Souboj nejen o bílý dům
Do poslední fáze předvolební kampaně vstoupili nejdůležitější kandidáti na funkci prezidenta USA se stejnou přízní voličů. Ty by mělo vyhovovat Georgu Bushovi. Nic není v politice tak snadno spočitatelné jako volby – a přesto se jen zřídka podaří dopředu vypočítat vítěze. To dnes platí v první řadě o prezidentských volbách ve Spojených státech. Výzkumy veřejného mínění po skončených televizních debatách současného prezidenta republikána George Bushe a jeho demokratického rivala Johna Kerryho hlásily výkyv přízně směrem ke Kerrymu, ovšem pouze na úrovni, která umožnila zarovnání šancí. Do hry se tak místo výpočtů opět dostaly odhady, které by měly zohlednit odpovědi na tři hlavní otázky. Otázka číslo 1: Je tento nárůst přízně Kerryho trvalý? V souhrnu lze říci, že televizi nikdo z kandidátů nepřekvapil. Odpovědi byly standardní, vycházely z předchozích stanovisek. Ani moderátoři nedokázali vnést do diskuse nic nového. Proto se též volební analytici v komentářích soustřeďují převážně na vnější stránku debaty – jaké bylo oblečení, mimika, teplota v sále. Místy méně přesvědčivé vystoupení Bushe bylo očekávané. Úspěch Kerryho je dán především tím, že republikánská propaganda jej vykreslovala jako příliš nerozhodného muže, což televizní debata nepotvrdila – a potvrdit ani nemohla. Ukazuje se, že televizní debaty mají v amerických volbách sice velký význam, ale menší, než se jim přikládá. Kandidáti jsou na střet velmi dobře připraveni, a to jak svými týmy, tak i předcházející politickou zkušeností. Lze proto předpokládat, že uvedený výsledek televizních debat volební štáby očekávaly. To by znamenalo, že republikáni mírný nárůst přízně po televizních debatách Kerryho zakalkulovali do své strategie. Vzhledem k tomu, že v předcházejících fázích kampaně byl Bushův tým úspěšnější, měl by dokázat Kerryho televizní úspěch ve zbývajících dnech rozmělnit. Teď se hraje hlavně s tématy, které přinesl poslední den. Například nedostatek očkovacích vakcín proti chřipce, který z ničeho nic ve Spojených státech vznikl, problémy v již započatém hlasování, registrace některých voličů v několika státech, zvýšený počet registrovaných voličů na Floridě, a to o plných 18 % ve srovnání s volbami před čtyřmi lety. Otázka číslo 2: Jsou průzkumy volebních preferencí ve Spojených státech přesné? Odpověď musí obsahovat dvě výhrady. Předně ne všechny výzkumy mají stejnou vypovídající schopnost. I v USA jsou vzácná výzkumná pracoviště, která dokáží sestavit skutečně reprezentativní vzorek a při zpracování dat využít dobrou metodiku. Jestliže počátkem minulého týdne tiskové agentury uváděly, že se Bush a Kerry srovnali na 48 procentech přízně, nejrenomovanější výzkumné středisko, kterým je bezesporu Gallup Organization, přiznávalo Bushovi náskok osm procentních bodů. Druhá výhrada je neméně závažná – uváděné údaje nezohledňují fakt, že ve Spojených státech se prezident nevolí přímo. Prezidenta volí sbor volitelů (elektorů), do něhož letos v prosinci zasedne celkem 538 lidí. Stačí, aby v jednotlivém státě vyhrál kandidát o jeden voličský hlas a získává hlasy všech volitelů daného státu ve sboru volitelů všech států. Přitom například sedm států má tři volitele, zatímco Kalifornie volí 55 elektorů. Vítěz tedy letos potřebuje 270 volitelů. Na začátku tohoto týdne výzkum sliboval Bushovi 222 elektorů, zatímco Kerry měl mít na své straně 207 volitelů. 109 elektorů z 9 států se zdálo nejistých a sem byla soustředěna největší pozornost kandidátů. Otázka číslo 3: Který z kandidátů je výhodnější pro Evropu? Z doposud známých výroků a programových materiálů Bushe a Kerryho lze vyvodit, že oba kandidáti pokládají za zahraničněpolitickou prioritu boj proti mezinárodnímu terorismu. Oba též zdůrazňují potřebu brzkého vítězství v Iráku. Kerry přitahuje přízeň Evropanů sliby, že se o nejdůležitějších zahraničněpolitických akcích bude dohadovat předem se spojenci a s k tomu vytvořenými mezinárodními institucemi. Na rozdíl od Bushovy orientace na preventivní válku Kerry zdůrazňuje potřebu přímých jednání s problematickými státy, a to včetně Severní Koreje a Iránu. Stále významnější se stává Kerryho teze o potřebě zbavit Spojené státy závislosti na ropě ze Středního východu. Dobře propracovaná ropná strategie by mohla nejen zvýšit bezpečnost USA, ale i zastavit růst ceny této suroviny. Z tohoto výčtu je zřejmé, proč většina Evropanů dává přednost Kerrymu. Nelze ale nevidět, že v Kerryho okolí je řada lidí, kteří se koncem 90. let podíleli na přípravě doktríny NATO. To je první dokument, který pracuje s ideou preventivní války. Zahrává si i s možností provádět preventivní vojenské mise bez ohledu na mezinárodní právo. Během kampaně bylo též možné zaznamenat několik Kerryho poměrně ostrých výpadů proti Rusku. Některé nedávné výroky ruského prezidenta Vladimíra Putina lze interpretovat jako jednoznačnou podporu Bushe. V souhrnu se však nabízí důležitý závěr: mezi Bushem a Kerrym je řada významných rozdílů, zahraniční politika by ale měnila spíše prostředky než cíle. Odlišnosti mezi Bushem a Kerrym jsou menší než se obvykle soudí. Bushova volební základna Problém Kerryho je i skutečnost, že dnes je slovo „liberalismus“ ve Spojených státech neoblíbené. Této skutečnosti se Kerryho štáb přizpůsobil a v řadě hesel napodobuje konzervativce. Takováto situace příznivá pro konzervativní kandidáty se v USA začala vytvářet v polovině 60. let, kdy se o Bílý dům uházel Barry Goldwater. Ten sice tehdy utržil zdrcující porážku, ale vytvořil základ pozdějšího vítězství nejen Reagana, ale i obou Bushů. Goldwater totiž v Republikánské straně a kolem ní položil základy nového konzervativního bloku. Tehdy se začal politicky spojovat tradicionalistický, konzervatizmus lidí, jako byl Russell Kirk dovolávající se tradic a náboženských hodnot s Hayekovým a Freiedmanovým libertarianismem hájícím ideály volného trhu. Přicházelo období televizních kazatelů, jako je reverend Jerry Falwell. Pod jejich vlivem i mnozí politici začali hovořit o svém znovuzrozením. Také Reagana oznámil, že je „born again“, že se v dospělém věku znovu a opravdově obrátil ke křesťanským hodnotám. Navíc evangelíci začali hovořit o židovsko-křesťanské tradici – judaismus už nebyl nepřátelské náboženství, ale spojenec proti komunismu a atheismu. Součástí konzervativního bloku se stala i tzv. nová pravice složená z nejrůznějších radikálních skupin, které v duchu teorií Jamese Burnhama od konce 40. let kritizovali politiku zadržování komunismu a hlásali aktivismus – zatlačování komunismu. Proces zařazování se americké veřejnosti za politika Reagana, který ač guvernér Kalifornie stále vypadal jako sólista, byl završen v druhé polovině 70. letech. Tehdy se proti liberalismu obrátily vlivné skupiny intelektuálů z prestižních univerzit, které pomáhaly prezidentu Lyndonu Johnsonovi vytvářet koncepci velké společnosti. Strůjci a obhájci nejrůznějších sociálních programů se změnili na ostré kritiky sociálního