Reklama
Reklama

Fragmenty zo samizdatovej monografie 1977

Mluvili jsme spolu na velikou dálku, možná přes několik staletí a na rubu různých civilizací. A třebaže to byl zpočátku dialog vedený odlišnými jazyky, zanedlouho bylo jasné, že hovoříme universální řečí.
Počet zobrazení: 369
18_dole-m.jpg

Mluvili jsme spolu na velikou dálku, možná přes několik staletí a na rubu různých civilizací. A třebaže to byl zpočátku dialog vedený odlišnými jazyky, zanedlouho bylo jasné, že hovoříme universální řečí. V proměnlivých očích homunkulů se nepřestávají střídat smutek, zděšení a úsměvy – znamení, že nemluvíme s cesty, ačkoliv jsme se dostali do hodně hlubokých vod melancholie, hororu a humoru. A to tam, kde se humor stává funkcí melancholie a hororu, jako naopak melancholie a horor se stávají funkcí humoru, totiž do vod universální noci imaginace, právě tak temných jako zářivých. Už dávno se ví, že odvaha obrazotvornosti je neoddělitelně spjata s imanentní angažovaností a s agresivním sarkasmem. Picassova obraznost ve chvíli, kdy byl kubismus zkoumán s nejsveřepější vážností, se vysmívala geometrickým výpočtům, které jí měly přijít na kloub. Ale ani na místech, kde se počítá s mentálním rozvratem člověka, nebylo dosaženo pozoruhodnějších výsledků. To, co nejvýrazněji charakterizuje hlediska existencialismu, světského nebo katolického, je nepřítomnost onoho jemného vnitřního smíchu, jemuž se nevyhnutelně příčí každá absolutizace, zejména spekulativní absolutizace pocitů úzkosti a hnusu. Proto také Baronovi homunkulové mají tak daleko k existencialistickým břehům; u jejich zrodu byla „snaha psychického mechanizmu konkretizovat tyto pocity do podoby mátožných oblud a tak se vysvobodit z jejich zajetí“ (Albert Marenčin). Odtud vzrůstala výbojnost jejich zběsilé grotesknosti, ale tato grotesknost má za sebou nikoliv lyrické, nýbrž filosofické zázemí. Jejich rozmluvy nejsou bezmocné; jsou konkrétní až k naléhavé aktuálnosti, bez níž by po nich zůstaly jen dvojtečky a uvozovky z bizarních anekdot. Voní dřevem snových lesů i jejich barvami, ale vším, co je deformuje, jsou vyčleněni ze snu, jehož přeludnost bývá matnější. Proto jsou spíše znaky než objekty, možná fantomy zrozenými z písmen. Co jiného však je písmeno pro hermetické chápání a obraznost dítěte každého věku než fantom, jehož melancholické poselství může být stejně tragické jako komické, aniž by ztrácelo svou určitost a určenost. Mizí, zašifrováno v mraku, který se hrozivě zvedal a odplul jako varování. Neznáme-li břehy těchto přízračných bytostí, které si vysnila naše útočná skepse a jimž dal Karol Baron viditelnost, můžeme s jistotou vědět, že na opačném břehu leží všechna netečnost a nehybnost, která náš reálny svět obdařila monstry mnohem děsivějšími, než jsou mutanti, gryfy, skyly a palcologoidi. Ti jsou živí, hraví a mnohem odvážnější ve svých metamorfosách. Jejich drnčivý jazyk se tluče na kamenech tohoto světa a jeho bolest oživuje stíny našeho myšlení. Je-li kdo raněn slepotou, pak v tomto bizarním světě písmen a homunkulů je raněn slepicí, slepici omračující opravdověji než skutečná slepota. Mám na mysli ty, kdo zvedají revolvery k měsíci a chystají lunární stanice. Čím více světla, tím ostřejší jsou stíny. Všechno, na čem nám záleželo, nyní plane, vzníceno magickou náloží. Podobnou cestou postupovali pravěcí kouzelníci, a tato cesta nebude nikdy ničím zatarasena, může se stát, že bude zamaskována kulisami computerů. Tím radostněji vyrazí jejich rostoucími trhlinami nové, jarní větve. Nechci však skončit ódou na jaro – tvorba Karola Barona je především protestem proti zimě. Ale nejsme tak daleko, abychom věděli, jaké jaro se probouzí za tímto světem, který by mohl být stvořen z marcipánu, aniž by se přestal podobat tomu, co žijeme. (Publikované v katalógu k výstave Karol Baron 1966 – 2000, GMB Bratislava, GVU v Chebe 2000)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama