Reklama
Reklama

Téma - Má sociální demokracie budoucnost? (Listy č. 3/2004)

Redakcia Slova po dohode s redakciou Listy prebrala zrejme najdôležitejšiu diskusiu o sociálnej demokracii v českých a slovenských médiách. Skrátenú verziu diskusie uvádzame s upozornením na to, že jej plné znenie nájdete na internetovej stránke SLOVA www.noveslovo.sk. Český dvojmesačník LISTY požiadal poľského politológa, šéfredaktora vplyvného časopisu Res Publica Nowa, o súhlas s prekladom kratšieho textu, ktorý pred nedávnom opublikoval. Królov text vyvolal značnú reakciu a diskusiu autorov, ktorú teraz uverejňujeme.
Počet zobrazení: 1099
4_5_6-m.jpg

Redakcia Slova po dohode s redakciou Listy prebrala zrejme najdôležitejšiu diskusiu o sociálnej demokracii v českých a slovenských médiách. Český dvojmesačník LISTY požiadal poľského politológa, šéfredaktora vplyvného časopisu Res Publica Nowa, o súhlas s prekladom kratšieho textu, ktorý pred nedávnom opublikoval. Królov text vyvolal značnú reakciu a diskusiu autorov, ktorú teraz uverejňujeme.

Marcin Król Soumrak sociální demokracie Málo zajímavé jsou osudy polského Svazu demokratické levice, ale bez ohledu na národní vlastnosti, na kontext a formu tohoto seskupení souvisí jeho porážka i s tím, jak se sociálně demokratickým uskupením daří na světě, v Německu, Velké Británii nebo ve Francii. Kdysi před léty jsem měl příležitost večeřet ve větším kroužku francouzských socialistů, kde byl také Michel Rocard. Rozhovor se týkal téměř výhradně jachet a otázek s nimi souvisejících. Zdánlivě na tom nebylo nic špatného, ale mně (vůbec ne stoupenci socialismu nebo sociální demokracie) se to jaksi nezamlouvalo. A to prostě byly známky příštích událostí. Když sociální demokracie koncem devatenáctého století vznikla, usilovala o změnu mnoha zákonů a praktik, jaké bezpochyby zvyšovaly či udržovaly sociální nespravedlnost, což lidi citlivé vůči bídě a vykořisťování muselo pobuřovat. Víc než stoleté dějiny sociální demokracie jsou dějinami velmi mnoha úspěchů. V zákonodárné oblasti byly naplněny bezmála všechny cíle. V praxi ne zcela, ale to se stěží dalo očekávat. Teď začala být sociální demokracie prostě zbytečná. A nezačala být zbytečná jen proto, že se její plány naplnily, ale také proto, že ztratila původní charakter. Přestala být uskupením, které je hnáno sociálním cítěním a které kritizuje nešvary kapitalismu, a stala se jednou z mnoha stran, které jsou nadšeny svobodným trhem, hospodářským růstem a patří k politickému establishmentu. Sociální demokracie se – jinak řečeno – proměnila v normální stranu, která jen trochu víc vnímá sociální spravedlnost při rozdělování národního důchodu. Strana už (nikde, v žádné zemi) nereaguje ostře a zřetelně na bídu, nezaměstnanost, xenofobii, nerovnoprávnost žen, v každém případě se její reakce ani z hlediska ideologického zázemí, ani z hlediska intenzity ničím neliší od reakcí jiných stran levého či pravého středu. Její ideová legitimace přestala být důležitá a čeká ji konec, což teď jasně vidíme. Bída, nezaměstnanost, nerovnost, xenofobie a mnoho jiných jevů, kterých si sociální demokracie tradičně všímala, z našeho bohatého evropského světa ovšem vůbec nezmizely. Naopak, některé z nich dokonce v posledních letech sílí. Vzhledem k tomu je zde stále místo pro stranu a ideové hnutí, které se těchto problémů chopí, jenže to musí být ideové hnutí obracející se k jiným zdrojům a jinde zakořeněné. Takové hnutí musí jasně říci, že názor, podle něhož hospodářský růst přímo nebo zprostředkovaně vyřeší problém nezaměstnanosti a bídy, je prostě falešný, že nová vlna nerovnosti, jaká se může zrodit na základě dělení na lidi znalostí (knowledge people) a lidi služeb (service people) je nebezpečnější než důsledky nejhoršího rasismu, že ke xenofobii mají nejblíže ti nejchudší, a tak je boj s bídou bojem za slušnou demokracii, nikoliv za takovou, která před chudými staví zdi. Nejsem ani stoupencem, ani protivníkem takového hnutí, jsem však přesvědčen, že svět nemůže dál trvat ve stavu netečnosti a necitlivosti, že takové či podobné hnutí proto vznikne. Pamatujme však, že moudrost sociální demokracie vyplývala kdysi z moudrosti demokratických států, že sociální demokracie působila v rámci systému parlamentní demokracie a odmítla revoluční cestu, což jí přineslo někdejší úspěchy. Pro pozorovatele veřejného života je důležité, zda se nové hnutí za spravedlivější dělení statků, které vzniknout musí, bude ideově zásadně lišit od sociální demokracie, ale bude parlamentní a demokratické, anebo to bude hnutí populistické a potenciálně revoluční. Čím rychleji sociální demokracie v celé Evropě opustí scénu, tím větší budou naděje, že někdo slušný a citlivý zaujme její místo, s tím ale – bohužel – nemůžeme počítat, protože politikové sociálně demokratických uskupení už ztratili zbytky socialistické slušnosti nejen v Polsku, ale rovněž ve většině evropských zemí, a tak je těžké to od nich čekat. Tygodnik Powszechny 11/2004 Jiří Vančura, historik a publicista: Kde vzít a nekrást? Nechci rozmělňovat vlastními slovy názor, s nímž v podstatě souhlasím, ani ho zdůrazňovat svými vykřičníky. K soumraku sociální demokracie, o němž píše Marcin Król, tedy jen pár poznámek, přibližujících polský a vlastně celoevropský pohled problematice našeho Česka. Za časů šťastně minulých jsme se příliš nezabývali vlastní budoucností, až… Dokonce jsme si takové uvažování zakazovali. Přesto si připomínám okrajový výrok Václava Havla z poloviny 80. let, kdy prohlásil, že by se ve svobodné společnosti zařadil mezi zelené. Mým favoritem byli sociální demokraté. Uvádím proto, že na rozdíl od M. Króla jsem takového hnutí stoupencem. Naší sociální demokracii zazlívám, že ničí naději lidí, kteří jí v roce 1998 dali hlasy ve víře, že vytvoří poměry jiné, než jaké panovaly za majority ODS. Podruhé očekávání těch, kdo v roce 2002 volili ČSSD po Špidlově slibu, že klientský čas opoziční smlouvy nenávratně minul. Vím, že tato vláda prosazuje opatření, která byla populisticky zanedbávána, ale jsou nutná, a vím také, že to není hlavní či alespoň jediný důvod, proč jí ubývají hlasy voličů. Za velmi podstatnou příčinu považuji skutečnost, že část funkcionářů se neztotožňuje s ČSSD proto, že je sociálnědemokratická, ale proto, že je vlivnou politickou stranou. Může a chce ČSSD tuto situaci překonat? Nevím a pochybuji. Jak tedy? O rozštěpení sociální demokracie stejně jako o jejím sloučení po dalších dvaceti letech si právem myslíme své. Spíš cit než rozum mi brání dát za pravdu Królovi, že tuto stranu čeká konec. Ale zcela se ztotožňuji s jeho názorem, že je zde stále místo pro stranu a ideové hnutí, které se chopí narůstajících společenských problémů. Sdílím také Królovo přesvědčení, že takové či podobné hnutí vznikne. Otázka je, kdy, a nebude?li už pozdě. Nemůže se jím stát KSČM, což v polovině května potvrdil i její sjezd. Málo nadějí lze také spojovat se Stranou zelených. Třebaže se v loňském roce probudila, souží ji mnoho vnitřních sporů i fundamentalismu a je otázka, kdy se z těchto nemocí vykřeše a srozumitelně osloví občany. Kde tedy vzít a nekrást? Nevím. Jistě bychom měli být pozornější a vstřícnější ke všemu nadějnému, co dříve či později vznikne. Co probudí tvořivé a nezištné vrstvy společnosti a vytvoří novou situaci. K takovému očekávání mne opravňují desítky let, po něž vnímám svět, a dávám za pravdu někdejšímu Václavu Havlovi: Společnost je velmi záhadné zvíře o mnoha tvářích a skrytých potencích, proto je velmi neprozíravé uvěřit vždy jen té tváři, kterou právě nastavuje. Jaroslav Šabata, politolog, publicista: Obnovit identitu na ideové půdě Marcin Król samozřejmě ví, že výzva, aby sociální demokracie jako strana, která vyčerpala své historické poslání, uvolnila své místo„někomu slušnějšímu a citlivějšímu“ je k ničemu; a že to není jen proto, že „její politikové ztratili poslední zbytky socialistické slušnosti“. Touto křiklavou pointou jeho úvahy se však nenechme mýlit: jeho diagnóza i terapie neduhů reformistické levice představuje cenný symptom krize evropského demokratického myšlení v „postdemokratických“ podmínkách (tj. v podmínkách dosud nezvládnutých nároků, jež na demokracii klade postbipolární epocha). Nic víc, ale taky nic méně, což by nemělo být těžké pochopit hned ze dvou důvodů: za prvé proto, že Król už před čtyřmi roky (jako děkan Fakulty historie na Varšavské univerzitě) velmi podobně„shazoval“ tehdy dva roky vládnoucí a stále nemožnější polskou pravici (viz Co je v nepořádku s evropskou pravicí? Mf Dnes 12. 