státu – vznikl neokonzervatimus, za jehož otce je pokládán Irving Kristola. Příslušníci druhé generace tohoto ideového směru patří k největším radikálům i v současné Bushově administrativě. Druhá proměna americké politiky 70. let má podobu migrace. Tehdy začalo stěhování na jih. Najednou největší část voličů již nebyla v liberálních oblastech východu, ale v tzv. biblickém pásu Spojených států, v jižních oblastech USA, kde i v politice dominuje představa o starých dobrých amerických hodnotách. Boj o Senát I kdyby se výzkumy nemýlili a současný americký prezident svůj post v úterý uhájí, neznamená automaticky, že si zachová svou moc v nezměněné podobě. O rozsahu jeho možností budou v úterý rozhodovat voliči i na jiných bitevních polích. Hlasovat se totiž bude i o třetině senátorů a o všech poslancích v Kongresu USA. Pouze tehdy, když se republikánům podaří udržet většinu v těchto dvou komorách zákonodárného sboru, zachová si Bush dosavadní prostor pro legislativní aktivity, které ukazují skutečný rozsah prezidentské moci. V Senátu amerického Kongresu disponují republikáni nyní velmi těsnou většinou. Ze stohlavého tělesa – za každý stát Unie jsou do Senátu voleni dva zástupci – je 51 republikánů, 48 demokratů a jeden mandát patří nezávislému senátorovi, který inklinuje k demokratům. Stranická charakteristika Senátu je mimořádně významná, neboť tato komora Kongresu disponuje celou řadou významných pravomocí, a to zvláště v oblasti zahraniční politiky. V předvečer voleb demokraté oplývají optimismem v přesvědčení, že se jim podaří získat kontrolu nad Senátem. Republikáni ovšem také vyjadřují naději, že se jim podaří posílit svoji většinu. Jejich naděje se opírá o fakt, že z 34 senátních křesel, o nichž se bude v úterý rozhodovat, jich v tuto chvílí patří 19 demokratům a 15 republikánům. Z této skutečnosti lze vyvodit, že volební riziko demokratů je větší než republikánů. Odborníci ale upozorňují, že prognózy jsou velmi obtížné, neboť voliči před samotným dnem voleb věnují Senátu malou pozornost, a tak jsou výzkumy preferencí v říjnu málo významné pro samotné volby. Volby poslanců Do dolní komory Kongresu USA se letos volí 435 poslanců. V současné chvíli republikáni drží 229 křesel, zatímco demokraté pouze 205. K těmto údajům je nutné přidat ještě jeden: pouze 34 poslanců se neuchází o znovuzvolení. A zkušenost praví, že o tato tak zvaná otevřená křesla je sváděn nejlítější boj. Demokraté shlížejí k volbám poslanců jako k naději, že si obnoví většinu ztracenou v dolní komoře Kongresu v roce 1994. Pozoruhodné analýzy ale naznačují, že splnit toto předsevzetí bude velmi obtížné. Důvodem je skutečnost, že technika voleb dává velkou naději těm poslancům, kteří se ucházejí o opětovné zvolení. Stabilita složení dolní komory Kongresu je dána možnostmi tzv. volební geometrie. Každých deset let probíhá sčítání lidu, které určuje počet poslanců za daný stát. Zároveň jsou nově nakresleny hranice volebních obvodů. Existuje gentlemanská dohoda mezi republikány a demokraty kreslit tato hranice tak, aby se tyto strany podělily o úspěch a vyhověly stávajícím poslancům. Tedy pokud možno soustřeďovat tradiční voliče republikánů a demokratů do oddělených volebních okrsků. Podle analýz, které cituje CNN, v posledních deseti volebních cyklech byla úspěšnost poslanců usilující o znovuzvolení více než 95 %. Kdyby tomu tak bylo, patřilo by letošní první listopadové úterý republikánům. Autor je stály spolupracovník týždenníka Slovo
