Masakr levice v Česku
Vítězství Občanské demokratické strany je bezprecedentní. Čas, který zůstal sociálním demokratům na změnu, se rychle krátí. Za patnáct let od 17. listopadu 1989 nezaznamenala v Česku žádná politická strana takový úspěch jako Občanská demokratická strana v letošních krajských a senátorských volbách. Dlouho se zdálo, že pásmo kolem třicetiprocentního zisku je pro stranu v systému poměrného zastoupení horní hranice úspěchů. Jenže při volbách do krajských zastupitelstev ODS získala rekordních 36,3 % hlasů. Tuto skutečnost doprovází i rekordní pokles volební účasti – v druhém kole senátních voleb byla účast pouze 18,4 % oprávněných voličů. Volby krajských zastupitelstev a třetiny senátorů přinesly dvě důležité zprávy o politické situaci v Česku: - Český volič je racionální a nestačí mu bezobsažné volební kampaně. Prázdné heslo „Myslím to upřímně“ doprovázené dětskou tváří předsedy ČSSD a premiéra na stovkách bilbordů nezabralo. A když si volič nenajde svého favorita, k urnám nepřijde. - Selhaly výzkumy volebních preferencí, a to hned ve dvou nejdůležitějších výpovědích. Dva měsíce ujišťovaly výzkumné agentury, že klesá obliba opozičních stran. ODS údajně se propadla pod laťku 30 % příznivců, sociální demokraté prý předběhli komunisty. Ani jedna z těchto zpráv se neukázala jako pravdivá. V krajských volbách ODS dosáhla triumfálního úspěchu a přibrala 106 nových mandátů. Zároveň získala devět nových senátorů. KSČM předstihla v krajských volbách ČSSD o 5,7 procentních bodů. Občanští demokraté slaví Úspěch ODS není pouze potvrzením její obliby u části veřejnosti. Představuje pro tuto stranu důležitý stabilizační faktor. Zajišťuje Mirkovi Topolánkovi znovuzvolení na post předsedy této strany na prosincovém sjezdu. Ale hlavně výsledek voleb zklidňuje aktiv i zázemí ODS, která byla odsouzena k osmileté roli opozice. Volby zároveň ukázaly, že v této chvíli neexistuje na pravém křídlo české politické scény politická alternativa, jakou byla dříve ODA či Unie svobody. Tento úspěch v sobě ale skrývá i jeden neúspěch. Stačilo získat ještě pět senátorských křesel a vítězství by bylo totální: ODS by měla absolutní většinu v Senátu. A tento cíl byl reálný, neboť ODS neuspěla v druhém kole v osmi obvodech, a to řádově pouze o stovky hlasů. Podle některých analytiků se ODS nemůže dostat do vlády, neboť představuje neevropský prvek ve chvíli, kdy země sklízí ekonomické zisky plynoucí z integrace. Další dva roky opoziční politiky by měly odradit sponzory a lidi, kteří svou kariéru spojují se státní službou či s vazbou na rozpočet. Jenže krajské volby umožní ODS opevnit se v zákopech způsobem, který nejen uspokojí netrpělivé a napojí je na krajské rozpočty, ale především umožní připravit finální zteč – pro volby do Poslanecké sněmovny v roce 2006. Rozpaky komunistů Komunisté prožívají po volbách zklamání. Rozpaky byly patrné už po krajských volbách, kdy KSČM sice zaujala druhé místo v celkovém pořadí a první místo na levici, ale poklesl jim počet krajských mandátů. V případě voleb do Senátu pronikli komunisté do druhého kola sice v devíti volebních obvodech, ale získali pouze jeden mandát. Horší než samotný výsledek jsou pro ně některé unáhlené reakce funkcionářů. Malý úspěch KSČM je maximem toho, čeho lze pro levici v současné chvíli dosáhnout. Neúspěch v druhém kole není dán pouze neoblibu Senátu, a to zvláště u levice, či o malou účast ve volbách obecně. Problémem je, že se většina české veřejnosti stále hlásí k pravici. Posun směrem k levici, který signalizovaly výzkumy agentury CVVM na konci vlády Miloše Zemana, se s příchodem nového vedení ČSSD změnil. V poslední době sice kolísal příklon k levici, ale rostla prestiž pravice – a klesal zájem o střed. V takovéto situaci je ve většinovém volebním systému úspěchem komunistů postup do druhého kola. Lidovci jsou spokojeni Lidovci jsou jedinou vládní stranou, která nezaznamenala výrazný pokles přízně. V případě krajských voleb se jejich umístění na třetím místě rovnalo zisku více než deseti procent hlasů. V senátních volbách sice tratili čtyři mandáty, ale obsadili druhé místo mezi politickými stranami. Jsou konstantou české politické scény, která je – v důsledku politiky sociální demokracie vylučující dohodu s komunisty – nenahraditelná. Problém lidovců je však právě v tom, že jsou konstantou. Jejich úspěch je dán víc chybami konkurence než rozšiřováním vlastní volební základny. Nejde pouze o to, že ztrácí mandáty. To může být dočasné vzhledem k mimořádné prestiži ODS v důsledku chyb vládní koalice, především sociální demokracie. Když ale vydělíme počet získaných hlasů v krajských volbách počtem členů KDU-ČSL, zjistíme, že lidovci vykazují nejnižší efektivnost stranické práce. Je to vleklá choroba – obdobné údaje lze vypočítat i ve vztahu k výsledkům předcházeních voleb. Tradičně se uvádí, že největší krize čeká na komunisty, a to vzhledem ke stárnutí jejich členské a volební základny. Jenže přinejmenším