2. 2000) pro její „stále méně přitažlivý neoliberalismus“ a „hřmotnou formu křesťanského konzervatismu“ s jejím vyšeptale komunitaristickou interpretací hesel o rodině, morálce a národu. A za druhé, a ještě víc proto, že své poněkud divoké terapeutické představy odvozoval z diagnózy, která neměla daleko k původnímu étosu sociální demokracie… Co jiného byl jeho tehdejší postulát „přemostit hluboký příkop mezi trhem a společností“ (s jeho „transformačními“ traumaty) ve jménu „solidarity, v níž je zakódován příslib toho, že jsme si rovni a jeden druhému bratrem tak, že by se měl jeden o druhého postarat“?! Společný prospěch a občanská společnost, napsal tenkrát Marcin Król, to vše mělo být v našich postkomunistických demokraciích zachováno…, a přestože málokdo pochybuje o správnosti zavedení svobodného trhu a individuální svobody, cítíme velké znepokojení nad opuštěním těchto hodnot… Pozoruhodným rysem Królova tehdejšího i dnešního zamyšlení nad neutěšeným stavem základních evropských stranicko?politických formací zprava i zleva je míra, jimiž je poměřuje. Neodvozuje ji z vnitřního vývoje Západu, nýbrž z vnitřního vývoje „Východu“. V jeho bezděčném povzdechu nad ztrátou smyslu pro solidaritu, který inspiroval antirežimistická hnutí v epoše „Helsinek“, je zašifrována otázka, o níž platí, že je důležitější než odpověď. Pro zcela aktuální ilustraci: nikterak levicový Daniel Kaiser, který právě v Lidových novinách obrátil pozornost na tristní stav věcí v bývalé NDR („Good bye, Kohl“, LN 22. května 2004), vkládá neméně bezděčně prst do stejné rány. Opravdu existuje tisíc a jeden důvodů k nekonečné řadě otázek typu: Proč se původní „helsinský“ transformační program spojující kreativní reprezentanty všech tradičních i netradičních evropských ideových orientací (socialisty, konzervativce a liberály, i zelené a pacifisty) tak prazvláštním způsobem zvrtl? Proč paradigma politiky vojenské síly znovu převálcovalo paradigma vyjádřené geniální formulí německých sociálních demokratů „Wandel durch Annaeherung“? Proč byl z myslí evropských elit vytěsněn smysl Parížské deklarace o nové Evropě (1990)? Proč ochabl duch boje za lidská práva, jejichž třetí generaci tvoří práva „solidarity“ (právem na mír počínaje), jenž vyústil ve středoevropskou pokojnou revoluci? Jak se mohlo stát, že se uvolnil tak velký prostor pro politiku pohrdání „plevelnými“ lidskými právy? Jak se mohlo stát, že jejich reprezentant dobyl Pražský hrad zásluhou téměř všech komunistických a dokonce i některých sociálnědemokratických poslanců? Nevím, co si o těchto otázkách myslí Marcin Król. Ale jedno vím zcela jistě: jeho tápavý pokus o obnovu „solidarity otřesených“ (tak jeho sžíravé kritiky čtu) vychází z příliš úzkého, z příliš reformistického, z příliš anachronického pojetí identity sociální demokracie. Bezděky tak povzbuzuje staronovou směsici onoho trapně partokratického pragmatismu s turbulentním anarchismem a levičáctvím, s nímž musela sociální demokracie laškovat už ve své zakladatelské evolučně?revoluční epoše – v epoše Druhé internacionály. Jeho nápad uvolnit prostor slušnějším formacím na levici zánikem sociální demokracie proto nutí k otázce: Jsou snad takové? Kde jsou? Mají?li vzniknout, nesmí se sociální demokracie vzdát zápasu o obnovu své identity na ideové půdě, kterou sdílí společně s „nehřmotnými“ křesťanskými demokraty a levicovými liberály všech proveniencí (zelené nevyjímaje). Její ideová legitimace nebyla ještě nikdy tak důležitá. Luboš Dobrovský, novinář, politik: Hřích, nebo moudrost? Volat v současné rozvinuté parlamentní demokracii po vzniku hnutí, které si vytyčí za cíl to, čemu Marcin Król říká „sociální spravedlnost“, není snad pouhá vanitas vanitatis, ale výraz naprostého nepochopení principu, na němž jsou založeny parlamentní mnohostranické systémy. Politická grémia již dávno neřeší či nemají řešit problémy obecně ideologické povahy kamuflované do obtížně rozluštitelných šifer, jakými jsou Królovy pojmy „sociální spravedlnost“, „spravedlivější dělení statků“, „někdo slušný“, „socialistická slušnost“ a podobně. Moderní politické strany v moderních demokratických státech mají vůči svým stoupencům/voličům povinnost hledat účinné metody a postupy k řešení zcela přesně definovatelných a definovaných situací a stavů, kterými společnost v dané chvíli prochází. Nezaměstnanost, nedostatek výkonnosti ekonomiky, rozpad vesnice, nedostatečný zájem o vzdělání, růst kriminality, zhoršování zdravotního stavu obyvatelstva, úpadek odpovědnosti svobodně se vyjadřujících novinářů, ztráta zájmu o vlastní minulost, nedostatek zájmu o rodinu, to nejsou přece projevy sociální nerovnosti nebo nespravedlnosti, to jsou situace a stavy, které vznikly nejspíše metodickými chybami politického rozhodování. Moderní politika je bohužel až příliš ještě zatížena ideologickými šablonami, po jejichž obnově a po jejichž posílení Król volá. Právě závislost na ideologických floskulích, sestavovaných například z výše uvedených slov, vede k tomu, že tvrdá státní regulace je na jedné straně vydávána za všelék, zatímco ideologické floskule známé z volebních hesel tzv. pravicových stran, vytvářejí v myslích svých stoupenců falešnou představu o jakési automatické regulaci řízené „neviditelnou rukou trhu“. Není a nebude funkční žádné „hnutí“, které namísto hledání koordinovaného, věcného způsobu řešení faktických, zjistitelných, objektivizovatelných stavů společnosti, její spokojenosti i nespokojenosti, bude se zabývat jakýmisi „hříchy tohoto světa“. Xenofobii nevyžene z myslí některých z nás „socialistická slušnost“, jak se domnívá Król, ale solidní vzdělání a příklad elit. Nezaměstnanost neodstraní rozhořčení nad nerovností ve společnosti, ale kvalifikovaný program posílení ekonomických schopností těch, kdo se do podnikání pouštějí. Je?li dnes jedním z hlavních problémů EU problém stanovení výše daňového zatížení, nevyřeší se hořekováním nad sociální nerovností v sociálně nerovné společnosti, nýbrž vědecky podloženým a s opozicí koordinovaným hledáním optimálního řešení. Jen to, co Król považuje za smrtelný hřích sociální demokracie, tedy její proměnu v normální politickou stranu, dává naději, že cíl, tedy růst spokojenosti těch, kdo tvoří společnost, se bude postupně přibližovat. Fantastické vize o společnosti ve všem si rovných spokojených jedinců už jsme tu měli. Nepřeju ani sobě ani Marcinu Królovi, aby se to vrátilo. To co on navrhuje, je volání po něčem, co doufám navždy bylo odmítnuto pádem komunismu, Jan Keller, sociolog a publicista: Čtyři chyby sociální demokracie Krize sociální demokracie jako politické síly je evidentní, a to v měřítku celoevropském. Problém ovšem není v tom, že by se její politici chovali snad méně morálně než politici jiných stran. V tomto ohledu se sociální demokracie od jiných stran odprava až úplně doleva nijak neliší. Řešení tedy nelze hledat v jakési morální osvětě sociálně demokratických politiků, jak by snad někoho mohlo napadnout po přečtení článku polského kolegy. Skutečný problém je v tom, že se radikálně mění okolnosti, které dříve zajišťovaly sociální demokracii vliv a které dávaly smysl jejímu politickému programu. Byly to okolnosti historicky ojedinělé a nic nenasvědčuje tomu, že by se měly v dohledné době opět zopakovat. Politika sociální demokracie vycházela z možnosti poměrně rozsáhlých intervencí státu do ekonomiky v rámci národního státu. Až do poloviny sedmdesátých let 20. století měly vlády prostředky, jak přimět firmy k sociálně citlivému jednání. Dalším předpokladem této politiky byl trh práce, který byl schopný vytvářet velké množství plnohodnotných pracovních míst. To souviselo s organizační strukturou firem (neměly ještě podobu sítí, byly to klasické byrokratické hierarchie), ale také se s relativně menším podílem sektoru služeb v ekonomice a v řadě zemí také s relativně nízkou mírou ekonomické aktivity žen a s velice příhodným věkovým složením populace. Všechny tyto předpoklady byly během posledních třiceti let zpochybněny a v řadě případů přitom sehrál klíčovou roli proces globalizace. První chybou sociální demokracie je, že si skutečnou povahu globalizace zastírá, a proto nedokáže jasně vidět, v čem fatálně ohrožuje samotné základy sociálního státu. Globalizace prudce zvyšuje manévrovací prostor pro firmy, investory a nejvyšší příjmové skupiny a stejně výrazně omezuje tento prostor pro politiky, zaměstnance a nižší příjmové kategorie. Především velkým nadnárodním firmám umožňuje trojím způsobem zvyšovat svůj zisk, na což ve všech třech případech bohužel doplácí sociální stát. Firmy mohou v zásadě vyrábět v zemích s nízkou cenou pracovní síly, což vede ke tlaku na snižování ceny práce, na pokles vedlejších mzdových nákladů a na odbourávání sociálních nároků zaměstnanců. Své výrobky mohou prodávat v zemích s vyšší kupní silou, než jaká je momentálně v zemích, do nichž přesunují svoji výrobu. Tím mizí jejich zájem na tom, aby kupní síla byla vysoká právě v zemi, kde má firma v daném okamžiku většinu svých poboček. Co to znamená pro keynesiánské paradigma, je evidentní. A konečně mohou firmy odvádět velkou část svých daní v takzvaných daňových rájích, pokud přímo nečerpají daňové prázdniny. Dohromady to vše znamená, že především velké firmy, puzené tlakem světové konkurenceschopnosti, nemusejí brát velké ohledy na financování veřejného sektoru v zemích, kde dočasně působí, a tím méně na sociální zajištění svých zaměstnanců. Ze státu, který by chtěl na ně v tomto smyslu apelovat, mohou prakticky kdykoliv odejít do některé z konkurenčně schopnějších zemí (či alespoň mohou stát vydírat pod pohrůžkou tohoto odchodu). V praxi to znamená, že s vyšší mobilitou kapitálu roste cena za jeho setrvání v zemi. Tato vyšší politická cena je vlastním důvodem, že na pořadu dne je snižování daní pro podnikání a pro kapitálově silné vrstvy. Jestliže nemá být za těchto okolností omezován rozsah sociálního státu, musejí být náklady na jeho chod přeneseny na ty skupiny, které nejsou srovnatelně mobilní, tedy především na závislé zaměstnance. Tyto procesy pro mnohé lidi znamenají, že mohou být postiženi dokonce dvakrát. Jednak pro ně roste pravděpodobnost, že se stanou nezaměstnanými, že budou dostávat méně peněz a že možnosti jejich pracovního postupu budou omezené. Jednak budou silněji než dosud zatíženi daněmi a příspěvky, aniž by to zvyšovalo jejich sociální práva. Musejí naopak počítat spíše s tím, že se jejich sociální práva sníží. Na druhé straně vlastníci kapitálu a malé skupinky vysoce kvalifikované pracovní síly mohou počítat nejen s vyššími zisky a příjmy, ale také s tím, že tyto jejich příjmy a zisky budou daňově stále méně zatěžovány. Jen pro zajímavost: právě takto hodnotí současnou situaci a perspektivy nikoliv snad autoři na krajní levici, ale neoliberálně ladění němečtí experti na sociální politiku Elmar Rieger a Stephan Leibfried. Tato konstelace se stává pro další osudy sociálního státu osudová a právě na ni není sociální demokracie zatím schopna nijak reagovat. Dokonce se zdá, že osudovost celé situace není schopna v jejích důsledcích ani pochopit. Namísto adekvátní analýzy nabízejí sociálně demokratičtí politici zcela povrchní fráze o nutnosti „modernizovat“ sociální stát. Právě tyto krajně neurčité výroky o jakési cílené modernizaci jsou druhým zásadním prohřeškem, jehož se sociální demokracie dopouští. Řeči o modernizaci by snad mohly být východiskem, jež by stálo na samém počátku úvah sociálně demokratických politiků. Namísto toho bývají pravidelně jejich vyvrcholením, aniž by se publikum dozvědělo, co si vlastně má pod modernizací sociálna obecně a sociálního státu zvláště představit. Samotný koncept modernizace má velice pohnutou historii a z myšlení sociologů 19. století byl naprosto necitlivě přenesen do politiky v polovině 20. století na přímou zakázku amerického prezidenta Trumana, který chtěl po druhé světové válce právě potřebou modernizace zdůvodnit postupnou expanzi své země do třetího světa. Je otázka, zda teoretici sociální demokracie znají něco z této historie konceptu „modernizace“. Možná taková znalost ani není nutná. Možná by se stačilo zamyslet nad tím, co takzvaná modernizace znamená dnes. Zatímco po druhé světové válce „modernizovat“ znamenalo (přinejmenším v Evropě) mimo jiné budovat co nejvelkorysejší a nejkomplexnější sociální stát, dnes modernizace kupodivu znamená pravý opak – postupně tento stát utlumovat, zeštíhlovat, odbourávat. Je to paradoxní, neboť právě sociální stát dříve vydatně sloužil potřebám modernizace. Právě on přispěl ve velké míře k tomu, že pracovní síla vcelku ochotně akceptovala změny, které doprovázely modernizaci ekonomiky, nesenou úsilím o růst produktivity. Nyní má tedy být v rámci téhož modernizačního úsilí sociální stát ne?li přímo zrušen, tedy alespoň co nejvíce omezen. Co dělat s termínem, který dokáže tak pronikavě měnit svůj obsah, že označuje každou chvíli něco zcela jiného, ba někdy věci přímo protikladné? Pro pochopení jeho skutečného obsahu je třeba podívat se, jak vypadají konkrétní cesty modernizace sociálního státu. Lze je shrnout v zásadě do dvou bodů, neboť modernizace postupuje ve dvou krocích. Jednak znamená snižování sociálních práv občanů sociálního státu, jednak přenos financování zbylých nároků na samotné tyto občany. Redukce sociálních práv má mnoho podob. Je možno zpřísňovat podmínky pro přiznání jednotlivých sociálních nároků, je možno snižovat výši dávek a příspěvků, je možno zkracovat dobu, po kterou mají občané na dávky nejrůznějšího druhu nárok. Je?li potřeba modernizace zvláště naléhavá, je navíc možno všechny tři způsoby libovolně kombinovat. Druhá část modernizace – přenos veškeré váhy financování sociálního státu na samotné občany – má také řadu forem. Její součástí je snižování daňové zátěže firem a nejvyšších příjmových kategorií, dále redukce výdajů, které jsou vázány na mzdu a platí je zčásti zaměstnavatelé, či konečně zvyšování úlohy soukromého pojištění. Takový způsob modernizace ovšem přináší celou řadu paradoxů. Modernizace v oblasti nezaměstnanosti nevede jen ke krácení dávek pro ty, kdo nemají práci, a ke zpřísňování podmínek, které je nutno při přiznání podpory splnit. Spočívá především v tom, že nezaměstnaní mají být stále více „aktivizováni“, a to i tam, kde práce pro ně prostě není. V oblasti zdravotní politiky modernizace znamená, že se zvyšuje spoluúčast pacientů na placení léků a zároveň se jim snižuje náhrada ušlé mzdy. Taková modernizace pochopitelně postihuje nikoliv simulanty, ale především ty, kdo jsou skutečně nemocní. V rovině penzijního zajištění modernizace znamená, že lidé mají pracovat do stále pokročilejšího věku, i když ani pro mladé práce není. Žít „moderně“ zde prostě znamená pracovat stále déle, to vše s vyhlídkou na důchod stále nejistější. Debaty politiků o modernizaci sociálního státu bývají silně zavádějící. Diskutuje se totiž výhradně o čistě technických parametrech. Jejich širší význam přitom zůstává skryt. Skutečný význam modernizace sociálna spočívá v tom, že je programově redukována mezilidská solidarita a je prosazován princip boje o přežití izolovaných jednotlivců. To je však přímý protiklad myšlenky, na jejímž základě vznikl a rozvíjel se sociální stát. Jsou dokonce politici, kteří tvrdí, že hlavním úkolem sociálního státu do budoucna bude přivykat lidi na život v nejistotě. Je to pozoruhodná konstrukce. Jak známo, sociální stát vznikl právě proto, aby zmírňoval nejistoty divokého kapitalismu 19. století a aby pojišťoval nemajetné občany před hromadícími se sociálními riziky, kterým sami a izolovaně nedokázali čelit. Žádné jiné opodstatnění sociální stát nikdy neměl a dodnes nemá. Hlavním a zřejmě i jediným cílem modernizace je dosáhnout úspor v sociální oblasti. Jejím zdaleka nejpravděpodobnějším výsledkem však bude to, že společnost se rozestoupí do dvou nestejně velkých a nestejně mocných táborů. Někdy se v této souvislosti hovoří se o A?týmu a B?týmu, jindy o trvale úspěšných a trvale neúspěšných či o dvourychlostní společnosti. V každém případě jde o modely vývoje, ve kterých není příliš místa pro střední vrstvy, tedy právě pro ty vrstvy, které – pokud se jim dobře daří – představují oporu sociální demokracie. V ignorování této skutečnosti spočívá třetí chyba sociální demokracie. Sociální stát dosáhl svého vrcholu tehdy, když dokázal žít v symbióze se středními vrstvami. Tak tomu bylo po dobu dvaceti až třiceti let po druhé světové válce, tedy právě do doby nástupu současné vlny globalizace. Sociální stát podporoval rozrůstání středních vrstev tím, že populaci velkoryse přispíval v oblasti zdravotní péče, vzdělávání, kulturního vyžití a v neposlední řadě též důchodového zabezpečení. Bylo to možné právě jen díky přispění všech firem, které se podílely na tvorbě národního bohatství. Střední vrstvy si díky tomuto odlehčení nemusely vytvářet větší rodinné finanční zásoby a mohly své výdělky vrhnout na spotřebu. To zpětně přispívalo k tvorbě dalších pracovních míst, ke větším sociálním odvodům, a tedy ke zvětšení zdrojů financování sociálních služeb. Kruh blahobytu se tak posiloval. Dnes je situace přesně opačná. Takzvaná modernizace znamená, že střední vrstvy mohou od sociálního státu čekat stále méně. Právě ony si musejí tvořit finanční rezervy pro případ nemoci, na vzdělávání svých dětí, na dobu nezaměstnanosti a pochopitelně na stáří. To snižuje jejich kupní sílu, menší poptávka vede k růstu nezaměstnanosti ve stejné době, kdy ubývá zdrojů na financování sociálních výdajů. Bludný kruh veřejné chudoby se pomalu uzavírá. Poté, co se firmy přestaly chovat sociálně zodpovědně, stávají se ze středních vrstev poslední sponzoři sociálního státu. Budou muset přispívat stále více, i když samy pro sebe budou moci očekávat stále méně. Právě ony se mají otužovat v podmínkách modernizace, tedy v době rostoucích rizik a ubývajících jistot. Zdá se, že sociální demokracie dosud nepochopila, že sociální stát může fungovat buď jako instituce středních vrstev, anebo nebude vůbec. Její nechápavost je o to smutnější, že právě střední vrstvy tvořily v minulosti jádro jejího elektorátu. Modernizace otevírá v zásadě dvě možné cesty vývoje. Na konci té první se rýsuje společnost, ve které úspěšní z týmu A, tedy ti, kdo mají dobře placenou práci a jsou solidně pojištěni, odmítnou přispívat na méně úspěšné z týmu B. Budou se snažit monopolizovat sociální výhody jen sami pro sebe a vůči těm ostatním budou ochotni podporovat třeba i represivní opatření. Tato opatření budou ovšem zdůvodňována nutností potírat nemoderní elementy, které brzdí vývoj společnosti. Zdá se, že tato trajektorie vývoje vyhovuje spíše pravici. Sociální demokracie nabízí jinou cestu. Nehodlá nechat sociálně potřebné na holičkách. Chce je podporovat a pomáhat jim. Avšak jedinou vrstvou, kterou dokáže do této pomoci zapojit, jsou střední vrstvy, tedy vrstvy, kterým se i bez toho nevede poslední dvě až tři desetiletí v Evropě ani ve Spojených státech příliš dobře. Protože na velké firmy a na bohatou elitu si sociální demokracie netroufne, pomoc těm nejchudším poplyne stále více z prostředků středních vrstev, které jsou zatím jakžtakž nad vodou, které ovšem na pomoc ze strany chudnoucího sociálního státu už samy spoléhat nemohou. Ať již bude nastoupena prvá či druhá cesta (či jakási duhová kombinace obou), modernizovaná společnost se bude sociálně stále více rozestupovat. Rozdíl bude jen v tom, že v prvém případě by se menší část středních vrstev připojila k vrstvám horním, zatímco v případě druhém by větší část středních vrstev klesla na nižší příčky sociálního žebříčku. Ani v jednom případě by ovšem prostor pro početné střední vrstvy nezbyl. Nezbylo by tedy ani příliš prostoru pro tradiční voliče sociální demokracie. Čtvrtou a možná největší chybou sociální demokracie je, že v této situaci nenápadně rezignuje na svoji hlavní zásadu, tedy na princip solidarity. Ani tuto chybu nedělá proto, že by snad byla nemorální. Dostala se pouze do vleku událostí, které nedokáže ovlivnit. Solidarita je možná jedině ve společnosti relativně homogenní, kde všichni členové jsou ohrožováni ve srovnatelné míře stejnými riziky. Pokud nechceme být společností těch, kdo se solidarizují ve své bídě a nuzotě, musíme se snažit založit solidaritu na úrovní středních vrstev. Jakmile se společnost rozestoupí na tým A a tým B, namísto přirozené solidarity nastoupí jen pokrytecká a ponižující charita. Modernizace není lékem na potíže sociálního státu, protože tyto potíže jsou úzce spjaty s poklesem solidarity ve společnosti, zatímco modernizace tuto solidaritu nijak neobnovuje. Působí spíše proti ní tím, že starost o sociální zabezpečení dále individualizuje. Paradoxně ovšem podryl své kořeny sám sociální stát, který vydatně přispěl ke dnešní vlně vzedmutého individualismu, na níž se sociální demokraté pokoušejí tak neuměle surfovat. Sociální dávky adresuje v menší míře rodině, v míře větší jednotlivci. Pro rodinu tak mizí nutnost udržovat širší vztahy pomoci se svým okolím a pro jednotlivce mizí nutnost udržovat vlastní rodinu. Individualizace společnosti je sice příkladným výrazem její modernizace, na mezilidskou a meziskupinovou solidaritu má však tento proces devastující dopady. Právě příslušnost ke společným středním vrstvám byla poslední pojistkou solidarity. Křehkost této pojistky se ukazuje v okamžiku, kdy se společnost rozestupuje na trvale úspěšné a trvale neúspěšné. Úspěšní představují v pojistné terminologii typ „dobrého rizika“, proto se právě na ně orientují soukromé pojišťovací agentury. Neúspěšní, kteří představují „špatné riziko“, nejsou pro soukromé pojištění nijak zajímaví. Sociální stát je však může dostatečně pojišťovat jen za předpokladu, že těch, kdo na pojištění přispívají, bude výrazně více než těch, kdo z pojištění čerpají. Zde se kruh opět uzavírá, neboť globalizace se svým tlakem na flexibilizaci práce a deregulaci ekonomiky tento poměr obrací v neprospěch přispěvatelů. Sociální demokracie, která má jakési zábrany skutečnou povahu globalizace pochopit, stojí zde s prázdnou hlavou a prázdnýma rukama. A tak jí zbývají právě jen řeči o modernizaci. Jako kdyby nechápala snad ani to, že ve světě zmodernizovaném podle jejích představ už pro ni samotnou nezbude žádné důstojné místo. Pavel Mertlík, ekonom: Existenční otázky namístě Potřeba nové politiky respektující zájmy „poražených v globalizaci“ zde bezesporu je, a to takové, která by umožnila společnosti z globalizace benefitovat (v konečném stupni i jejím obětem); zda toto zadání dokáže zvládnout sociální demokracie, nebo bude muset vzniknout nová síla – nevím. Platné podle mne zůstávají základní principy mise sociální demokracie: emancipace a liberalizace, tedy praktická, „vykonatelná“ rovnost příležitostí i práv, a politická a ekonomická svoboda včetně toho, čemu klasikové německé filosofie říkali osvobození práce – tj. překonání jejího odcizení. Program Evropské socialistické strany to myslím dobře postihuje a aplikuje na podmínky dnešního světa. Od programu k praktickým činům a k politické atraktivnosti pro významné procento voličů je však dlouhé cesta; existenční otázky po osudu sociální demokracie jsou tváří v tvář sociálnědemokratické praxi mnoha zemí zcela na místě. Jan Sokol, filosof, překladatel, publicista: Politika a soutěž krásy Marcin Król sice v závěru svého článku varuje před „populismem“, jeho úvaha však k němu nemá daleko. Jinak by si asi musel všimnout přinejmenším dvou věcí. 1. Předně toho, že dojem jisté „zbytečnosti“ nebudí jen sociální demokracie, ale všechny v minulosti úspěšné strany, kterým se podařilo nejdřív vystihnout nějaký společenský problém, sjednotit kolem něho dost lidí a pak s ním opravdu něco udělat. V zemích, které uvádí, jsou to zejména strany liberální. Že najít takový společný problém je dnes mnohem těžší než před sto lety, v tom s Królem rád souhlasím, pokládám to však za úspěch parlamentní demokracie. Trvalou zásluhou sociální demokracie ovšem zůstane, že jako první předvedla, že i požadavky kdysi neslýchané – jako všeobecné volební právo, právo na stávku, zákonná pracovní doba, všeobecné pojištění atd. – se dají uskutečnit demokratickými mechanismy, to znamená jednáním a kompromisy. Pomalu a s chybami, ale natrvalo. Kdo na tuhle kardinální historickou zkušenost zapomene, pracuje na tom, aby si jeho společnost znovu vyzkoušela tu druhou, revoluční čili komunistickou variantu bez kompromisů, se slibem „spravedlivého dělení statků“ – a ovšem s ostnatými dráty a koncentráky. 