Jessica Lynch a mýtus americké vojákyně

„Ano, bolelo to,“ řekla Jessica Lynchová. „Bolelo to, protože bylo zjevné, že lidi si jsou ochotni ohledně mě vymýšlet historky. Ostatní čtyři lidé z mého vozidla tu už nejsou, aby mohli svědčit o tom, co se stalo. Takže já jsem jediná, která mohla říct, že jsem bojovala až do poslední chvíle, že jsem střílela. Ale já jsem nestřílela. Nebudu si přisvojovat zásluhy za někoho nebo za něco, co jsem neudělala.“ Vojínka Jessica Lynchová byla oslavována jako „hrdinka pro všechny Američany“, když ji v březnu letošního roku vysvobodili v Iráku američtí vojáci stylem, který připomínal film „Saving Private Ryan“. Bylo jí devatenáct, byla blondýnka, byla atraktivní a zjevně byla vhodným materiálem pro propagandu, konstatoval včera pořad britského rozhlasu BBC Radio Four Woman’s Hour a pokračoval: Jak Jessica vystupovala v americké televizi v nejrůznějších talk shows, kde dělala reklamu své knize, byla to propaganda. Lynchová se však vyjádřila, že Pentagon udělal chybu, když z ní dělá „hrdinku“, „která byla sice přemožena, ale při tom bojovala až do poslední chvíle“. A v talkshow Diany Sawyerové na ABC Jessica Lynchová zpochybnila i filmovou verzi své záchrany: „Nevím, proč to tak udělali.“ „Vadí vám to?“ „Jo, vadí mi to. Vadí mi, že mě zneužili jako symbolu pro tohle všechno. To není správné.“ Samozřejmě, v témže incidentu figurovala ještě jiná žena, konstatovala v pořadu britského rozhlasu jeho moderátorka Jenni Murray. Nebyla to ovšem blondýnka a nebyla mladá: byla zralejší a byla to černoška. Takže jaký vliv má celá tato sága na to, jak pohlížíme na ženy v armádě? Rozhlas BBC si k diskusi na toto téma přizval profesorku Joannu Bourkovou, profesorku historie na Birkbeck College v Londýně, a Janine di Giovanni, hlavního zahraničního korespondenta listu Times, jejíž kniha Madness Visible (Viditelné šílenství) se připravuje k vydání. „Jessica Lynchová byla pracovnicí vojenského zásobování. 23. března, uprostřed irácké války, jela Jessica ve vojenském vozidle směrem k Bagdádu po silnici z Kuvajtu. Nedaleko města Nazarija se jejich konvoj stal terčem iráckého útoku. Podle toho, co víme – fakta jsou totiž v současnosti už neuvěřitelně zamlžená – byla při útoku Jessica vážně zraněna. Při havarování toho vozidla a při útoku byly některé osoby usmrceny. Jessicu zajali Iráčané a byla odvezena do nemocnice nedaleko města Nazarija. O něco později ji hollywoodským stylem zachránili američtí vojáci. Záchranná operace byla kupodivu zároveň nafilmována. Později se Jessica stala hrdinkou amerického národa, v době, kdy Amerika zoufale potřebuje hrdiny,“ uvedla v pořadu Janine di Giovanni. Moderátorka: Ale jak důležité je Jessičino sociální zázemí? Pochází přece z nesmírně chudé rodiny? Joanna Bourková: „Ano, to je v celém příběhu nesmírně důležité. Americká armáda - a britská armáda také - mají obrovský nedostatek rekrutů. A armáda se snaží získat mladé ženy. Lidé, kteří jdou do armády, nemívají většinou příliš mnoho jiných možností. Pro ně je armáda místem, kde mohou získat zaměstnání, vzdělání, kde uniknou maloměstu na americkém Jihu, z něhož pocházejí. Moderátorka: Proč tedy chtějí používat tuto atraktivní blondýnku pro reklamu, že je dobré být v armádě? Bourková: „Jessica je tedy nesmírně slavná. Je přesně takový lidový symbol, jaký americká armáda potřebuje. Je to osoba, která je ochotná poslouchat rozkazy, osoba, která je vděčná za příležitosti, kterých se jí dostalo.“ Moderátorka: Co tedy ten image vypovídá rodinám, které nechtějí dovolit, aby jejich se dcera dala do armády? Bourková: O tohle přesně jde. Armáda tím sděluje, že udrží ženy v armádě ženské, atraktivní, blondýnky, s modrýma očima. Že je nepromění v chlapy. Ženy v armádě měly vždycky dosud problém, že z toho vyplývá, že když se stane žena vojákyní, přijmete určité mužské vlastnosti – buď jste lesbička, anebo prostitutka. A tato nesmírně nevinná, téměř naivní mladá dívka se stává symbolem něčeho úplně jiného, něčeho atraktivního. Moderátorka: Je ale zajímavé srovnat pozornost, věnovanou těmto dvěma ženám. Shoshana Johnson byla přece zajata ve stejnou dobu. Janine di Giovanni: Ano, to mi připadá naprosto šokující. Shoshana Johnson totiž není pro obyčejné Američany tak atraktivní jako Jessica Lang - Lynch (freudovské přeřeknutí!). Amerika teď potřebuje hrdinu. Válka nedopadá dobře. Paula Bremnera poslali zpět do Washingtonu pro mimořádné rozhovory. Každý večer v televizních zprávách se hovoří o dalších mrtvých. To strašně připomíná Vietnam, jímž je Amerika stále ještě traumatizována. Takže tady máme tuto devatenáctiletou dívku, velmi krásnou, velmi naivní, která možná zažila nebo nezažila tuto dramatickou záchrannou akci. A Američané to žerou i s navijákem. Musíte si uvědomit, že většina Američanů nečte New York Times či Washington Post, dívají se na Fox News. Moderátorka: Ale jak budou reagovat na to, jak Jessica mluví teď. Hovoří se o tom, že ji prý znásilnili Iráčané, ale ona proti tomu protestuje, že ji takhle nemají zneužívat. di Giovanni: Američané si toho nevšimnou. I nadále zůstává hrdinou. Je to člověk, s níž se Američané ztotožňují. Shoshana Johnson – viděla jsem záběry jejího zatčení v irácké televizi, její hrůzu a strach. A to, čím prošla ona, bylo daleko dramatičtější než to, čím prošla Jessica Lynchová. Moderátorka: Jaký vliv má tedy celé toto líčení historie Jessicy Lynchové na ženy, které chtějí bojovat v první linii? Bourková: Myslím, že velmi záporný. Ženy se snaží být v první linii už mnoho let. Zejména už v první světové válce lobbovaly ženy ministerstvo obrany, aby mohly bojovat v první linii. Armáda jim to nechtěla dovolit. A stejné důvody, proč se nedovoluje ženám, aby bojovaly v první linii, se používají i dnes. Hovoří se o administrativních důvodech, že na frontě nejsou ženské záchody, armáda se obává, že budou-li v bojové linii ženy, bude to odvádět pozornost mladých osmnáctiletých chlapců, kteří budou myslet na sex – jako by osmnáctiletí chlapci mysleli kdy na něco jiného – mají obavy, co by se stalo s morálkou jednotky. A případ Jessicy Lynchové povede k tomu, že se věci vrátí o hodně zpět k tradičním přístupům. di Giovanni: Ženy, které znám v armádě, málokdy pracují v dělostřelectvu anebo přímo v boji. Je to poslední bašta sexismu. Poslední bašta mužské sexuality. Protože mužům se nelíbí, když jsou tam přítomny ženy. Uverejnené na internetovom denníku www.blisty.cz, redakčne krátené