Olympijské reminiscence
Právě se odehrává vítězný ceremoniál. Po svých o několik setin pomalejších soupeřích, kteří obsadili druhé a třetí místo, si pro zlatou medaili vystupuje o půl hlavy výš (ve skutečnosti však o nesouměřitelný kus) vítězný mladý překážkář. Jeho ramena halí nějaký červený šátek, bez nadsázky pionýrský, vždyť mladému vítězi je teprve jedenadvacet let. Při výstupu sportovec ukazuje všem divákům, cože to vlastně nese na svých ramenou… a ouha, ona je to Maova revoluční vlajka. Vlajka, která by mohla být symbolem mnoha různých vítězství: smutného experimentu zvaného kulturní revoluce a mnoha milionů lidských životů, které jsou jejím „vítězstvím“ nejzřetelnějším, tanků „vítězících“ nad studentskou demonstrací na náměstí Nebeského klidu, „vítězství“ budovatelského nadšení nad lidskými právy nebo třeba „vítězství“ progresivního čínského komunismu nad nepochopitelně reakcionářským způsobem života Tibeťanů. Zde ale symbolizuje něco jiného. Mladý Číňan totiž umí zvládnout sto deset metrů s deseti nerozoranými mezemi za necelých třináct vteřin. Tak rychle to neumí žádná mutace komunismu na světě, velký a stále oblíbený trenér Mao by měl jistě radost. Radost mají i diváci a dojatě aplaudují. Jen nevím, které vítězství je zrovna v tu chvíli těší nejvíce. I další olympijské vítězné ceremoniály přinášejí divákovi, a tentokrát hlavně posluchači, zvláštní a nečekané pocity. Jiný vítězný atlet už stojí na piedestalu, který z něj pro fotografy činí dočasný monument, jest už za svůj výkon odměněn a čeká, až bude hymnou odměněna i země, kterou reprezentuje. Třímaje v ruce plyšového Putina (nic jiného mi poněkud neurčitá figurka nepřipomněla) s dojetím naslouchá bajce, kterak je Sojuz něrušimij. Tedy už není, byl, ale symbol o něm, i přes pozměněný text, stále s obrovskou vervou ruské hymny vypráví. Vypráví také o jiných velkých věcech, které byly ve jménu bolševické revoluce vykonány, ovšem dnes oslavuje velké vítězství atletovo, buď tedy zapomenuta minulosti, mráz na zádech mnohých klidně mohl způsobit i průvan. Olympijské hry, to je opravdové defilé lidské ušlechtilosti. I proto jsou tak oblíbeným reklamním poutačem, což si uvědomují nejen velké komerční organizace, které jediné jsou schopné si kousek této ušlechtilosti koupit a přilepit jej ke své značce, ale i americký republikánský volební štáb či marketingoví filutové profesionalizující se české armády. Tito se rozhodli bez ohledu na autorská práva využít olympijskou symboliku po svém a bez zbytečného vyjednávání s národními olympijskými svazy. Nakonec přece dělají reklamu samotným hrám. No posuďte, američtí republikáni třeba tvrdí, že díky nim a zejména díky jejich texaskému rančerovi se olympiády účastní o dvě demokratické země navíc. Není těžké uhodnout, že těmi dvěma zeměmi jsou Afghánistán a Irák. Ano, už od prvního září se v českých školách chystají první exkurze do těchto míst, protože jsou to přímo učebnicové příklady demokratického státního zřízení. A demokracie, jak známo, se nejlépe vštěpuje pomocí názorného příkladu. Zatím vznikly pouze malé problémy technického rázu, neboť každou školní třídu musí doprovázet vojenský konvoj a několik vrtulníků. Ale to je jen formalitka. Ve svém předvolebním spotu také republikáni tvrdí, že zatímco v roce 1972 se na Zemi vyskytovalo pouze čtyřicet demokracií, dnes jich tu vesele skotačí plných sto dvacet! Jak je ten svět úžasný, za dalších dvacet let bychom mohli celou Zemi definitivně prohlásit za demokratickou a vydat o tom svědectví zbytku vesmíru. Záležet při tom bude hlavně na strukturalizaci rozpočtu USA. Česká armáda zase tvrdí, že vstoupíte-li do jejích řad, zažijete stejné vzrůšo jako na olympiádě samé. Jedno kde, hlavní přece je, že reprezentujete. Navíc pevný plat, sociální jistoty, standardní samozřejmostí je mladý a dynamický kolektiv. Úplně to se mnou cloumá nechat revidovat své, kdysi tolik ceněné lékařské dobrozdání o nezpůsobilosti vykonávat základní vojenskou službu. Cítím se najednou tak mladý a dynamický. Česká armáda po upozornění, že za právo používat olympijskou symboliku se tvrdě platí, svůj lákavý reklamní spot stáhla. Přece jen, musí šetřit hlavně na žold. Američtí republikáni si i přes výroky z vedení MOV o nesmírné drzosti vedou dál tu svou – dvě demokracie navíc, před lety čtyřicet, teď sto dvacet, volte olympijského hrdinu Bushe. Prezident Bush chtěl dokonce navštívit samotné Athény, pokud by se fotbalové mužstvo „jeho“ Iráčanů dostalo až do finále olympijského turnaje. Zděšené irácké mužstvo asi nevědělo, jak s takovou vzácnou poctou naložit, a tak v semifinále raději prohrálo. Ani činovníci MOV to nemají jednoduché. Neposlouchají je volební štáby, zneužívající lidské teplo olympijského ohně pro své špinavé kampaně, kašlou na ně i dopující sportovci, kteří buď nevidí důvod vracet vytoužené medaile nebo chtějí všechno hnát k mezinárodnímu soudu pro lidská práva a demonstranti i přes úpěnlivé prosby řeckých politiků demonstrují, až se i Colin Powell urazí a časově se zaneprázdní jinde. Bojovat za mír po anticku vyžaduje pevné nervy, odhodlání a hodně peněz. V Athénách mnohé scházelo, ale za čtyři roky v Pekingu to bude jiné, perfektní. Sportoviště budou připravená už s velkým předstihem, ulice budou ukázkově čisté a po demonstrantech ani památka, květiny vydrží na příkaz Chu Tina kvést po celou dobu trvání olympiády a policisté budou umět přeložit do angličtiny deset nejslavnějších výroků velkého vůdce, všechny názvy olympijských sportů a také poradí, kde je nejbližší McDonald, jenž určitě nebude daleko. A Maova revoluční zástava, za dojatého potlesku silou čínské populace zaručeného rekordního počtu přímých i televizních diváků, splyne se zástavou olympijskou. Článok bol uverejnený v internetovom denníku Britské listy www.blisty.cz
