Reklama

Známá jména, nejasný program

Praha hledá nového premiéra. Je snazší sestavit vládu než vyřešit problémy země. Tři týdny má Česká strana sociálnědemokratická (ČSSD) ve svém čele nového muže, Stanislava Grosse. Po dlouhodobém úpadku volebních preferencí zdramatizoval potřebu změny propad ve volbách do Evropského parlamentu.
Počet zobrazení: 1267
8_karikatura-m.jpg

Praha hledá nového premiéra. Je snazší sestavit vládu než vyřešit problémy země. Tři týdny má Česká strana sociálnědemokratická (ČSSD) ve svém čele nového muže, Stanislava Grosse. Po dlouhodobém úpadku volebních preferencí zdramatizoval potřebu změny propad ve volbách do Evropského parlamentu. Není divu – ČSSD jako nejsilnější parlamentní strana skončila až na čtvrtém místě se ziskem dvou mandátů z 24. Odstoupení Vladimíra Špidly z funkce premiéra a předsedy strany dalo za pravdu jeho kritikům na sjezdu ČSSD v březnu minulého roku. Již tehdy padaly výtky na jeho hlavu za to, že neumí komunikovat se stranou, i za to, že vytvořil koalici s Unií svobody-DEU (US), v níž se specifika sociální demokracie stává pro voliče nečitelnou. Gross zasedl do kanceláře předsedy ČSSD ve jménu těchto kritických výtek, byť na sjezdu útoky na Špidlu odmítl a umožnil tak jeho zvolení. Premiérská rizika Jako úřadující předseda sociální demokracie a případný premiér má Gross před sebou dva politické strategické úkoly, které rozhodou o jeho osudu i o nejbližší budoucnosti ČSSD: (a) musí zabránit tomu, aby se konaly předčasné volby; (b) musí zajistit, aby účast sociální demokracie na vládě měla takovou podobu, že umožní růst volebních preferencí ČSSD, přesněji řečeno její volební úspěch. Problémem ale je, že snaha uskutečnit jeden z těchto strategických cílů se může snadno dostat do rozporu s cílem druhým. Dodržení programových principů parlamentních stran schválení nové vlády téměř znemožňuje. Existuje jen shoda čtyř z pěti parlamentních stran sestavovat vládu, která by se neopírala o hlasy komunistů. Pak už lze zachytit neurčitou shodu tří stran ve snaze zabránit předčasným volbám, dvou stran nalézt možnosti ustavení společné menšinové vlády, požadavek jedné strany dosáhnout předčasných voleb a přání jiné posunout vládu doleva. Těmto cílům bude přizpůsobováno programové prohlášení případné Grossovy vlády i postoj nevládních stran k němu. Existuje několik důvodů, proč by pak toto prohlášení nemělo být schváleno. Gross začal své úvahy o nové vládě tím, že se zřekl trojbarevné vlády, tedy současné kolice ČSSD s křesťanskými demokraty (KDU-ČSL) a US. Chtěl mít vládu bez US. Bylo tomu tak proto, že spojení s touto pravicovou stranou je jednou z hlavních příčin, proč sociální demokracie ztrácí volební preference. Jazykem zkušeného kuloárního borce Gross v jednom z rozhovorů prohlásil, že v Poslanecké sněmovně je prostor, kterým by takováto vláda mohla „proplout“. Ovšem bez hlasů US si nelze představit získání potřebné většiny ve Sněmovně při schvalování programového prohlášení vlády. Po totálním neúspěchu US v eurovolbách nově zvolený předseda US Pavel Němec zcela srozumitelně zahájil vyjednávání přesným a zároveň opatrným vymezením pozic: „Jsme spíše pro čistá řešení: buď být ve vládě, nebo v opozici.“ Po dvou týdnech jednání i Gross začal hovořit o zachování trojstranné koalice – tedy původní Špidlovy koncepce, ovšem bez Špidly. Předčasné volby Opření nové vlády o hlasy US je ale velmi problematické, neboť se zdá jen otázkou času, kdy se od podpory vlády a od US odtrhne příliš velké množství poslanců. Volební preference nabízejí dnes opoziční Občanské demokratické straně (ODS) o neuvěřitelných 32 mandátů více než získala v posledních volbách. To ji umožňuje, aby nabídla dvě či tři volitelná místa na své kandidátce přeběhlíkům z US a křehká vládní většina zmizí. Však také předseda ODS Mirek Topolánek je přesvědčen, že „Kartágo musí být zničeno“, a stále opakuje, že jediným cílem občanských demokratů jsou předčasné volby. ODS odmítá odsouhlasit vládu, která by nebyla přechodná. Nemá dnes důvod podpořit vládu v jakékoliv podobě, v níž by nehrála prim, neboť by to znamenalo ztrátu její věrohodnosti u části voličů. Jenže k předčasným volbám by ODS potřebovala hlasy komunistům, což se zdá nepravděpodobné. Programový antikomunismus Ještě před začátkem jednání o budoucí vládě vytýčil Gross heslo „bez komunistů na věčné časy a nikdy jinak“. Odmítnutím spolupráce s komunisty bez jednání s nimi si Gross výrazně zúžil manévrovací prostor, a to hned dvakrát. Jako parlamentní harcovník sice předpokládá, že v televizi se hesla provolávají a v kuloárech se vyjednává. To je sice pravda, ale s touto taktikou si nakonec Špidla vysloužil zásadní odmítavý postoj od komunistů. I případná Grossova vláda bude potřebovat hlasy komunistických poslanců, a to zvláště v případě, že dojde k rozpadu vládní většiny. KSČM by však v případě podpory vlády bez dostatečných záruk jejího posunu doleva ztratila část svých voličů. Druhým rizikem prostoduchého antikomunismu sociálních demokratů je fakt, že hledat spojence pouze na pravici politického spektra znamená přiklonit se na pravici. Protože v současném vedení ČSSD převládají lidé bez sociálnědemokratického vidění světa, lze předpokládat, že nebudou schopni rozeznat, kdy vlastně přistoupí na platformu svých koaličních partnerů. Tak se může snadno snaha vytvořit koaliční vládu dostat do rozporu s velebeními cíly – úbytek hlasů je v případě ČSSD spojen především se ztrátou přízně levicových voličů. Grossův programový antikomunizmus má ovšem i výhody. Především skutečnost, že představuje dobrý základ pro námluvy s lidovci. KDU-ČSL již od počátku razí tezi, že se lze dohadovat o vládě se všemi parlamentními stranami, ale ne s KSČM. Je nutno ale dodat, že v této tezi je i osten zaměřený proti sociálním demokratům – lidovci nevylučují, že se mohou dohodnout i s občanskými demokraty. Obecně se očekává, že po příštích volbách, v nichž zvítězí ODS, dojde k dohodě mezi ní a lidovci. Tím, že lidovci od počátku vládní krize zastávali principiální stanovisko, že je nutné dohadovat se na bázi koaliční smlouvy, vzaly Grossovu ležérnímu pragmatismu vítr z plachet – ne každý hází své spojence přes palubu s takovou lehkostí jako sociální demokraté. A tak antikomunismus učinil z ČSSD rukojmí lidovců. Navíc ve vzduchu stále visí otázka: co může Gross nabídnout předsedovi KDU--ČSL Miroslavu Kalouskovi za to, že osobně vstoupí do vlády. Do vlády, která se může ukázat jako přechodná. V zásadě nic, co by mu nemohla nabídnout i ODS. Fenomén Zeman Nevyřčeným rizikem pro Grosse je i možnost odvety části sociálnědemokratických poslanců za zmařené zvolení Miloše Zemana prezidentem, na čemž se Gross aktivně podílel. V sobotu sice Gross přijel za Zemanem na Vysočinu a dohodli se neprat veřejně sociálnědemokratické prádlo, ale Zeman bude jistě i nadále požadovat transformaci sociální demokracie. Nejde jen o osobní nedůvěru k některým politikům v čele ČSSD – Zeman má zásadní výhrady například k podobě reformy veřejných financí. Zajímavé je, že informaci o schůzce Zemana s Grossem jako první zveřejnilo internetové rádio Hortus (http://radiohortus.cz/) patřící Jazzové sekci. Tu stále vede bývalý politický vězeň a Zemanův poradce v dobách, kdy byl premiérem, Karel Srp – což ukazuje, že Zemana není možné jen tak izolovat. A tak situace v ČSSD nutí Grosse začlenit zemanovce do vlády, což by však mohlo znamenat, že tato vláda by alespoň zvnějšku mohla vypadat levicověji než vláda Vladimíra Špidly. To by se ale mohlo jevit jako nežádoucí pro křesťanské demokraty (KDU-ČSL). Jak proplout Jestliže programy a strategie stran vylučují vytvoření většinové podpory Grossovy vlády, vůbec to neznamená, že nebude schválena. Kompromis je nejsnáze možný na levici. Zdá se, že na rozdíl od ODS v komunistické straně nepřevládá názor, že by byly vhodné předčasné volby. Preference jí neslibují tak velký zisk jako ODS, vynaložená volební práce by se tedy mohla ukázat zbytečnou. Zároveň očekávané volební vítězství ODS nepředstavuje pro KSČM žádný úspěch. Nejdůležitější ale je, že při hlasování nerozhodují strany, ale poslanci. Ti tak podle ústavy činí podle svého svědomí, což zpravidla znamená podle osobních zájmů. Grossova síla je v tom, že vyrostl v Poslanecké sněmovně a zná slabosti a často i skrytá přání i dluhy jednotlivých poslanců. Schválení a udržení vlády po celé zbývající volební období nevyžaduje žádný principiální souhlas. Potřebuje většinu přítomných poslanců, a to vlastně jen třikrát – při hlasování o programovém prohlášení a dvakrát při hlasování o rozpočtu. Stačí nalézt pár zástupců lidu, kteří vysvětlí svým voličům potřebu stability, či zrovna v době hlasování nebudou přítomni v sále. Ostatní je mnohem méně dramatické, než se zdá. Lze přece vládnout bez prosazování zákonů v Parlamentu, lze vládnout i při odmítnutí zákonodárných iniciativ vlády v Parlamentu. Jak by mohlo vypadat budoucí vládnutí, ukázalo jednání o smlouvě týkající se úpravy režimu na česko-slovenské hranici, které proběhlo ve Sněmovně před čtrnácti dny. Zpravodajka zahraničního výboru Kateřina Konečná vysvětlila plénu, že tato smlouva zhoršuje režim v neprospěch občanů této země, že bylo možné vyjednat výjimku z normálních procedur panujících v Evropské unii a že Brusel tuto úpravu nikterak nevyžaduje. Pak nastoupila směs strategických cílů. ODS i KSČM byly proti, ČSSD a US-DEU pro schválení smlouvy. Lidovci ale svým postojem prosadili odklad schvalování o dva měsíce – tedy do doby, kdy se bude projednávat rozpočet. Poté se pravděpodobně pokusí vyměnit svůj souhlas za rozpočtové ústupky. Návrh na schválení smlouvy s odvolávkou na údajná přání EU předkládal ministr vnitra Stanislav Gross. Začínají veselé časy. Romantici se budou divit obdobně jako nejmladší poslankyně. K čemu je program, když jde o moc? Tak jako je čas lásky a čas boje, tak je přece i čas principů a čas... „pružnosti“. Jenže největším problémem sestavování nové vlády v Česku je, že se diskutuje o jménech ministrů a počtech poslanců, nikoliv o programu. Podstatné není, kdo bude vládnout, ale jak. Zda dokáže vytáhnout Česko ze skupiny nejpomaleji se rozvíjených postsocialistických zemí, zda dokáže dostat Česko do eurozóny, jak má vypadat reforma veřejných financí a podobně. Zatím se zdá, že by se Grossovi mohlo podařit vládu sestavit, ale hrozí nebezpečí, že to bude vláda, která se bude věnovat především předvolební kampani. Autor (1948) je stálym spolupracovníkom týždenníka SLOVO

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.
CAPTCHA
This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
     
Reklama

Blogy a statusy

Reklama