Uvnitř: Důkaz Bushova politického převratu
Nedávno, když jsem byl v USA, dostal jsem poštou inzerát na časopis New York Review of Books. Na obálce byla kresba, na které je president Bush vyobrazen jako římský voják. V ruce drží štít, na kterém je státní znak USA. Ve vaku na zádech má místo šípů rakety. Text pod kresbou říká: „...tento prezident chce změnit pravidla, která ovládají mezinárodní vztahy už 50 let“. Následuje velký tučný nápis: „UVNITŘ: DŮKAZ“. Uvnitř jsem našel text spisovatele Anthonyho Lewise, který začíná slovy: „Teroristický útok z 11. září změnil politiku v USA víc, než jsme si na začátku byli schopni představit... prezident, jehož legitimita je nejistá, využívá zvláštní válečné postavení k umlčení kritiků, k rozšíření prezidentské moci a k potlačení občanských práv.“ Vydavatel časopisu dále uvádí, že to je jen jeden příklad, jak New York Review of Books odhaluje taktiku Bushova režimu a ohrožení, která zní vyplývají, a zmiňuje dalších pět příkladů. (Vše samozřejmě končí nabídkou senzační ceny za předplatné.) Myslím, že (kromě té výhodné ceny) jsou zde dvě věci, které stojí za povšimnutí: 1) New York Review of Books není žádný tvrdý, radikální časopis, je to jeden z nejprestižnějších literárních časopisů v USA, a tak dramatická starost o politiku je v tomto případě něčím velmi neobvyklým; 2) první příklad, který je v inzerátu citován, byl otištěn až v roce 2002. Příklad této inzerce je pro uvědomování si situace v USA příznačný. Racionální očekávání nepravicových intelektuálů bylo dlouho klamáno politickou situací, komentátoři a analytikové teprve nyní začínají chápat, co se děje. Po pádu komunismu mnozí předpokládali, že svět v 21. století ovládnou postmoderní, technokratické vůdčí osobnosti, jako je např. Al Gore, Bill Gates, a mezinárodní korporace, a že společnost nebude ohrožována válkami nebo diktaturami, jak tomu bylo ve 20. století. Novým problémem měla být neosobnost mezinárodní technokracie a její ohrožení humanismu. Zatím se však objevovaly tendence, které tyto racionální výklady nepotvrzovaly. Jednou z nich byla averze pravicové části společnosti ke Clintonovi, který byl například v populárních rádiích moderátory, jako je Rush Limbaugh, označován za zrádce. To bylo těžko pochopitelné, protože Clintonova politika nebyla vůbec levicová, naopak, často byla výrazně pravicová. Ještě překvapivější bylo, když se stejným způsobem vyjadřovali pravicoví politici - když senátor Jessie Helms „žertoval“, že kdyby Clinton navštívil vojenský útvar v jeho státě (Severní Karolína), byl by na něj pravděpodobně spáchán atentát; a také když republikánská většina v Kongresu v roce 1999 požadovala „impeachment“, předčasné Clintonovo odvolání kvůli jeho aféře s Monikou Lewinskou, přestože dvě třetiny Američanů byly proti tomu; anebo když po volbách v roce 2000 přívrženci republikánů „zastrašili“ volební úředníky v městě Miami a přinutili je, aby zastavili přepočítávání hlasů. Podobné události by se daly očekávat v nějaké „banánové“ republice, ale ve Spojených státech na začátku 21. století? Na počátku Bushovy vlády se komentátoři soustřeďovali na běžná témata, jako je např. osobnost nového presidenta. Výsledkem byly knihy jako Shrub: The Short but Happy Political Life of George W. Bush (Krátký, ale šťastný politický život G.W.B.) („shrub“ je zdrobnělina slova „bush“ znamenajícího v angličtině „křoví“). Kritické knihy se objevovaly také, zaměřovaly se však pouze na sbírání hloupých výroků, které Bush kdy pronesl (ve srovnání s Bushem zní Milouš Jakeš jako Cicero). Po 11. září 2001, když Bushův radikální program získal intenzivnější podobu, se komentátoři konečně „probudili“ a začali psát seriózní, systematické knihy a články o Bushově vládě a jejích stoupencích, což jsou převážně neokonzervativci, fundamentalisté a naftové společnosti. Jako by si najednou uvědomili, že tvrdá pravice není historickým reliktem, ale že tato pravice právě ovlivňuje vládu, média a soudy. Vyšly knihy jako American Dynasty: Aristocracy, Fortune, and the Politics of Deceit in the House of Bush (Americká dynastie: Aristokracie, bohatství a politika podvádění v Bushově klanu) od Kevina Phillipse, muže, který psal projevy pro Richarda Nixona. Jeho kniha systematicky zkoumá problematickou historii a původ Bushovy politické dynastie, dále House of Bush, House of Saud: The Secret Relationship Between the World’s Two Most Powerful Dynasties (Bushové a Saúdové: Tajné styky mezi dvěma nejmocnějšími dynastiemi tohoto světa), od Craiga Ungera, který se soustřeďuje na silné (a lukrativní) spojení mezi Bushovou rodinou a rodinou, která ovládá Saudskou Arábii, dále Made in Texas, která na první pohled vypadá jako další Bushova biografie, je však mnohem spíše analýzou texaské politické kultury a jejího silného vlivu na celostátní politickou kulturu, nebo What Liberal Media (Jaká liberální média), která zkoumá mýtus o levicových médiích v USA a ukazuje jak, naopak, pravice ovládá média, The Great Unravell (Velký rozpad) ing. Paula Krugmana o radikální či dokonce revoluční činnosti Bushovy vlády (v Britských listech byly publikovány mé recenze několik z uvedených knih), a řada článků v časopisech, dokonce v literárních časopisech, jako je Harpers nebo samozřejmě New York Review of Books. Takové množství dobrých a systematických knih ale ukazuje, jak jsou neokonzervativci a fundamentalisté v USA silní, a přivádí nás to k neveselému závěru, že i kdyby John Kerry vyhrál volby, byl by velmi slabým prezidentem. Politickou moc bude mít stále pravice (protože pořád ovládá Kongres, soudy a média), a Kerryho schopnost změnit směr americké politiky bude velmi omezená. Na druhé straně, ty knihy také ukazují, že levicová opozice (i „centristé“, bývalí Republikáni jaké tvoří např. Kevin Phillips) alespoň nyní rozumí líp, proti čemu bojuje, a v tom je možná naděje. Článok bol uverejnený v internetovom denníku Britské listy, www.blisty.cz