2. Za druhé toho, že za dvě staletí zkušenosti s demokracií se už dost velká část voličů naučila myslet v rámci možného, což je jak známo definice politiky. Nebýt toho, musely by se demokracie už dávno rozsypat pod návalem nestoudných slibovačů. A právě sociální demokracie měla na této výchově rozhodující podíl. Naučila nás myslet a volit ne podle palčivosti problémů – kterou vidím velmi podobně jako M. Król – nýbrž podle důmyslu a proveditelnosti navrhovaných řešení a podle vyzkoušené schopnosti příslušných politiků s nimi nějak pohnout. Za svou osobu bych ještě dodal, že i podle ochoty a schopnosti přiznávat a napravovat vlastní chyby. Zdá se mi, že M. Król mluví z duše často i velmi vzdělaným lidem, kteří si politiku pletou se soutěží krásy, s akademickou diskusí – nebo v horším případě s fotbalem – a hledají někoho, kdo by je nadchnul a komu by padli kolem krku. Takové si mohou i najít, jako si jejich otcové našli Lenina, Hitlera a Gottwalda. Ti si jejich přízeň také nezískali návrhy svých „konečných řešení“, jež vybalili až později, nýbrž barvitým líčením hrůz současné prohnilé společnosti. Jenže voliči už dnes – doufejme – začínají rozumět, co je to demokratická politika. Nečekají od ní ráje na zemi, ba ani „vyřešení“ všech problémů, ale rozumné a pokud možno chytré využívání omezených možností státu. I když je žádná strana nedokáže nadchnout, dovedou rozlišovat mezi lepším a horším. Marcin Król příznačně mluví o dělení statků, kdežto cestu jejich rozmnožování rozhodně zatracuje. Čeká na nějaké „nové hnutí“, o němž ale vzápětí usoudí, že vzniknout nemůže – protože mu v tom brání neslušnost sociálních demokratů. Jako novinář může trvat na tom, co všechno je třeba kritizovat, že „kapitalismus“ je nespravedlivý atd. Jenže politika začíná až tam, kde někoho napadne, co by se s tím dalo udělat v rámci kompetencí demokratického státu. A ještě jedna drobnost: na rozdíl od stran, které mají své členy a volené orgány a které tak za své vládnutí jaksi ručí, hnutí – a zejména nová – dokonce ani takovéhle minimální záruky neposkytují. Proto se mohou uchytit jen v okamžicích akutních krizí, kdežto v klidnějších dobách nemají naštěstí velkou šanci. Jen pro úplnost dodávám, že jsem (zatím) sociální demokracii nevolil. Vladimíra Dvořáková, politoložka: Globalizace musí mít politický rozměr Není sporu o tom, že sociální demokracie a obecně celý socialistický proud stojí na určitém rozcestí a podobně jako mnohé jiné strany hledá své další směřování do budoucna. Změny geopolitického charakteru (pád komunismu), globalizace snižující význam národního státu a jeho možnosti ovlivnit ekonomickou situaci, kterou stále více určují nadnárodní faktory, a zároveň plná zátěž sociální politiky, která je ponechána na bedrech národního státu, to vše vytváří zcela nový prostor pro formování politiky. Ve všech sociálně demokratických a socialistických stranách probíhá zdánlivě boj dvou základních frakcí – „staré“, jež se hlásí k tradicím sociálního státu, a „nové“, giddensovské či blairovské třetí cesty, jež propojuje neoliberální ekonomické přístupy se sociální politikou vyžadující větší aktivitu a iniciativu těch, pro něž jsou sociální dávky určeny. Odpovídá to obecnějšímu trendu ve vývoji politických stran, které se zaměřují ve volebním klání na střední vrstvy spíše než na sociálně slabé a námezdně pracující. Je to ale perspektiva do budoucna a jde jen o to, která z těchto frakcí zvítězí a na další desetiletí bude určovat další vývoj? Domnívám se, že nikoli. Pominu?li skutečnost postkomunistických zemí či rozvojových zemí, kde zformovaná střední vrstva je spíše fikcí, i ve vyspělých západních zemí se ukazuje, že globalizace a opouštění některých principů sociálního státu zeslabuje zejména nižší střední vrstvy a posiluje propast mezi bohatými a chudými. Jak ze začarovaného kruhu ven? Nikoli rozpuštěním sociální demokracie, ale tím, že se v mezinárodním měřítku zaměří na to, aby globalizace, jež má zatím spíše jen ekonomický charakter (pokud pomineme politickou hrozbu globální konfrontace), dostala i politický rozměr, v němž budou platit i základní ekologická a sociální pravidla. Sociální solidarita, tolerance a odpovědnost patřily k základním principům sociální demokracie a současný svět je potřebuje možná více než kdy jindy. Jiří Kunc, politolog: I z této křižovatky vedou cesty Text Martina Króla je i ve své krátkosti výstižný v tom, že sociální demokracie se nalézá na své dějinné křižovatce a musí zvažovat, co si se sebou počne. K tomu se patří jen dodat, že na takové křižovatce není poprvé. A že vždy zvažovala své poslání v párových kategoriích: s kým a proti komu spolupracovat. Relativně snadné to bylo v dobách jejího vzniku, kdy opravdu dělnická třída a buržoazie tvořily dva nezpochybnitelné póly společenské strukturace i v národním měřítku. Druhá párová kategorie byla také nasnadě, protože postupujícímu zmezinárodnění buržoazie se jako odpověď nabízel proletářský internacionalismus. V této podobě dotyčné strany vznikaly v národní formě i v internacionálách, než je potkala důležitá křižovatka schizmatu v podobě komunistických stran, kde akcent sociálního zůstal, slovo demokracie už ale zůstalo jen prázdným zvukem. Další křižovatku si sociálně demokratické strany prošly po Bad Godesbergu a několika dalších bolestivých rozchodech některých sociálně demokratických nebo socialistických stran se svou zakladatelskou, tj. marxistickou inspirací. Samozřejmě, že s problémy globalizace se dostáváme na další křižovatku a že když nemáme proti sobě centrální aktéry, národní proletariát a národní buržoazii, reakce sociálních demokratů jsou spíše rozpačité. Jaké poučení načerpat z tohoto historického labyrintu? Možná se na této křižovatce sociální demokracie rozdělí a půjde různými směry. Některé strany se třeba budou snažit zabarikádovat v národním rámci a klást globalizaci spíše odpor. Jiné možné se budou snažit ne již internacionalizovat, ale také globalizovat. V každém případě však spojení slov sociální a demokratický není mrtvým zvukem. I z této křižovatky existují cesty. Petr Fejtek, ekonomický novinář: Problém filosofický, anebo lidský? Sociální demokracie asi skutečně začala být zbytečná. Skončí v populismu lokálních forem či typů. Jediná cesta je asi ta, kterou ukázal Tony Blair – sebrat pravici její témata, ideje, cíle. Ačkoli i to je cesta zřejmě jen dočasná, alespoň podle Blairovy současné pozice. Principiální téma však zůstává – a to je spravedlnost. Ne v právním smyslu, ale ve smyslu vzpírání se přírodě, protože se zdá, že její princip to není: příroda není spravedlivá. Anebo, řečeno s J. M. Keynesem, snad až v dostatečně dlouhém horizontu, kdy budeme všichni mrtvi. Jaká je naše lidská představa o spravedlnosti? (Už ta jazyková potíž: neměli bychom říkat spravedlivosti? Ale adjektivum spravedlné neexistuje.) Solidarita s těmi, kterým příroda nedala vše potřebné. I