Irácké povstání
Vojenské neúspěchy v Iráku mohou koaliční vojska napravit násilím. Cena ale bude příliš vysoká. Mnozí přívrženci intervence v Iráku očekávali, že rok po začátku války bude situace vyřešena. Že převládne všeobecné uspokojení nad svržením diktátora, v Iráku bude zaváděna demokracie a země bude směřovat k prosperitě. Jenže duben je zatím nejkritičtější měsíc působení koaličních vojsk v Iráku. Souhrnný počet mrtvých na obou stranách už pravděpodobně překročil tisíc lidí. Právě tento počet vede politology k tomu, aby mluvili o válce. A navíc ještě v tomto měsíci utržil americký prezident George Bush a jeho spojenci dvě velké politicko-vojenské porážky.
Domácí a zahraniční opora Při útoku na Fallúdžu se zbortila americká představa, že se jim podaří bojovat iráckýma rukama. V době války v Afgánistánu padlo těžiště pozemních operací na Severní alianci, afgánské a tadžické odpůrce vlády Talibanu. Podle původního amerického plánu měla být vybudována během jednoho roku nová irácká armáda o síle 50 až 100-tisíc mužů. Loni v říjnu ovšem americký ministr obrany Donald Rumsfeld oznámil, že Američané připraví během několika nejbližších měsíců novou iráckou armádu o síle 200-tisíc mužů. Z tohoto důvodu byl výcvik, který probíhal v Jordánsku a na vybraných místech v Iráku, zkrácen. Výsledek se dostavil v minulých dnech. Při pokusu nasadit je do boje proti povstalcům ve Fallúdži odmítli iráčtí vojáci bojovat. To platí dokonce i o speciálním 36. batalionu, který byl vybrán na doporučení kurdských a iráckých bojovníků proti Saddámovi Husajnovi a dnes nejbližších amerických spojenců v Iráku. Agentury hlásí, že v místech povstání mnozí iráčtí vojáci a policisté dezertují či dokonce přecházejí na stranu bojovníků proti okupaci. Generál John Abizaid, velitel amerických ozbrojených sil v oblasti, hovoří o velkém zklamání. Druhou politicko-vojenskou porážku utrpěl Bush v Madridu. Nový španělský premiér José Luis Zapatero nezaváhal a hned po nástupu do úřadu nařídil stažení španělského kontingentu o síle 1300 vojáků z Iráku. Jenže povodní plán Pentagonu počítal s tím, že bude v Iráku vytvořena ještě jedna mezinárodní jednotka podobné té, které velí Poláci. Teď hrozí, že španělského příkladu budou následovat další země - hovoří se o Hondurasu, Austrálii, Portugalsku, Norsku, ale nejen o nich. Porážku Bushe umocnila Evropská unie, která krok španělské vlády ústy předsedy Evropské komise Romana Prodiho přivítala.
Rozšíření odboje Problémem války v Iráku vždy byla sporná definice protivníka a vymezení spojenců. V posledních týdnech ubylo oficiálních prohlášení i komentářů, podle nichž za útoky proti koaličním vojákům stojí Saddámovi pohrobci. Představa o tom, že americké tanky přivezou šíitské většině svobodu a zajistí jim liberální demokracii, byla vždy sporná. Právě tato koncepce vedla k toleranci vůči radikálnímu šíitskému vůdci Muktadu Sadrovi. Podle některých analýz stojí za tímto duchovním 10 až 15 % iráckých šíitů. Výsledkem je, že v okamžiku, kdy mu americká správa zastavila noviny, zatkla zástupce a jeho samotného vyhnala do ilegality, měl tento syn národního hrdiny kolem sebe ozbrojenou milici o síle tří tisíc mužů a tvrdém jádru šesti set nejvěrnějších. Dnes právě tato šíitská milice stojí v první linii bojů proti okupačním silám. Samotné Irácké povstání má řadu zvláštních aspektů. Především se zdá, že boje vypukly spontánně, nikoliv na základě koordinované přípravy. Tomu odpovídá i fakt, že Američané musí bojovat na dvou frontách. V sunnitské Fallúdži boje začaly tehdy, kdy americké ozbrojené síly zahájily kárnou operaci. Jejím cílem bylo potrestat ty, kdo zabili čtyři občany USA a zohavili jejich těla. Šíitská část povstání je reakcí na snahu Američanů zatknout jednoho z radikálních duchovních, Muktáda Sadra. V obou případech je zřejmé, že americká správa Iráku situaci velmi špatně vyhodnotila. Zároveň při neschopnosti identifikovat skutečné vojenské vůdce povstání, začala praktikovat metodu kolektivní viny. Jenže stovky mrtvých mohou vést k porážce povstání, ale také k růstu nenávisti, jenž časem povede k dalšímu povstání. Náboženské pozadí povstání je interpretováno velice různě. Podle některých komentátorů je povstání národní záležitostí, projevem odporu k okupaci bez ohledu na vyznání. Podle jiných jde o náboženskou válku. Objevila se i tvrzení, že tváří v tvář americké okupaci probíhá v Iráku to, co někteří muslimové požadovali po dlouhá staletí: sjednocování šíitů a sunnitů. Je-li tomu tak, pak porážka povstání či jeho zastavení kompromisem může mít jen dočasný efekt. Zkušenost praví, že v okamžiku, kdy se spory v Izraeli došlo k poklesu významu sekulárních odbojových skupin a nastala islamizace bojů, dohoda mezi spornými stranami se stala téměř nemožná.
Tři scénáře vývoje Existuje několik scénářů dalšího vývoje, z nichž si může Bílý dům vybrat. Předně se všeobecně předpokládá, že stažení koaliční armády z Iráku by v současné době vedlo k etnickým a konfesním konfliktům. Spory mezi Araby a Kurdy, šíity a sunnity by velice pravděpodobně dostaly krvavou podobu. Na druhé straně je možné, že dlouhotrvající boj může vytvořit obraz hrdiny s celonárodní autoritou, který by mohla v budoucnu zbytečným krveprolitím zabránit. Zatím se hovoří o tom, že Muktáda Sadr byl před vypuknutím povstání v Iránu a má velmi dobré kontakty na libanonské šíity. To by naznačovalo, že má nadnárodní a sektářské ambice. Vleklý konflikt však může změnit jeho poslání - nebo přinést nového národního či náboženského vůdce-sjednotitele. Druhý možný scénář vývoje situace v Iráku předpokládá, že stabilizaci bezpečnostní situace mohou z amerických rukou převzít instituce OSN. To předpokládá, že budou zohledněny názory i zájmy dalších mocností, tedy především Francie, Ruska a Německa. Washington by se musel zřeknou představy, že v Iráku bude postupovat jako v Japonsku roku 1945, kam nepustil žádného ze svých spojenců. V takovém případě bude ale asi nutné uznat finanční dluhy Iráku vůči zahraničí, tedy zaplatit 80 a 120 miliard dolarů. A nejen to. Má-li mezinárodní správa Iráku vést ke stabilizaci a postupnému převodu moci do rukou Iráčanů, pravděpodobně by se na této správě musely výrazně podílet státy z Ligy arabských zemí. To je ovšem aspekt, který se neokonzervativcům ve Washingtonu jeví jako prohra. V Bílém domě ale stále pracují se scénářem, podle něhož je možná stabilizace bezpečnostní situace při americké správě, což následně umožní předat správu Iráku do iráckých rukou. Pak se americká armáda za tři až pět let stáhne a Irák bude demokratickým spojencem USA. Tento scénář ale vyžaduje pokles národnostního a náboženského napětí. To však je možné jen tehdy, když se podaří omezit takové sociální zdroje nespokojenosti, jako jsou obrovská nezaměstnanost a kriminalita. Radikálové mezi šíity i sunnity tvoří v Iráku menšinu. Jenže začíná být nejlépe organizovanou skupinou s jasným politickým programem. Programem plným vlasteneckých a náboženských hesel, ale i nenávisti vůči Američanům. Počítat s tím, že v této situaci budou provedeny svobodné volby, se dostává za hranici snů. Jen málokdo věří, že převod správy Iráku do rukou místní vlády 30. června znamená návrat suverenity této zemi. Obecně se očekává, že v Iráku zůstane americká armáda dalších tři až pět let. Nebude podléhat irácké vládě a zároveň bude odpovídat za bezpečnost země. Jenže právě problematika bezpečnosti je základním kamenem suverenity. Neohrabanost, která celý rok provází americké snahy o zajištění klidu v zemi, naznačuje, že problematika bezpečnosti zůstane nejen zásadní otázkou, ale i konfrontačním tématem. Příkladem může být současný spor o město Nadžáf. Agentury hlásí, že v okolí města, v němž se ukrývá Sadr, byly útvary americké námořní pěchoty nahrazeny obrněnou divizí. Je zřejmé, že ta dokáže město dobýt. Jenže Nadžáf je posvátným místem 130 milionů šiítů. Jaká by byla jejich reakce na mrtvé poutníky a zničené mešity? V této chvíli musí Američané doufat, že se usmiřovací mise z Iránu zdaří. Američané nesporně disponují dostatkem vojenských sil k porážce povstání v Iráku. Jenže jejich nasazení vyvolává stále více politických problémů jak v zemi samotné, tak i na mezinárodním poli. „Bush se rozhodl pro špatnou válku na špatném místě ve špatný čas,“ napsal bývalý poradce prezidenta Johna Kennedyho a vynikající americký historik Arthur Schlesinger.
