Reklama
Reklama

V Kosovu probíhá hromadná privatizace

Málokdo potřebuje přesvědčovat, že existuje souvislost mezi americkými korporacemi, které si nyní přivlastňují někdejší irácké státní podniky, a vojenskou mašinérií, která loni zaútočila na Irák.
Počet zobrazení: 1015

Málokdo potřebuje přesvědčovat, že existuje souvislost mezi americkými korporacemi, které si nyní přivlastňují někdejší irácké státní podniky, a vojenskou mašinérií, která loni zaútočila na Irák. Není ale příliš známo, že obdobný proces nyní probíhá i v jiné zemi, kterou bombardéry B52 „osvobodily“ před několika lety. Jde o Kosovo.

Spojené státy bombardovaly v roce 1999 Jugoslávii podle západní verze historie proto, že srbská delegace odmítla podepsat mírovou dohodu z Rambouillet. Je to asi tak přesvědčivá argumentace jako tvrzení, že Američané zaútočili na Irák, protože nespolupracoval se zbrojními inspektory OSN, napsal Neil Clark, odborník na balkánskou problematiku, v deníku Guardian. Lord Gilbert, náměstek britského ministra zahraničních věcí, později přiznal, že tajný dodatek B, který požadoval vojenskou okupaci celé Jugoslávie, byl do smlouvy záměrně včleněn, aby vyprovokoval od Bělehradu odmítnutí smlouvy. Velmi zajímavá je však také kapitola 4 smlouvy z Rabouillet, která se zabývá kosovským hospodářstvím. Odstavec I (1) požaduje vytvoření „hospodářství volného trhu“ a odstavec II (1) privatizaci všech státních podniků. V té době byla zbytková Jugoslávie – která nebyla členem NNF, Světové organizace pro obchod, Světové banky ani Evropské banky pro rekonstrukci a rozvoj – poslední ekonomikou ve středo-jihovýchodní Evropě, kterou ještě nekolonizoval západní kapitál. Převažovaly tam ještě stále „společensky vlastněné“ podniky. V Jugoslávii vlastnil stát ropný, těžní, automobilový a tabákový průmysl a 75 procent průmyslu bylo majetkem státu či bylo ve „společenském vlastnictví“. V roce 1997 požadoval zákon o privatizaci, že nejméně 60 procent akcií musí být rozděleno mezi zaměstnance podniků. To velekněze neoliberalismu neuspokojovalo. Na davoském hospodářském fóru v roce 1999 kritizoval Tony Blair Bělehrad, nikoliv za to, co dělá v Kosovu, ale za to, že nerealizuje „hospodářské reformy“ – což byla novořeč pro zprivatizování státního majetku a řízení hospodářství ve prospěch multinacionálních společností. Při bombardování v roce 1999 se západní bohaté státy zaměřovaly především na státní podniky. NATO zlikvidovalo pouze 14 tanků, ale zasáhlo 374 průmyslových podniků - včetně automobilky Zastava v Kragujevaci, čímž přišly o zaměstnání statisíce lidí. Kupodivu nebyla vybombardována jediná soukromá ani zahraniční firma. Po odstranění Slobodana Miloševiče dostal Západ v Jugoslávii konečně vládu, která začala provádět „rychlé reformy“. Prvním jejím krokem bylo zrušit privatizační zákon z roku 1997 a dovolit, aby 70 procent každého státního podniku dostali zahraniční investoři – jen 15 procent akcií bylo rezervováno pro jejich zaměstnance. Vláda se pak připojila k programům Světové banky a ukončila tak finanční nezávislost Jugoslávie. A – jak vítězoslavně napsal americký deník New York Times – na dobyvatele čekala „obrovská válečná cena“. Kosovo mělo největší uhelné rezervy v Evropě a obrovská ložiska lignitu, olova, zinku, zlata, stříbra a ropy. Skutečným klenotem je obrovský důlní komplex Trepca, jehož hodnota v roce 1997 byla odhadnuta na 5 miliard dolarů. Hned po válce se ho zmocnilo více než 2 900 vojáků NATO, kteří při útoku užili slzného plynu a gumových projektilů. Pět let po útoku NATO nyní „s potěšením oznamuje Trustová agentura Kosovo“ privatizační program prvních 500 společensky vlastněných podniků, které spravuje. Důlní a kovozpracovatelský komplex Ferronikeli, který má schopnost vyrábět 12 000 tun niklu ročně, se prodává samostatně. Správa OSN UNMIK pozměnila vlastnictví půdy v Kosovu a spolu s podniky prodává i pronájem půdy, na které podniky stojí, na dobu 99 let. I prozápadní vláda v Bělehradě to charakterizovala jako „krádež státních pozemků“. O právech morálních vlastníků těchto podniků – zaměstnanců, ředitelů a občanů bývalé Jugoslávie, jejichž vlastnictví bylo ukradeno jménem „mezinárodního společenství“ a „hospodářské reformy“, se vůbec nehovoří. Článok bol uverejnený v internetovom denníku Britské listy, www.blisty.cz

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama