Co říká psychiatr na moderní umění
Jakmile je položena otázka, co říká psychiatr na moderní umění, je nasnadě jiná otázka, totiž zdali je vůbec psychiatr oprávněn o něčem takovém mluvit, zdali je ve vztahu k tomuto tématu vůbec kompetentní. K tomu je třeba říci toto: O moderním umění toho už zajisté bylo napovídáno mnoho – ať už formou pouhých řečí nebo vážných rozhovorů – a hovořilo se o něm pro i proti. A tak by se mohlo stát, že debata sklouzne k výtkám moderního umění. Bude pak možné – po přečtení řady výhrad – podat nějaký posudek? Psychiatrický posudek psychiatrického znalce. Tady však stojíme před vážným problémem. Psychiatr sice nebývá v tomto ohledu odborníkem, ale měl by být takříkajíc obráncem osobnosti. Jako psychiatr třeba nerozumí modernímu umění, ale měl by mít znalosti o osobě dotyčného umělce, a znalost těchto uměleckých osobností nemám ze školy, ale především ze své ordinace, takže o nich mohu hovořit. Úvodem prozradím toto: Znám řadu moderních, nanejvýš moderních umělců, a musím říci, že jsou mezi nimi někteří, kteří – posuzováno z psychiatrického hlediska – jsou dokonale normálními osobnostmi (nepoznal jsem je jako pacienty); a na druhé straně jsem za ta léta poznal celou řadu neurotických nebo psychotických malířů a musím říci, že malovali nanejvýš realisticky nebo naturalisticky. Diagnózu tehdejších duševních poruch jsem stanovil, ale na základě klinických příznaků, a určitě by mne nenapadlo stanovit diagnózu z pohledu na určitý umělecký styl jejich děl. A zde pak stojíme před další otázkou: Dají se z díla vyvodit nějaké psychiatrické závěry o jeho tvůrci? Je třeba říci, že se o to často mnohí pokoušeli, ale podobné pokusy zůstaly pouze amatérskými pokusy psychiatrických diletantů. Myslím přitom hlavně na novináře a umělecké kritiky, u nichž patří k dobrému tónu, třeba v rámci divadelní kritiky, ohánět se oidipovským či jinými komplexy. Je zajímavé, že řada moderních umělců samých stále více hovoří o tom, že tvoří pod vlivem podvědomí nebo něčeho podobného. Naskýtá se tak třetí otázka: Co je pravdy na tzv. Automatickém tvůrčím podvědomí? Usuzuji, že se jednotliví umělečtí kritikové stylizují do role psychiatrů; musím dodat, že mnozí umělci se k této falešné hře nestaví odmítavě, že jí přímo nahrávají, chovajíce se, jako by byli schizofrenní, či jako by byli automaty svého podvědomí. Ale často – mluvím opět jako psychiatr – hrají tuto úlohu špatně. Mnozí se budou ptát, jak skutečně vypadají kresby lidí duševně nemocných. V této souvislosti bych rád připoměl něco, co mi doposud ušlo, že totiž všechny tyto rádoby umělecké výtvory duševně nemocných lidí posbírané v ústavech a vystavené na prvním světovém kongresu psychiatrů v Paříži, byly vždycky pečlivě vybírané. A výběr se řídil kritériem nápadnosti, mimořádnosti. Ale většina podobných výtvorů, které lze vidět během mnohaleté činnosti na psychiatrických klinikách, byla – musím říci – díla nanejvýš banální. Zajisté, na obsahovém tematickém výběru se vždycky prozradil vliv duševní poruchy. Ale to formální, stránku stylovou, známe my psychiatři nanejvýš ve vztahu k jistým formám epilepsie jako charakteristický způsob, totiž sklon ke stereotypně se opakujícímu ornamentu. Přitom všem ovšem nesmíme zapomínat na jedno: získání titulu akademického malíře bohužel neznamená imunitu vůči duševní chorobě. Také skutečný malíř, opravdový umělec, může psychicky onemocnět. V nejlepším případě, když má štěstí v neštěstí, zůstává jeho umělecké nadání nedotčeno, a jeho umělecká činnost se zachová. Dojde-li k poruše tvorby, nestane se tak kvůli psychóze. Duševní nemoc není nikdy sama o sobě produktivní, nikdy není nemocný sám za sebe tvůrčí. Tvůrčí může být pouze lidský duch, ale nikdy nemoc „ducha“, tzv. duševní choroba. Lidský duch však může právě v rozporu s tímto strašným osudem, zvaným psychóza, vydat poslední tvůrčí síly. Nesmíme však provést opačnou chybu, právě tak málo, jako se nemoci jako takové smí připisovat jakákoliv tvůrčí síla, právě tak málo smí přítomnost duševní nemoci sehrát úlohu