Omezené ekonomické možnosti Na podzim minulého roku OSN odhadla náklady na obnovu Iráku na 55 miliard dolarů. Toto množství peněz mělo umožnit, aby se Irák ekonomicky dostal na úroveň před válkou. Dárcovská konference v říjnu ve Španělsku dokázala dát dohromady 33 miliard, z toho 18,7 miliard by měly poskytnout Spojené státy. Rozpočtový výbor amerického Kongresu odhaduje, že rekonstrukce Iráku a jeho bezpečnostní zajištění bude vyžadovat dalších 50 až 100 miliard během příštích tří až pět let. Kromě faktu, že chybí spousta miliard, je tu i problém času: obnova by měla trvat pět let. Propočty expertů říkají, že Irák by chybějící peníze mohl dodat sám zvýšením produkce z 2,5 milionů na 6 milionů barelů ropy denně. To by znamenalo růst příjmů z 15 na 40 miliard, z nichž 20 by mohlo být použito na rekonstrukci. Jenže takovéto zvýšení těžby ropy vyžaduje investici 25 miliard dolarů do nových nalezišť, přičemž efekt by se mohl dostavit až za pět až deset let. Irácké drama získalo v dubnu nový rozměr: únosy cizinců. Povstalci obou vyznání zareagovali na zajetí tří Japonců a rychle se zapojili do nové formy boje. Tragika této situace má svoji logiku, která varuje, že se z únosů může stát důležité politické podnikání. Předně jsou únosy formou nátlaku na vlády, které podpořily intervenci v Iráku. Manifestace v japonských ulicích ukázaly rozdělení veřejnosti v zemích, které se na vojenských akcích v té či oné podobě podílejí. Velké obavy ale vyvolávají únosy, které jsou prováděny jakoby naslepo - bez ohledu na to, zda rukojmí pocházejí ze země, která intervenci podporuje, či ne. Takovéto únosy vnáší paniku mezi zahraniční podnikatele i dělníky, kteří se chtějí podílet na rekonstrukci Iráku či si prostě vydělat peníze od americké správy. Jestliže se pomocí únosů podaří zastrašit zahraniční investory a zaměstnance, potíže se stabilizací situace ještě vzrostou. Přímé vojenské výdaje USA v Iráku činily doposud 150 miliard dolarů, plánované 150 až 300 miliard - což je dvojnásobek výdajů na válku samotnou. Původní předpoklad zněl, že počet vojáků bude snížen pod 100-tisíc, v této chvíli se ale zdá, že bude muset převýšit stávajících 130-tisíc. Jeden měsíc pobytu tohoto sboru v Iráku stojí americké poplatníky 4 až 5 miliard. Dodatečné bezpečnostní výdaje, které nejsou započítávány do vojenských výdajů, jsou odhadovány na 40 až 80 miliard ročně. A tak peníze začínají strašně chybět. Lze si samozřejmě představit, že Kongres i v roce prezidentských voleb schválí dodatečné finance na irácké dobrodružství. Jenže kolikrát ještě? Letos má rozpočtový deficit Spojených států vyrůst na 500 miliard dolarů. Zdá se, že se Bílý dům dostal do pasti, kterou si sám nastražil.
Boj o srdce a vědomí Britský premiér Tony Blair při poslední návštěvě ve Washingtonu označil všechny odpůrce okupace za „fanatiky a teroristy“. Britský The Observer komentoval tyto výroky poznámkou, že „ne každý, kdo je v opozici vůči koalici, je terorista“ a že „hlavní boj v Iráku se vede o získání rozumu a srdcí, ne o eliminování fanatiků“ - čemuž zabíjení dětí a žen ve Fallúdži rozhodně nenapomáhá. Tato poznámka ukazuje na základní problém celé vojenské operace v Iráku: zbraně a násilí nemohou přinést skutečné vítězství. Prezident Bush svádí vinu za špatný odhad situace v Iráku na zpravodajské služby, na chaos v informacích, na nedostatečně snaživé hledání zbraní hromadného ničení, na nepřipravenost zděděnou po minulém prezidentovi. V minulých dnech znovu zopakoval tvrzení, že „svobodný Irák dá příklad reformistům na středním východě“, čímž myslel americkými vojáky osvobozený Irák. Tyto neokonzervativní fantazie se ale zatím neopírají o žádný důkaz.
Autor je spolupracovník týždenníka Slovo
