překládal do tetun a někdo další ještě do tokodede, to je jazyk, kterým se v té oblasti mluví. Když někdo místní řekl něco v tokodede, bylo to hned přeloženo do tetun, potom do portugalštiny a pro mne to Sára přeložila do angličtiny. Úvodem jsme vedli hodně zdořilostních řečí, já jsem se představil a prozradil důvod svého pobytu. Vyslovil jsem přesvědčení, že komunitní stanice Tokodede je velkým přínosem pro Liquicu i okolí, věřím, že se jí dostane veškeré podpory od místních institucí a vzájemnou spoluprací tak vybudujeme nejlepší stanici na Timoru. Šéfka řekla, že o stanici toho moc neví, chlapci musí svoji práci zlepšit, ale je ochotna pomáhat a spolupracovat. Budovu mají v plánu použít pro nějaký nový úřad, ale to nespěchá a možná to vůbec nebude nutné. Tak jsem tomu už začínal rozumnět, pokud ovšem mí tlumočníci překládali alespoň přibližně. To se časem ukáže, zatím nic nehrozí. Začalo se stmívat, když jsem vyrazil na zpáteční cestu. Kousek za městem se spustil tropický lijavec a nebylo kam se schovat. Po cestě jsem přebrodil několik řek, které tam předtím nebyly. Tropické deště jsou vlahé a vydatné. Do Dili jsem přijel naskrz promočen a rád. Zase jeden zajímavý zážitek, pomyslil jsem si, když jsem unaven zaléhal do postele. Ráno jsem se šel projít na pláž a přemítal co a jak dál. Internews mi zaplatil hotel na týden s tím, že si najdu stálejší ubytování. Do Liquici se přesunu, zajisté, ale spěchat nemusím. Jan mi oznámila, že jedna její přítelkyně ví o jakémsi ubytování zde v Dili, mohl bych se na to jít podívat. Tak jsme jeli. Seznámil jsem se s majitelem jménem Jose (Žozé), je to Portugalec, který žil nějaká léta v Austrálii, v roce 2000 se přestěhovat do Dili, oženil se s domorodkou a postavil tu takovou lepší ubytovnu, kterou pronajímá. Dojem byl z toho dobrý, čisté pokoje, s evropským záchodem a sprchou, dokonce i klimatizace. Chce za to jen 200 amerických dolarů měsíčně, tedy přesně tolik, kolik mi chce Internews připlácet na bydlení. V té ceně je započítáno i praní prádla. Je tu společná veranda, kde se nájemníci sbližují. Také je tu kuchyňka a lednice. Večer to hlídá ochranka. Naproti je dobrá a levná indonezská restaurace. Na pláž je to nějakých deset minut pěšky. Tak jsem to vzal, na další měsíc mám vystaráno, mohu se v klidu soustředit na práci. Článok bol uverejnený aj v internetovom denníku Britské listy www.blisty.cz (Pokračovanie v budúcom čísle)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984