Republika jako náboženství
Když začátkem letošního října rozhodlo vedení střední školy Henri-Wallon v Aubervilliers nedaleko Paříže o vyloučení dvou muslimských dívek ze školy z důvodu nošení tradičních šátků ve třídě, jako by se historie opakovala už po x-té. Směsice hnutí za práva imigrantů a krajně levicových organizací demonstrovala na protest před školou, zatímco představitelé učitelů stejně jako někteří politici (včetně krajně levicových) obhajovali vyloučení jako nutnou obranu takzvaného principu laicité a vzletně hovořili o soudržnosti Francouzské republiky, která by mohla být v ohrožení. Aféry islámských šátků zpestřují francouzský veřejný život už celých čtrnáct let (k první došlo na podzim roku 1989 v Creil) a problém se stále nezdá být vyřešen. Vezmeme-li v úvahu skutečnost, že podobné konflikty byly například v Německu, Belgii, Velké Británii nebo Švýcarsku řešeny bez většího rozruchu (často kompromisem na lokální úrovni), je celkem legitimní se ptát, proč je tato otázka ve Francii předmětem obecné hysterie. *** Odpověď je v zásadě dvojí. Zaprvé je třeba vzít v úvahu fakt, že Francie má největší muslimskou menšinu v Evropě (až pět milionů osob) a v souvislosti s její integrací čelí nemalým problémům. S tím koresponduje posílená pozice krajní pravice v posledních dvou desetiletích a vzrůst protiislámských nálad. Ponecháme-li stranou katastrofu 11. září, strach z islámského fundamentalismu dosáhl svého vrcholu v roce 1995 po teroristických útocích v pařížském metru, které byly spáchány v souvislosti s konfliktem v Alžírsku. Druhý důvod, proč případ nabral jiný směr než v ostatních zemích, je hlubší a tkví v principu laicité, pro Francii specifickém. Francouzský stát je ve své ústavě definovaný jako „nedělitelná, laická, demokratická a sociální republika“. Adjektivum laický (laique), jehož původní význam „neduchovenský“ v češtině známe také, se ve francouzštině používá i ve smyslu protikladu k náboženství vůbec. „Laictví“ státu je tedy založeno na důsledném oddělení veřejné sféry od náboženství, které je vytlačeno do sféry soukromé. Oddělení zajišťuje především zákon o odluce státu a církví z roku 1905, který zakazuje například jakékoli veřejné financování církví, působení kněží na státních školách či přítomnost náboženských symbolů ve veřejných prostorách (jde zejména o úřady a školy). Význam přikládaný zásadě laicité dobře ilustruje fakt, že v ústavním textu slovo laická dokonce předchází slova demokratická a sociální. *** Sekularizace či laicizace patří k nejvýznamnějším procesům ve vývoji západních společností a jen díky nim dnes většina obyvatel západní Evropy může kroutit hlavou nad praktikami některých islámských režimů. Nicméně i ve většině západních sekulárních států stále přežívají nejrůznější formy propojení občanských záležitostí s církevními, které by byly ve Francii nepřijatelné. Ať už se jedná například o zasedání anglikánských biskupů v britské Sněmovně lordů, správu matrik luteránskou církví v Dánsku či výběr 8 - 9 % církevní daně v Německu. Rozdíly jsou důsledkem odlišného historického vývoje. V zemích protestantské tradice jako v Anglii či Dánsku došlo spolu s obecnou sekularizací společnosti i k postupné ztrátě vlivu církví, a nebylo proto třeba radikálních řešení. Naopak ve Francii, kde si katolická církev osobovala nárok na globální kontrolu společenského života, proběhl ostrý konflikt mezi katolickým a laickým proudem, jehož výsledkem je právě striktní odluka. Pro zdůraznění takto dokonané laicizace státu se Francie označuje za stát nejen sekulární, nýbrž i laický. *** Šátková aféra je v podstatě konfliktem dvou koncepcí. Je důležitější zajistit všem rovný přístup ke vzdělání nezatíženému náboženskou ideologií, jak to předpokládá laicité, nebo je důležitější chránit svobodu každého projevovat svou víru, jak to vyžaduje například Evropská úmluva o lidských právech? Je vůbec přípustné omezovat svobodu ve jménu rovnosti? Ti, kteří se vyslovují pro toleranci šátků, tvrdí, že pravým úkolem laicité přece není zajišťovat uniformitu, nýbrž umožňovat pluralitu a svobodu myšlení. Pro odpůrce šátků jsou ovšem právě ony tím největším symbolem nesvobody – jsou známkou ponížení ženy a těm, které je nosí, znemožňují integraci do francouzské společnosti. Lze si je snad v šátku představit jako lékařky či policistky? Obhájci umírněného postoje uznávají, že asi nikoli. Otázkou pro ně ale zůstává, jak jejich integraci prospěje vyloučení ze školy. Francouzská politická scéna je tváří v tvář tomuto problému rozpolcená. Levice, tradiční opora laicité, je zároveň tradiční ochránkyní práv přistěhovalců a slabších sociálních skupin. Pravice, tradičně ve věcech laicité zdrženlivá, je zase přívrženkyní tvrdého prosazování autority státu. Rozporuplné hlasy se proto ozývají ze všech stran a francouzská vláda stojí před složitou otázkou, jak najít takové řešení, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá“ . *** Aféra navíc obnažila některé problémy francouzského islámu v režimu laicité, které vyplývají ze skutečnosti, že zákon z roku 1905 s novým náboženstvím na francouzském území nepočítal. Zatímco stát přispívá na údržbu náboženských staveb postavených před rokem 1905 (jedná se o většinu katolických kostelů), výstavbu nových podpořit nemůže. Nedostatek mešit a modlitebních míst je přitom patrně nejpalčivějším problémem francouzských muslimů. Skutečných mešit je ve Francii pouhých pět, přičemž byly vesměs budovány za peníze pocházející z arabských zemí (a s těmi se do Francie dostává radikální islám). Možná novela zákona o odluce státu a církví, která by určitou státní pomoc francouzskému islámu umožnila, je jedním z témat, jimiž se od letošního léta zabývá speciální komise pro otázky laicité, jmenovaná prezidentem Chirakem. Komise složená z vědců, univerzitních profesorů i politiků má do konce roku 2003 vyslechnout asi stovku osobností (mezi nimi předsedy politických stran a ministry) a prezidentovi pak dát svá doporučení. Je však čím dál tím jasnější, že jakákoli reforma je nepravděpodobná. Práce komise se totiž soustřeďuje hlavně na jednu jedinou otázku: Zakázat nošení náboženských symbolů (rozuměj islámských šátků) ve školách speciálním zákonem, nebo ponechat situaci tak, jak je? (Podle rozhodnutí Státní rady z roku 1989 záleží na posouzení ředitele školy, zda se jedná o ostentativní propagaci náboženství, či nikoli.) Skutečnost, že se většina vyslechnutých osobností vyslovuje pro schválení zákona, jehož několik návrhů již ostatně v parlamentu bylo (například poslanec za RPR Ernest Chéniere, bývalý ředitel školy v Creil, kde celá aféra začala, navrhoval v roce 1996 trestat porušení takového zákazu až dvouletým trestem odnětí svobody a pokutou 40.000 franků), svědčí o tom, že šátky skutečně vyvolávají atmosféru obecného ohrožení, jakkoli iracionální se to může zdát. Jako by ono historické splynutí laických a republikánských ideálů nebylo jen záležitostí racionálna, ale znamenalo něco více. Plná verzia článku bola uverejnená na www.euractiv.sk a www.integrace.cz Vychádza s láskavou podporou delegácie Európskej komisie v SR. Uverejnené názory sa nezhodujú s oficiálnymi stanoviskami Európskej komisie.