s těmi, kterým nedala vše potřebné rodina? Nebo škola? Dostáváme se tedy ke zvláštní variantě tohoto pojmu „sociální spravedlnost“. První problém zní, zda vůbec nejde o rozpor s přívlastkem (contradictio in adjecto, něco jako kulatý čtverec). Je spravedlivé, že nějaký primitiv (hokejista, zpěvák apod.) má stonásobné příjmy oproti svému stejně primitivnímu fanoušku? Ale vždyť fanoušci si své idoly vlastně platí – bez jejich poptávky by žádné hvězdy nebyly. Je nespravedlivé, že nejbohatší člověk na světě je ten, kdo vytvořil (byť jen softwarovou) firmu největší hodnoty? Dnes se tento problém promítá do naší diskuse o penzijní reformě: platí teorie stejných žaludků a důchod toho, který na daních a pojistném vlastně „živil“ čtyři spoluobčany, má být stejně vysoký jako těch čtyř „sociálně slabších“? Lidé vždy žili ve společenstvích více či méně přirozených, kde se lidé znali – fungovaly tam tedy vztahy a vazby víceméně také přirozené, lidské. Až moderní doba vytvořila společnost jako složitou organizaci anonymních – byť možná nezávislejších, a tedy svobodnějších – jedinců. Tato společnost nutně začala organizovat své byrokratické (odlidštěné) struktury, až v Evropě a zejména v (post)socialistických zemích vyvinula státní paternalismus: stát všechno – a tím pádem i za všechno – může. Většina ekonomických teorií vycházela z abstrakce, že člověk je jakýsi homo oeconomicus, tedy primitiv maximalizující svůj užitek spotřebou (plus nejvýš zábavou ve volném čase). Nikdo tím nebyl nadšen, ale abstrakce se používala podobně, jako se užívá statistický průměr, ačkoli takový statisticky průměrný člověk neexistuje. Kritika se pokoušela model nabourat, dnešní „nová ekonomie“ hledá cesty úplně odjinud – klade si konkrétnější otázky. Například: může se měnit motivace lidí (třeba politikou vlády)? A proč je tak rozdílná míra ekonomické aktivity v anglosaských zemích (Británie, USA), kde podíl celkové pracovní síly na populaci 15–64 let dosahuje 75 %, kdežto v Evropě jen kolem 70 %? Další ekonomové kladou ještě konkrétnější otázky a dokonce z odpovědí zpracovali anketu: Jsou chudí uvězněni v pasti chudoby? Záleží výše příjmu na štěstí? Jsou chudí líní? Na první otázku odpovědělo kladně 29 % oslovených Američanů, ale 60 % Evropanů. Podobně u druhé otázky zazněla kladná odpověď jen u 30 % Američanů, ale 54 % Evropanů. Zato lenost s chudobou spojuje 60 % Američanů, ale jen 24 % Evropanů. Celkem jednoznačné výsledky. Anglosaský svět a jeho lidé mají jiné hodnoty a díky tomu i (hospodářské) výsledky. Zatímco Evropané jsou skeptičtí a více odevzdáni osudu, v myslích Američanů stále žije „americký sen“ a odhodlání se k němu propracovat. Proto má Demokratická strana v USA tak daleko k našim socialistům. Myslíte, že lze hovořit o „jiné morálce“? Rozdíly v produktivitě práce a celkové výkonnosti ekonomik k tomu nabádají. S rozdílným postojem na výše uvedené jednoduché otázky ovšem souvisí daleko více věcí. Rozdíl není jen v trhu práce, ale řadě dalších institucí formujících ekonomické prostředí. Například věří?li více Evropané na vliv štěstí (osudu), je logické, že se proti jeho nepřízni „pojišťují“ větším přerozdělováním státního rozpočtu. To ovšem znamená vyšší daně, menší ochotu pracovat či podnikat a další pokles ekonomické aktivity. Důsledky příčin, které primárně tkví v hlavách Evropanů, se dále mohou prolínat, podporovat a řetězit. Jan Novotný, fyzik, publicista: Ideje proti kastám Debata představitelů sociální demokracie o jachtách mi připomněla závěr Orwellovy Zvířecí farmy – když po úspěšné vzpouře zasedají vůdcové zvířat u jednacího stolu s lidmi, nelze už poznat, kdo je zvíře a kdo člověk. V demokratických společnostech dneška se politikové stávají specializovanou kastou se svou „subkulturou“a mravy a rozdíly jejich reakcí na okolní svět vyplývají spíše z taktických úvah než z ideové legitimace. Ideje, které by byly silnější než příslušnost ke kastám, mohou do tohoto světa vstoupit jen zvenčí a zatím se jich nedostává, resp. existují?li, nemají dosud sílu inspirovat vznik hnutí, které by opravdu něčím hýbalo. Souhlasím s autorem, že stoupající vlna nerovnosti časem vznik takového hnutí vyvolá, nemyslím však, že by to abdikace sociální demokracie (k níž, jak sám autor předpokládá, stejně nedojde) nějak ovlivnila. Hodina pravdy pro ni nastane, až se takové hnutí zrodí. Erazim Kohák, filosof, publicista: Soumrak a svítání sociální demokracie Prožil jsem příliš mnoho volebních vítězství i porážek, než abych po jedné hovořil o „soumraku“, ač uznávám, že Marcin Król poukazuje na skutečné nebezpečí, které provází sociální demokracii od jejího vzniku. Silou sociální demokracie bylo uvědomění, že demokratická revoluce je planá, pokud nemá i materiální rozměr. Jejím pokušením vždy bylo spokojit se s tímto rozměrem. Rozjitřené sociální svědomí pak utěšovávala sdílenou vírou věku elektřiny a páry, že hospodářský vzestup vyřeší všechny sociální problémy. Nic nového to ovšem není. Na konci osmdesátých let na Západě proběhla velká debata o údajné nadbytečnosti sociální demokracie, protože dělníci se prý už mají dobře. Ve dvacátých letech se v Sovětském svazu diskutovalo o chvostismu, sklonu považovat sociální transformaci za chvost ekonomického rozvoje. Stačí pětiletý plán. Masaryk před sto lety prohlašoval, že mlýnským kamenem na krku marxismu je materialismus – a rozuměl tím iluzi o soběstačnosti ekonomického růstu. Ostatně už Karel Marx kritizoval odborářské vědomí, které se spokojovalo se mzdovými výdobytky a opomínalo sociální stránku demokratické revoluce. Toto liberální dogma o neviditelné ruce ekonomického růstu dnes představuje obzvlášť dotěrné pokušení. Je to sice zjevně nepravda, avšak každá televizní reklama přesvědčuje diváka, že ti zámožnější žijí šťastněji. Usilovná propagační kampaň „konzervativní revoluce“ účinně přesvědčuje voliče, že hospodářský růst je dostatečný sociální program, jen když odbouráme sociální a ekologickou legislativu, která údajně brzdí růst. Těžko se divit, jestliže i mnoha stoupencům sociální demokracie se dogma o samospásnosti ekonomického růstu jeví jako samozřejmost. Posvěcuje totiž chamtivost sociálním posláním. Ovšem že to v žádném smyslu není sociální demokracie. Smyslem sociální demokracie je rozšířit osvícenskou demokratickou revoluci o sociální a dnes také ekologický rozměr. Jejím programem už půl druhého století je vytvořit předpoklady pro soužití ve svobodě, vzájemné úctě a dobré vůli. Francouzsky se to řekne liberté, egalité, fraternité! Dnes to znamená zlomit nadvládu nadnárodních kartelů důslednou demokratizací, soustavně prosazovat lidská práva a potřeby přírody, usilovat o odzbrojení a omezení zbrojního obchodu a obchodní globalizace obecně, převést vojenské rozpočty na zdravotnictví a školství, budovat mezinárodní právo a nadnárodní organizace, prostě dělat všechno, aby lidé mohli žít ve svobodě, v míru a s lidskou důstojností. Taková je politika demokracie, která chce být zároveň sociální a ekologická. Jenže program nestačí hlásat, je třeba pro něj vychovávat voliče – a to znamená vycházet z voličských pavlačových samozřejmostí. Ty jsou dnes především post?revoluční. Dramatický odklon od poražené ideologie následuje pravidelně po každé porážce. Po bitvě u Waterloo byla demokracie pro celou generaci sprostým slovem. Po pádu nacismu se jakýkoliv náznak nesouhlasu s levicovým programem jevil jako spolupráce s nepřítelem. Znárodňovalo se i ve staré Anglii. Po čtyřiceti letech studené války se sprostým stalo slovo socialismus. Řečník, který by dnes u nás začal kritikou Spojených států či tržního hospodářství a prohlásil se za socialistu, by ztratil své publikum hned v první větě. Těžko tak někoho přesvědčit. Politika je umění možného. V ovzduší voličské kocoviny ze čtyřiceti let „reálného socialismu“ plně chápu socialistické politiky, kteří usilují jen o to, aby zachovali alespoň základní obrysy sociálního státu, a snaží se při tom vychovávat odpovědné voliče sociální