Kambodža, spomienky na minulosť?

Příběh kambodžských ultralevicových experimentátorů, Rudých Khmérů a jejich vlády, který nyní znovu prošel sdělovacími prostředky, není prostý. Je vlastně docela košatý. A poučný.

V dějinách fakticky nenajdeme příklad tak bezohledného sociálního inženýrství, jaké obnášel jejich zhruba čtyři roky (1975-1979) trvající režim. V mnohém zmateně působící diktatura, jež usilovala přeměnit zaostalý stát v rozvinutou zemi prostřednictvím všeobecného regresu.

Šialenosť surových polpotrovcov

Zrušením rodiny, peněz, škol či městských sídel, transformací bývalé kolonie v jednu velikou uzavřenou zemědělskou komunu, pospolitost, kde se předáci nechávali nazývat matko a otče. Tahle šílenost surovým polpotovcům nespadla z nebes, jimž vlastně také – prostřednictvím hromadného vybíjení místních katolíků nebo buddhistických mnichů – dávali jasně najevo, co si o nich myslí. Jeden z nich obhájil v neklidné poválečné Francii, kde studovala řada indočínských revolucionářů, pozoruhodný doktorát o cestě k pozdvihnutí Kambodže skrze izolaci, ale jádro inspirací pocházelo z maoistické Čínské lidové republiky. Ze země Velké zdi, již vedl Velký kormidelník prosazující blouznivé mobilizační projekty typu „Velký skok“. Právě v Pekingu nalezl jinak uzavřený Pol Potův systém ochranná křídla, spojence, který po pozdějším bleskovém vietnamském zásahu proti ideově formálně spřízněnému Phnompenhu podnikl (mimochodem neúspěšnou) trestnou výpravu kvůli ztrestání prosovětské Hanoje. Právě moderní dějiny jdoucí sousedním Vietnamem překročily snadno mnohdy pomyslné hranice s Laosem a vlastí Khmérů, aby zásadně ovlivnily jejich vlastní vývoj. Úspěšný a Východem masivně podpíraný odboj Ho Či Minových komunistů vůči koloniální Francii vyvrcholil mírovými dohodami v Ženevě roku 1954, načež záhy přešel do druhé, zjednodušeně řečeno americké fáze, která skončila teprve v polovině 70. let minulého století faktickou porážkou nejsilnější vojenské mašinérie.

Kmérskych extrémistov podporovali aj USA

Cesta k dodnes obávané vietnamizaci čili vojenské neřešitelnosti vleklého konfliktu, po níž přišla skutečná vietnamizace války, tj. postupné stahování novosvětských jednotek, byla ještě velmi dlouhá. Plná cizích infiltrací monarchistické Kambodže pod žezlem Norodoma Sihanuka, jehož syn, stávající vladař obnoveného království, mohl kupodivu studovat v socialistickém Československu. Obvyklou se stala přítomnost protisajgonských povstalců, leč vměšování probíhalo i ze strany USA. Zkorumpovaný královský režim byl svržen krvavým, radikálně militaristickým generálem Lon Nolem, který se však těšil neskrývané podpoře nixonovského Bílého domu. S oblibou používané podpůrné kobercové nálety pobily mnoho tisíc obyvatel a dále diskreditovaly místní nacionálně pravicový režim. Záminka pokračování leteckých útoků později usnadnila vyhnání „nečisté“ městské populace na obdivovaný, většinou negramotný venkov odmítající vzdělanost a v některých vzdálených oblastech dosud praktikující kanibalismus. O nefalšovaném politickém realismu, přesněji cynismu americké exekutivy studené války jinak svědčí, že ačkoliv se staly obecně známými miliony režimem různě krutě postižených Kambodžanů, neváhala (vedle Thajska či Číny) podporovat Hanojí rozprášené khmérské extrémisty. Můžeme pouze věřit ve výhradní časovou zakotvenost velmocenských postupů zdůvodňovaných studeným globálním konfliktem doktrín.

Autor je spolupracovník Slova