argumentu proti umělecké hodnotě tvoření. Posoudit uměleckou hodnotu nebo pravdivost díla nemůže psychiatr v žádném případě. Zdali byl světový názor Nietzscheho správný nebo falešný, s tím nemá jeho paralýza nic společného; zdali Hölderlin má nebo nemá krásné básně, s tím nemá jeho schizofrenie nic společného. Formuloval jsem to jednou prostě; když řeknu 2 x 2 = 4, pak to platí, i když to řekl schizofrenik. Je otázka, zda má moderní umění s produkcí (úmyslně neříkám výtvory) skutečne duševně nemocných něco společného a zda to společné je jejich společným jmenovatelem. Na to se dá odpovědět, že mnohý duševně nemocný se v jistém smyslu může nacházet v podobné situaci jako moderní umělec; nemocný se může cítit přemožen zážitkem „nikdy nezažitých světů“, jak to jednou krásně nazval Storch; ve snaze postihnout to podivné a strašidelné, co se mu přihodí, zápasí o jazykový výraz, a v tomto boji nevystačí se slovy všedního života, takže tvoří nová slova, a tato slova, tzv. neologismy, jsou pro nás psychaitry běžným příznakem určité psychózy. Je to pak div, že moderní umělec, který se snaží zachytit problémy – nic více a nic méně než problémy naší doby! – a zděděné formy mu nestačí, sahá po nových? Společný jmenovatel, kterého hledáme, spočívá ve výrazovém nedostatku, v krizi, v níž se oba, jak duševně nemocný, tak současný umělec nacházejí. Tuto podobnost ovšem nesmíme mít umělcům za zlé – není to hanba; předně takovou výrazovou krizi zná každá doba – každá má své „moderny“. A za druhé taková výrazová krize je všude, totiž v každém oboru duchovního života. Nebo je snad v moderní filozofii, v moderní psychiatrii méně prokazatelná? Je přece znám obtížný styl a mnohé neologismy, jimiž je charakteristická tvorba Martina Heideggera. Dovolil jsem si práve před rokem učinit pokus, při své přednášce jsem vždycky přečetl tři věty s poznámkou, že jednou tyto tři věty pocházejí z Heideggerova díla, podruhé jsem je zachytil těsnopisem v rozhovoru s pacientem-schizofrenikem. Prosil jsem pak posluchačstvo, aby určili, které věty byly vzaty z díla známého filozofa a které byly získány od duševně nemocného pacienta. Mohu prozradit, že převážná většina mých posluchačů slova velkého filozofa pokládala za schizofrenická a naopak – slova filozofa, o kterém významný švýcarský psychiatr Ludvík Binswanger jednou řekl, že Heidegger svou jedinou větou odkázal celé knihovny děl, která byla napsána na stejná témata, do říše pohádek. Dejme tomu, že to tak skutečně je: nemusel Heidegger vytvářet nová slova, aby mohl dosáhnout takového historického významu svých sdělení? Když nevyšel se starými pojmy, těmito ohmatanými mincemi, potom to bylo namířeno proti vyjadřovací schopnosti naší řeči, ale v žádném případě to nemluví proti filozofovi a proti volnému stylu jeho vyjadřování. Po této odbočce o vyjadřovacích nesnázích, s nimiž se umělec setkává, nakonec zůstává otázka, jak dalece máme brát moderní umění vážně – přičemž zdůrazňuji, že na tomto místě má být tahle otázka zodpovězena jen do té míry, pokud k ní může poskytnout psychiatr svůk příspěvek! Tedy, co v tomto případě znamená, brát vážně? Tolik co uznat. A ve vztahu k otázce pravosti může psychiatr říci jedno, dodat k tomu jen tolik: Je samozřejmě možné, že ten nebo onen charakteristický rys současného umění byl vytvořen duševně nemocnou osobností. Dále je možné, že právě taková osobnost a její tvorba vlastní sugestivní sílu, která se brzy projeví tím, že vznikne nová móda. Když se něco stane módou, pak se dostaví dříve nebo později také konjunkturní tvůrci a mezi nimi se může objevit takový, který nebere vážně ani umění ani obecenstvo, pouze sám sebe, ale zastává názor, že když snobský svět chce být klamán – tak ať je klamán. To je třeba všechno připustit – to vše je možné; ale pro mne jako psychiatra platí jedno: mezi moderními umělci jsou vždycky takoví, kteří si zaslouží, aby byli bráni doopravdy vážně. Viktor E. Frankl, rakúsky psychiater, tvorca logoterapie. (prevzaté z knihy Psychoterapie pro laiky, vydavateľstvo Cesta, Brno 1998)