demokracie. Jistě, vyskytují se mezi nimi i trapné případy jako Bushův dychtivý přítel Blair, jenže také přesvědčení sociální demokraté Lionel Jospin, Gerhard Schöder nebo náš Vladimír Špidla. Ve dnešním thermidoru budou jejich vítězství pochopitelně kompromisy, jenže kompromis je vítězství pro obě strany. Jsem přesvědčen, že až odstoupí generace odchovaná dědictvím studené války, bezpráví světovlády nadnárodních koncernů vynese do popředí hnutí, které proti ideologii růstu a chamtivosti postaví program radikálně sociální, ekologické a celosvětové demokracie. Jenže takový program se nedá postavit na liberální představě hospodářského růstu (s doložkou pro dělníky a důchodce) – a s důrazem na horních deset tisíc už vůbec ne. Dovedu si jej představit jen na základě demokracie se sociálním a ekologickým svědomím. Ač v našem věku nástupu kapitálu a jeho liberální ideologie to může znít nepravděpodobně, jsem přesvědčen, že program sociální reformy může vyjít jen z myšlenky sociální demokracie. Pavel Švanda, prozaik, publicista: Nebezpečný hlad po sekulární spáse Marcin Król kritizuje sociálně demokratické strany za jejich údajný oportunismus. Jeví se mně jako platonik, dávající přednost dokonalé ideji před nedokonalou realitou. Vyhlíží?li Król „ideové hnutí obracející se k jiným zdrojům a jinde zakořeněné“, pak oním „jinde“ snad myslí ideální prostor, víceméně nedotčený konkrétními politickými zkušenostmi Evropanů, zato dynamizovaný ideálními mravními apely. Nevím, zda mu rozumím. Opravdu chce resuscitovat aktivistické nadšení, jež by od základu změnilo strukturu stávající společnosti? Ano, je pravda, že sociálně demokratické strany už dávno neshromažďují podvratné, petrolejnické živly, naopak vesměs působí výrazně etatisticky. Ano, sociálně demokratičtí politici nejraději moc ve svých rukou soustřeďují, natož aby ji rozptylovali do kulturních a hospodářských struktur. Vyvodili však svým způsobem jisté závěry z krachu utopií 20. století. Osobně nevidím známky, že by se rodilo nové levicové hnutí – to podivné stvoření, jež by se sice stavělo mimo stávající systém (establishment), ale přesto by zůstávalo součástí parlamentní demokracie. Lze sem tam pozorovat, že některé deriváty hnutí zelených a některá nacionalistická seskupení prakticky těží z fragmentů bolševické a fašistické optiky a z jejich antiparlamentárních slovníků, to ano. Zatím se jedná spíše o zájmové kroužky, jejichž členové si navzájem ošetřují svůj osobní nepokoj. To lze pochopit. Evropská realita po roce 1989 vesměs nevyhovuje těm duším, jež v současném evropském a severoamerickém politickém životě nenacházejí pole, na něž by mohly dostatečně efektivně promítnout svůj vlastní duchovní neklid. Leckdo pociťuje naléhavý hlad po něčem, co by se snad dalo nazvat sekularizovanou vizí spásy. Současná sociálnědemokratická levice si odepírá jakýkoliv patos, a proto působí poněkud puritánsky. V polemice se současnými platónskými utopiky nejde o popření nároků politické levice, nýbrž o podporu praktického rozumu. Nesouhlasím s předpokladem, že dobrá nebo špatná politická praxe pramení z dobrých nebo špatných idejí. Tento omyl byl a je trvalým zdrojem politických utopismů, byl to pramen nejen mnoha omylů, ale i rozsáhlých lidských běd. Politika tak jako většina lidských akcí pramení ze základních lidských zájmů. Politická praxe také prověřuje úroveň těchto zájmů, a to tak důsledně jako žádná teorie. Ryzí ideje jsou hlavním zájmem hlavně ideologů, nikoliv voličů. Dokud nezeslábne zájem většiny občanů o materiální sytost, nelze očekávat v politickém dění zásadní novinky ani na levici, ani na pravici. Je únosné popřít fakta ve jménu „správných“ idejí? Svoboda je podmínkou a snad jedinou zárukou toho, co lze označit jako trvalý rozvoj lidských zájmů, ať už si za tím pojmem představujeme cokoliv. Ekonomický etatismus (například ČSSD) se skutečně jeví jako lpění na obstarožních představách. Je však především v zájmu zaměstnanců (service people), aby nedošlo ke globálnímu revolučnímu rozvratu „společnosti dostatku“. Jen v prosperující společnosti se nemajetný těší jisté ochraně. Jiná věc je prostupnost sociálního systému, možnost účinného sociálního vzestupu schopných jednotlivců, jemuž ovšem často nejvíce překážejí právě ideologové hlásící se k údajně spravedlivé (ideální) rovnosti sociálních skupin, pohlavních a rasových kolektivit. V kolektivisticky pojaté rovnosti grup by však opět konkrétní jednotlivý člověk utonul v marasmu pracovních útvarů, sekýrovaných napřed ideologickou a posléze zase policajtskou elitou. Víme o tom své, víme o tom hodně, ale možná ne dost. Budoucnost ve střední Evropě (možná) zase bude patřit především zapomnětlivým. Snad jednou budeme opět čelit vášnivým, vládychtivým (spíše zeleným než rudým) chiliastům. V tom smyslu snad Król je na stopě budoucího vývoje. Bude však návrat k představám o tvrdém třídním boji znamenat zásadní zlepšení naší civilizační situace? Pavel Pečínka, politolog, publicista: Třetí cesta mezi extrémy Stačilo léta nahlížet do nitra Mladých sociálních demokratů – ve znojemském sklípku, na „výjezdních jednáních“ na Vysočině a jinde. Dojem byl, soudě podle jejich mluvy, oblečení a životního stylu, podobný, jako u Marcina Króla a SLD: Co je toto, kristapána, za levici? napadalo člověka, když se manažerští týpci svěřovali s názory na rozvojové země, trh, na Romy… V historii sociální demokracie se ale najdou drastičtější okamžiky, než je její současné rozpouštění v neoliberalismu. I tehdy se zdálo, že z obou stran drcené sociální demokracie, z níž mnozí dezertovali k jejím soupeřům, zůstane jen prach: Za první světové války se do těla socialistických stran zakousl démon nacionalismu a umožnil zrod sice protiválečného, ale totalitárního komunismu. Když se dým požárů rozplynul, socialisté pracovali dál jako součást demokratického proudu jak proti fašistickému korporativismu, tak stalinistickému pokušení, které cloumaly ve 20.–30. letech Evropou. Komunistickou konkurencí decimovaní socialisté v Polsku a Pobaltí představovali za druhé světové války i po jejím skončení demokratickou alternativu jak k domácímu (antisemitskému a protiněmeckému) nacionalismu, tak k nastupujícímu stalinismu. V 60. až 80. letech nacházeli, byť s mnoha zaškobrtnutími, sociální demokraté v Evropě vlastní odpovědi na válečnické halekání obou bloků, v Latinské Americe, i když komplikovaně, svými kontakty s některými latinskoamerickými povstalci podpořili jejich boj proti proamerickým diktaturám a zároveň je odvraceli od náruče Fidela Castra. Od změti náboženského fanatismu, nacionalismu a prosovětského panarabismu stáli nejdál se sociální demokracií spojení Kurdové v Iráku, drůzové v Libanonu či Palestinci a Židé v Izraeli… Nejsou tyto vybrané ukázky odolnosti levicového reformismu, této evoluční směsky individualismu a kolektivismu zakořeněné v lidské povaze, v naprosto odlišných dobách a prostředích po celém světě, argumentem pro mírný optimismus i do konzumního budoucna? Zdislav Šulc, ekonom, publicista: Není jednoduchých receptů Je udivující, že politolog je s to tak kategoricky a zjednodušeně vynášet soudy o současné globalizované společnosti, jež jako pověstný čarodějův učeň vypustila ze svých lahví tolik démonů, aniž tušila, jak je ovládat. A že za jejich nezvládání činí odpovědnou jedině sociální demokracii, která je momentálně ve většině evropských zemí v krizi. „Čím rychleji sociální demokracie v celé Evropě opustí scénu, tím větší budou naděje, že někdo slušný a citlivý zaujme její místo,“ sděluje svůj zázračný recept na uzdravení společnosti, nemocné bídou, nezaměstnaností, nerovností, xenofobií a mnoha jinými jevy. Ve svých myšlenkových zkratkách klade M. Król úspěšnost a tím i existenční oprávněnost sociální demokracie do minulého století. A co taková osudová selhání, jako odhození intemacionalismu a hlasování pro válečné úvěry „svých“ národních vlád po vypuknutí první světové války? Nebo selhání sociálně demokratické výmarské republiky, ze