stejné riziko je skryto v řadách lidovecké strany. Určitou šanci by mohlo nabídnout výraznější vyprofilování strany v duchu tradičních sociálně-křesťanských hodnot. Třeba i s ohledem na skutečnost, že bezprizorný volič není momentálně na pravici volebního spektra, ale v jeho středu. Navíc v Česku chybí strana, která by byla schopna vnímat pozoruhodnou orientaci zahraniční politiky Vatikánu například k válce v Iráku. Krize sociální demokracie Vedení sociální demokracie si jistě nedokázalo představit horší volební výsledek. ČSSD ztratila šest mandátů v krajích, což není tak dramatický pokles, ale skončila jako poslední z parlamentních stran. Zároveň nezískala žádné senátorské křeslo, což znamená, že tři ztratila. Popravdě řečeno, ani žádný expert či komentátor neočekával tak výrazný debakl ČSSD. Ukazuje se, že „Grossův efekt“ je velice rozporuplný: Při poklesu prestiže ČSSD a po neúspěchu ve volbách do Evropského parlamentu se velká část aktivu i funkcionářů upnula na Grosse jako na spásnou naději. Grossova nesporná schopnost získat na svou stranu většinu při nejrůznějších vnitrostranických klání – ať již v poslaneckém klubu, na sjezdech ČSSD či na výkonném výboru – se zdála zárukou schopnosti získat si i veřejnost. Na voličskou veřejnost Gross nezapůsobil. Propad prestiže sociální demokracie u voličů se nepodařilo zastavit. Ukazuje se, že při kontaktu s celospolečenskými politickými úkoly, jako byla volba prezidenta, výběr eurokomisaře či listopadové volby, jsou zapotřebí jiné schopnosti než ty, které nabízí Gross. ČSSD nestačí jen měnit tváře, je nutné měnit i politiku. Sociální demokracie je voliči vnímána jako umírněná levicová strana. To, co předvádí její vedení, pro mnohé voliče nevypadá ani umírněně, ani levicově. Právem si ČSSD stěžuje, že její hubený volební výsledek zavinili hlavně ti, kdo nepřišli k urnám. Kdo ale vyhnal voliče do volební pasivity, když ne sociální demokracie sama? Při zpětném pohledu na uplynulé dva roky nejvíce sociální demokracii definuje snaha o diskontinuitu – úsilí představit se v jiné podobě, než byla ČSSD v dobách Miloše Zemana. Paradoxní na této situaci je, že ona předcházející doba byla dobou největších úspěchů a slávy této strany. Likvidace zemanovců, která proběhla pod vedením Vladimíra Špidly, znamenala sice upevnění nové stranické elity, ale i zdecimování velké části aktivu, který vedl ČSSD k vítězstvím. Moudrý vladař se ale na dobytém území chová tak, že nevyhání sedláky do lesů a šlechtu nezahání k nepříteli. První reakce z Lidového domu na prohrané volby mají podobu výmluv. Obsahují například tvrzení, že za neúspěch může Miroslav Kalousek, neboť rozvířil diskusi kolem zvýšení platů policistů. Je pravda, že toto téma patřilo k neplánovaným dominantám předvolebního období. Vinu za to však nenese Kalousek, ale ten, kdo ono nešťastné zvýšení platů policistů v nejméně vhodnou dobu navrhl a obhajoval – tedy Stanislav Gross. Učinil to jako člověk, který představoval ústřední postavu kampaně ČSSD. Samotné personifikaci nelze příliš vytýkat – volební kampaň potřebuje jednu tvář. Politik ale musí umět tuto roli zvládnout s jinou dikcí, než je ta, kterou Gross nasadil. Prohlášení typu „JÁ zruším komisi“, která zpracovala nevhodný podkladový materiál o zdravotnictví, či obhajoba rozšiřování odposlechů, nemohou získat masovou odezvu. Nelze zapomínat, že pro mnoho lidí nejsou na demokracii nejcennější volby, ale tolerance k jiným názorům a svoboda slova. Obdobně autoritářsky zněly i Grossovy reakce na senátní volby – výzva podporovat komunisty a návrh zrušit Senát. V obou případech lze jistě nalézt v řadách sociální demokracie a jejich voličů příznivce těchto návrhů. Problém je, že obě tyto reakce představují změnu dosavadní strategie sociální demokracie. K takovémuto přeorientování stany je nutná diskuse. Změnit orientaci stranické práce vyžaduje přípravu a čas. Když úřadující předseda strany od pasu vystřelí novou strategii, zanáší do stranických řad zmatek. Sebe pak představuje jako nevěrohodného politika, který je ve změněné situaci ochoten zapřít jakýkoliv princip. Slovenská cesta Zachování současných trendů ve vývoji volební účasti a jednotlivým stranám může vézt k výrazným sociálně-politickým změnám v Česku po volbách do Poslanecké sněmovny za rok a půl. Pravděpodobně se před námi rozevírá slovenská cesta radikálních liberálních reforem. Zvrátit tyto trendy může pouze změna situace v sociální demokracii. Zatím se ale zdá, že přípravy březnového sjezdu této strany mají podobu příprav oficiální korunovace Stanislava Grosse. Součástí slovenské cesty byla i sebevražda Strany demokratické levice. Ta se z vládní strany a členky Socialistické internacionály změnila na malé uskupení, jenž dnes vstupuje do jiné politické strany. Není divu, že se i v kuloárech Lidového domu stále častěji šeptá, že by mělo být vysláno poselstvo na Vysočinu, kde sídlí Miloš Zeman. Autor (1948) je stály spolupracovník týždenníka Slovo
