Evropští zelení

Kniha brněnského politologa a novináře Pavla Pečínky představuje v českých podmínkách průkopnický pokus o zachycení tváře dynamicky se vyvíjejícího fenoménu ekologických politických uskupení v evropském prostoru.
Počet zobrazení: 991
18-m.jpg

Kniha brněnského politologa a novináře Pavla Pečínky představuje v českých podmínkách průkopnický pokus o zachycení tváře dynamicky se vyvíjejícího fenoménu ekologických politických uskupení v evropském prostoru. Vzhledem k absenci téměř jakékoliv odborné literatury v českých podmínkách a to ať knižní či časopisecké, jde o mimořádně záslužný počin. Strany zelených – vzhledem ke svému formování až od 70. let 20. století běžně označované za nejmladší stranickou rodinu – se přitom na okraji českého odborného diskursu ocitli nejenom díky své relativní „novosti“. Dalším patrně významnějším důvodem byl fakt, že v politickém spektru po roce 1989 tvořili čeští zelení relativně periferní prvek (od poloviny 90. let pak téměř neviditelný i v rámci mimoparlamentní scény). Pečínkova kniha tak představuje díky svému velkému a koncentrovanému faktografickému potenciálu zásadní posun, který otevírá prostor pro další výzkum. Dále znamená i určitý analytický přínos, jenž spočívá v demýtizaci (v českých poměrech celkem rozšířeného) přehnaně idealistického vnímání ekologických stran, jako nového a minulostí nezatíženého prvku v rámci jednotlivých národních politik. Přes nespornou „mladost“ ekologického politického proudu je totiž nezpochybnitelná značná „prehistorická“ rozmanitost politických skupin a jednotlivců, které v jednotlivých evropských zemích tyto formace zakládaly. Lákavost ekologické tématiky totiž přitáhla v „zakladatelském“ období (nejenom západní Evropy let 70. a 80, ale i Evropy postkomunistické let 90.) specifické aktéry, kteří se vyznačovali značnou politickou nesourodostí. Jak to v úvodu knihy poněkud eufemicky vyjadřuje autor (s. 13): „Existuje v politickém spektru takový terén, že se na něm v určitém okamžiku může sejít stárnoucí anarchista žijící v nelegálně obsazeném domě, stoupenec maoistické kulturní revoluce hledající pro sebe modernější tvář, komunista unuděný dogmatickými marxisticko-leninskými poučkami, mladý sociální demokrat znechucený rozporem mezi předvolebními sliby a reálnou politikou své strany, liberál lpící na rozšiřování občanských práv (...), člen agrární strany (...) očarovaný krásami venkova a hospodařením na malých farmách, konzervativec znepokojený modernizací světa (...) či neofašista usilující zabezpečit zdravé životní podmínky pro přežití „bílé rasy“ (...).“ Tato historicko-politická divergentnost „otců-zakladatelů“ ekologických stran přitom v řadě případů určitou dobu přetrvala, přičemž se podepsala na jisté heterogennosti ekologického proudu. Dodnes se to, byť v míře stále omezenější, projevuje při globálnějším pohledu na identitu jednotlivých stran zelených. *** Dalším nesporným přínosem knihy, inspirativním i pro českou „zelenou“ scénu, je pak autorova identifikace možných cest, jenž si západní zelení zvolili při prosazování svých ekologických požadavků. Přes jistou „rozmlženost“ přiblížení těchto variant (viz níže) je zde mimořádně zajímavý poznatek, že nejefektivnější způsob působení stran zelených (které jsou ve všech evropských stranických systémech v nejlepším případě v pozici malé relevantní formace) se ukázal v taktice určité konkurence a zároveň partnerství se sociální demokracií (s. 211). Jak autor konstatuje, sociální demokracii mohli zelení vydírat buď tím, že zůstávali v radikální opozici a odebírali jí tak mladé postmateriálně orientované voliče nebo s ní vytvořili vládu a nutili ji tak více se „ekologizovat“. (V druhém případě ovšem museli přistoupit na politické kompromisy a ze svých původních cílů slevit, což na druhou stranu ohrožovalo jejich jednotu.) Autor si pro přiblížení evropských zelených vybral geografické hledisko a v rámci něho abecední členění, což dává knize encyklopedický rozměr. Po velmi stručném úvodu tak následuje výklad k německy mluvícím zemím (Německo, Lichtenštejnsko, Rakousko, Švýcarsko), Francii a Beneluxu, Velké Británii a Irsku, Skandinávii (včetně Islandu), jižní Evropě (včetně Řecka a Turecka), Balkánu, Pobaltí (Estonsko, Litva a Lotyšsko), „zbývajícím evropským zemím někdejšího SSSR“ a „bývalým sovětským satelitům“. Celou knihu pak uzavírá kapitola k nadnárodním organizacím ekologických stran a stručná příloha se seznamem stran zelených v mimoevropském prostoru. *** Recenzentovi ovšem není příliš jasné z jakého důvodu autor Bulharsko a Rumunsko zařadil k „bývalým sovětským satelitům“ společně např. s Českou republikou a Slovenskem a ne z historicko-politických důvodů rozhodně oprávněněji k balkánským zemím (kde se naopak trochu diskutabilně ocitlo Slovinsko). To je ovšem drobnost ve srovnání s obecnou koncepční nedotažeností práce. Velmi nešťastně totiž není ani odborně politologickým ani popularizačním textem. Není ovšem ani encyklopedickým textem v klasickém slova smyslu, protože vzhledem (z pochopitelných důvodů omezeným a značně nesouměrným informačním zdrojům autora) je výklad k zeleným v jednotlivých zemích často diametrálně rozsahově rozdílný. Viz poměrně obsáhlé kapitoly k většině západoevropských zemí, ale i některým středoevropským státům s politicky v podstatě dnes téměř marginálními reprezentanty zelených (příklad Polska) a naopak jeden dvouřádkový (!) odstavec k zeleným v Arménii a Ázerbajdžánu, v němž se uvádí (mimo několika názvů místních zelených) pouze to, že jsou místní zelení „málo známí“... Na úvod ke každé zemi sice zpravidla nechybí stručné přiblížení příznivosti či nepříznivosti místních podmínek pro vznik a etablování ekologicky orientovaných stran (viz důležitá existence státu blahobytu, postmateriálně orientovaných sociálních skupin, poměrného volebního systém nejlépe bez uzavírací klauzule atd.). Tím, že ale autor v podstatě rezignoval na jakýkoliv, byť minimalisticky teoretičtěji a obecně zaměřený úvod, v němž by přiblížil a shrnul politicko-společenské faktory, které ovlivňovaly vývoj stran zelených, ztrácí se možnost přímo se nabízejícího komparativního pohledu. Orientace v knize se současně stává výrazně obtížnější (jen částečně to může vyvážit rozumný nápad zahájit výklad od politicky v evropském kontextu asi nejúspěšnějších a průkopnicky působících německých zelených). Zcela stejná výhrada se dá vznést k absenci opět alespoň minimalistického hodnotícího závěru, který by celkově shrnul vývoj a perspektivy ekologických uskupení v Evropě. Naprosto nedostatečně to „supluje“ poslední kapitola, která vedle krátké informace k nadnárodním stranickým strukturám a výčtu úspěchů zelených na celoevropské úrovni (volby do Evropského parlamentu) obsahuje jen poskromnu shrnujících závěrů. Mimo to se v textu někdy projevuje značně mechanický způsob uvažování, což vede k někdy problematickým konstrukcím. Viz např. při popisu zrodu maďarského ekologického hnutí v závěru 80. let, kde se sice autor správně zaměřuje na jeho výraznou profilaci na problematice vodního díla Gabčíkovo-Nagymáros. Ovšem už příliš nelze souhlasit se způsobem zasazení do kontextu tehdejšího vývoje v Maďarsku, z čehož potom plyne (patrně neúmyslné) přeceňování tehdejšího významu maďarských zelených. Viz Pečínkovo konstatování „vliv zelených prudce rostl a v říjnu 1989 pochodovalo Budapeští 200 000 lidí s požadavkem „stop Nagymárosi“ a s hesly pro zavedení demokracie“ (s. 176). Budapešťské demonstrace byly sice zcela určitě výrazem odporu vůči tehdejšímu končícímu režimu, ovšem je zcela nesprávné je interpretovat jako projev mohutné podpory zelených. Cíl zastavení výstavby vodního díla byl totiž požadavkem celé maďarské demokratické opozice. Jak dokumentují výsledky prvních svobodných voleb o několik měsíců později (zisk méně než půl procenta hlasů pro stranu zelených), byl reálný politický význam maďarských zelených v té době velmi malý. *** Stejně tak jako kniha není odborným textem, není ale ani prací popularizační. Byť je to spodivem k autorově mnohaleté novinářské erudici (a dvěma velmi solidním dřívějším knižním publikacím), text některých kapitol je místy v míře téměř „nestravitelné“ přehlcen zkratkami a jmény. Viz např. u lucemburských zelených (s. 86) autor píše „Zelení (DG) vstoupili do EGC ještě jako DGA v lednu 1984, GLEI se do ní zapojila roku 1992. Sjednocení DG pak byli členy EFGP, nástupnické organizace EGC. Sekce DG – Mladí zelení (JG) měli v červnu 2000 kolem 70 členů, kteří se zaměřovali na problémy od recyklace odpadů po školné“. Seznam zkratek v závěru knihy je přitom značně mezerovitý. Např. z výše uvedeného citátu neobsahuje ani zkratku lucemburských Mladých zelených (JG) ani poměrně důležitou zkratku Evropské federace zelených stran (EFGP). Místy pak zase text svou strohostí a faktografickou neprovázaností trochu připomíná telegraf, což se opět podepisuje na jeho čtivosti. Viz např. závěr textu k litevským zeleným (s. 162), kde se uvádí: „Koncem roku 1997 byly obnoveny kontakty litevských zelených s jejich evropskými sesterskými stranami, především prostřednictvím regionální BGN (Baltická síť zelených – pozn. recenzenta). Aby překonali slabost, uzavřeli koalici s tisícičlennou, liberálně-sociální Litevskou unií středu (LCS), odmítající „dělení na litevské nacionalisty a ruské sovětisty“. LCS dostávala obvykle 2-3%. V létě čítala Litevská strana zelených 400 členů, nejsilnější byla v Klajpedě (200 členů). Kromě ekologie se začala angažovat na poli práv žen. V srpnu 1998 BGN doporučila EFGP, aby s litevskou stranou zahájila jednání o členství v EFGP, ovšem do podzimu 2001 neměli Litevci v EFGP žádné zastoupení.“ Tím text k litevským zeleným končí. Celkově shrnuto při srovnání pozitiv a negativ převažuje spíše pozitivní hodnocení a pro každého, kdo se zajímá o danou tématiku jde nesporně o velmi užitečnou příručku. Ovšem pro případnou novou monografickou práci by bylo dobré doporučit jasnou volbu koncepce, ať už půjde o práci odbornou nebo popularizační (vyloučena není samozřejmě ani kombinace obou ovšem s vhodnější úpravou textu). V této souvislosti vzhledem k relativní problematičnosti dostupnosti některých údajů (a také různé rozvinutosti a relevanci ekologických formací v jednotlivých zemích) pak lze snad jen doporučit omezení zaměření skutečně pouze na ty ekologické formace, u nichž lze očekávat alespoň základní možnost deskriptivně-analytického postižení na solidní a koherentní úrovni. Pavel Pečínka: Zelená zleva? Historie ekologických stran v Evropě. Praha, G plus G Text bol uverejnený v Politologickej revue č. 1

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984