které vzešel hitlerovský fašismus? Podobně porážka menševiků bolševiky a z ní vzešlý – stalinismus? Historie 20. století svědčí spíše o fungování jakéhosi dějinného kyvadla, které se v různých časových intervalech a ne ve všech zemích shodně vychyluje tu více vpravo, tu více vlevo. Po druhé světové válce nevyhrál v prvních volbách válečný hrdina konzervativec Churchill, ale labouristé se socialistickým programem včetně znárodnění. Problémy, které tím později v britské společnosti vznikly, řešila antisociální M. Tatcherová. Důsledky jejího vládnutí přivedly k moci opět labouristy s Blairovou třetí cestou. V poválečném Německu vytvořili „hospodářský zázrak“ Adenauerovi a Erhardovi křesťanští sociálové, aby pak řešení problémů jimi vytvořeného „sociale Marktwirtschaft“ přenechali sociálním demokratům. V Česku, po ztrátě iluzí o rychlém skoku do konzumního ráje, si lidé zvolili sociální demokracii v očekávání, že v jediném volebním období napraví důsledky bezprecedenčního transformačního přerozdělování národního majetku. Po triumfálním vstupu do Strakovy akademie hlavním vchodem na to zanedlouho přestali věřit i sami sociální demokraté (proč by jinak dva roky před uplynutím volebního období ohlašoval jejich předseda svůj odchod na Vysočinu?) atd. atp. Polský politolog patrně pozapomněl na zákony fungování moci, známé a dále sofistikované už od dob Machiavelliho. Jak jinak by se mohl jako kazatel rozhořčovat, že „svět nemůže dál trvat ve stavu netečnosti a necitlivosti“ k dříve uvedeným nectnostem? A přitom jako recept na jejich vyléčení nabízet naivní víru, že „čím rychleji sociální demokracie v celé Evropě opustí scénu, tím větší bude naděje, že někdo slušný a citlivý zaujme její místo“. Historie nenabízí příliš mnoho dokladů o takovém fungování zákonů moci, kdy „slušní a citliví“ vytlačují neslušné a necitlivé. V politice se spíše uplatňuje větší či menší schopnost té či oné vládní garnitury řešit reálné problémy společnosti. Švédští sociální demokraté nepřetržitě padesát let setrvávali u vlády, když vytvářením welfare state přesvědčovali obyvatelstvo o své kompetentnosti. Počátkem 70. let však vláda nedokázala včas reagovat na neočekávanou krizi státu blahobytu a společnost povolala vládu nesocialistickou ve víře, že to dokáže ona. Stačilo však šest let, aby se ukázalo, že očekávání byla chybná. A tak ještě uprostřed druhého volebního období byli sociální demokraté, kteří se stačili ze svých chyb poučit, znovu povoláni ke kormidlu. Kdo ví, zda by pro českou sociální demokracii nebylo bývalo lépe, kdyby i přes své nečekané křehké „vítězství“ v posledních volbách přenechala vládu spojené pravici. Ta by si musela dlouhodobě působící důsledky transformace, zpackané vlastními vládními garniturami, vylízat sama. Alena Wagnerová, spisovatelka: V krizi je celý systém Krizi sociálně demokratických stran v současné Evropě nelze přehlédnout ani v pohledu z Německa. Zde je ovšem součástí všeobecné krize tzv. velkých lidových stran. U německé Křesťansko?demokratické unie je momentálně jen méně zřetelná, protože v současné době nevládne, ale je v opozici. Tato všeobecná krize je projevem ztráty důvěry občanů v politické strany, které ztratily ze zřetele všeobecný zájem a sledují stále více cíle lobbystických zájmových skupin a své vlastní, tedy především udržení politické moci a z toho pro politickou kastu plynoucích výhod. Zatímco dřív se političtí reprezentanti rekrutovali z lidí, kteří měli za sebou určité životní a profesní zkušenosti, stala se v minulých desetiletích práce politika profesí a zaměstnáním jako každé jiné. Většina dnešních politiků střední generace nepracovala v životě jinde než v politickém aparátu. Jedním z prvních reprezentantů této nové kasty byl v Německu právě Helmut Kohl. Znamená to, že tito lidé mají nejen zúžený zkušenostní horizont, ale jsou na mocenské situaci své strany i existenčně závislí. Jsou především politiky a teprve na druhém místě občany. Politika se pro ně stává svého druhu komercí a její obsahy instrumentem k udržení nebo dosažení moci. Této proměny se všemi jejími důsledky nebyla samozřejmě ušetřena ani sociální demokracie. U ní jsou ovšem tyto nedostatky a změny vnímány daleko silněji a kritičtěji, protože voliči sociální demokracie jsou, alespoň v Německu, tradičně političtější než voliči pravicových stran. K oslabení senzibility pro otázky sociální spravedlnosti a rovnosti přispěla i v evropské historii nebývale dlouhá perioda hospodářského vzestupu a rostoucího blahobytu, která vyvolala dojem, že sociální problémy jsou v podstatě vyřešeny. Tlak na jejich řešení ovšem po čtyřicet let vykonávala i existence socialistického bloku. Byl to strašák socialismu, který vedl k širokému akceptování ekonomické doktríny sociálního tržního hospodářství s jeho programem vyrovnávání životní úrovně širokých společenských vrstev a růstu jejich materiální vybavenosti. S menetekel socialismu v zádech mohla sociální demokracie daleko snadněji uskutečňovat svůj sociální program. Proto se také mohla godesberským programem vzdát teze o třídním boji a stát se tak stranou volitelnou i pro střední buržoazii, zatímco se klasická dělnická třída „zmaloměšťáčťovala“ a tím postupně ztrácela tradiční hodnotové orientace. Rozpadem socialistického systému v roce 1989, interpretovaného jako vítězství kapitalismu, se zároveň zhroutily i premisy, které umožňovaly fungování tržního hospodářství s jeho sociální komponentou. Kapitalismus znovu nabral dech a začal na sebe v mnohém brát svou starou podobu. Tento obrat našel svůj výraz v ekonomickém neoliberalismu, který je vlastně jakousi formou diktatury kapitálu, s jeho orientací na zisk, vládou ekonomických kritérií nad všemi oblastmi života a privatizací přírodních zdrojů i veřejného majetku, které vlastně nahradilo klasické vykořisťování lidské pracovní síly. Celý svět se tím vlastně stává zbožím a předmětem směny. Dlouhá perioda růstu všeobecného blahobytu zároveň otupila cit pro sociální problémy a otázky sociální spravedlnosti. Neoliberalistický obrat zastihl společnost i sociální demokracii nepřipravenou prakticky i teoreticky. V situaci kdy všichni vědí, že problém nezaměstnanosti je problémem strukturálním a v rámci pozdního kapitalismu neřešitelným, sociálně demokratická vláda stále znovu přichází se starými neúčinnými recepty a řešeními, jak nezaměstnanost vyřešit nebo alespoň snížit. Místo účinného daňového postihu pro podniky, které převádějí výrobu do mzdově výhodných zemí, pranýřuje nezaměstnané jako lenochy vyhýbající se práci, snižuje dávky v nezaměstnanosti a poskytuje daňové výhody nadnárodním koncernům. Globalizace zároveň podstatně omezila, ne?li zcela znemožnila řešení ekonomických problémů v rámci jedné národní ekonomiky. Možnost převádění výrobních kapacit do zemí s nízkou úrovní mezd podstatně omezuje možnosti jednotlivých vlád se s danými problémy vyrovnat. Těžkopádnost politických aparátů a spjatost sociální demokracie s odbory, které setrvávají na dříve osvědčených, ale dnes už překonaných principech, situaci sociální demokracie ještě dál specificky ztěžuje. V krizi není ovšem jen sociální demokracie, ale celý systém pozdního kapitalismu, který svou neschopností vyřešit problém rostoucí chudoby třetího světa, rozšiřující se propasti mezi bohatými a chudými ve vyspělých industriálních společnostech evropského západu a mizením středního stavu jako společenské vrstvy ohrožuje svou stabilitu. Jsou to ovšem právě sociálně demokratické strany se svou tradiční orientací na sociální otázky, od nichž se odpověď a řešení současných problémů i dnes naléhavě a netrpělivě očekává. Co sociální demokracie v současné době potřebuje, je nový godesbergský program, v němž by formulovala novou situaci světa i novou podobu dnešní sociální otázky. Nenajde?li k tomu sílu, bude brzy patřit historii a její roli převezme seskupení jiné, které se možná dnes tvoří v řadách hnutí ATTAC.

Zatiaľ nehodnotené
Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama