Nešťastný incident

Americkou armádou obchází strašidlo. Strašidlo nešťastného incidentu. Jak oznámil pan Negroponte, nemělo by se z onoho nešťastného incidentu, jakým bylo zastřelení neozbrojeného a raněného iráckého muže (nebo snad rebela) americkým vojákem, usuzovat na celkovou nešťastnost působení americké armády v Iráku. Toto nepochybné „selhání jednotlivce“, což je společně s „kolaterálními škodami“ u amerických vojáků a politiků v posledních měsících a letech značně populární slovní spojení, je pouhou nešťastnou výjimkou. O tom nemůže být pochyb. *** Týrání vězňů a pořizování pikantních fotografií ve věznici Abú Ghrajb, jimiž by bylo možné se pochlubit po návratu do idyly domova, na piknicích v prostředí přátel a milující rodiny, nebo třeba oživit skomírající sexuální život usedlého amerického manželství (rodinný psychoanalytik to mohl vřele doporučit), bylo rovněž nešťastným incidentem. Také z tohoto nešťastného konání amerických vojáků by se nemělo usuzovat, že se podobných věcí americká armáda v Iráku dopouští častěji, ba že je má dokonce v popisu práce. To v žádném případě. Šlo rozhodně o selhání jednotlivců. Někteří už byli dokonce i potrestáni. Jen z výroků amerického vojáka, jenž byl za toto týrání odsouzen jako první a jehož přičiněním, což je podivné, se celá kauza v podobě důkazních fotografií dostala nešťastně na veřejnost, nebylo přesně patrno, zda je si vědom, zač byl vlastně odsouzen a co spáchal. Po vynesení rozsudku totiž prohlásil, že se za onen nešťastný incident omlouvá, že to už nikdy neudělá a že tedy už nikdy nebude podobné věci fotografovat. Nejspíš vcelku nešťastný výrok. Ale nevadí. Médii proběhl bez valného povšimnutí a nestal se tak dalším nešťastným incidentem. Pravděpodobně se to celé vleklo už poněkud dlouho a zájem novinek chtivé veřejnosti opadl. Nemluvě o tom, že si možná už ani nikdo nepamatoval, cože se to u dotyčného soudu vlastně projednávalo. Doufejme tedy, že to tušily alespoň osoby povolané. Anebo byl opravdu odsouzen za pořizování nevhodných fotografií na nevhodném místě a v nevhodné době? Nešťastný incident se vyznačuje jedním základním rysem. Je totiž nešťastnou shodou náhod nešťastně zveřejněn. Ke svému neštěstí nešťastnou televizní kamerou nebo fotoaparátem. Kdyby nedošlo k nešťastnému zveřejnění nešťastného incidentu nešťastnou kamerou nebo fotoaparátem, zcela jistě by incident nebyl nešťastný, nebo by byl nešťastný méně a s největší pravděpodobností by incidentem nebyl vůbec. *** V případě zastřelení bezbranného Iráčana by se pak jednalo o rutinní zabití ozbrojeného teroristy. V případě týrání vězňů by nešlo o nic jiného než o zcela legální, ba co víc, legitimní výslechové metody. Pro tuto interpretaci by mohl být průkazný článek, který se zhruba před rokem a půl (po válce v Afghánistánu) mihl v Právu a skrze nějž se američtí specialisté z Guantanáma s médii bodře a otevřeně podělili o několik zajímavostí v technologii výslechů teroristů. Kromě obligátního nikdy nezhasínaného silného světla v celách a udržování spánkového deficitu u vyslýchaných šlo pak především o velkou inovaci v podobě permanentního, dostatečně zesíleného a neustále opakovaného zvukového podkresu pobytu v cele. Nejlépe se v tomto případě osvědčily zelektronizované verze vánočních koled a dětských písniček a samozřejmě některé pěkně tvrdé metalové kapely. S podobnými rytmy se totiž arabská psychika, jak zdůraznil americký expert na výslechy (tedy nikoli na mučení), uvyklá jiným rytmických schématům, špatně vyrovnává. Už po čtyřiadvaceti hodinách se úspěšně dostavují bolesti hlavy, žaludeční nevolnost, případně žaludeční křeče, což významně přispívá ke zdárnému průběhu vyšetřování. V tomto případě k žádnému nešťastnému incidentu zjevně nedošlo. A to dokonce ani za asistence médií. Tyto informace byly po schválení představenými nejspíš zcela otevřeně sděleny na zcela otevřené a šťastné tiskové konferenci. Všichni to koneckonců známe. Naplácat je možné cokoli a k ničemu to vlastně nezavazuje a navíc, koho to dneska zajímá. Čečenští teroristé plácají cosi o pomstě za spálenou a rozbombardovanou vlast a vyvražděné rodiny. Palestinští teroristé pořád omílají něco o útlaku ze strany Izraele a o okupaci. Černošští teroristé si zas ztěžují, že jim z Evropy a Ameriky posíláme málo jídla, a proto umírají hlady a musí vyhnat bělošské farmáře. Co je proti těmto hrozným a nepřesvědčivým zprávám optimistická noticka na deváté straně českého denníku o tom, že nejsme proti zločincům zcela bezbranní a že proti jejich brutálnímu a nenávistnému násilí disponujeme mnohem lidštějšími a důmyslnějšími technologiemi, díky nimž můžeme klidně spát a připadat si jako humanisté nebo aspoň jako lepší část lidstva. Je tedy zřejmé, že několik vhodně volených výroků o šikovnosti chlapíků z vojenské rozvědky a CIA působí uklidňujícím dojmem. Výroky pronášejí naši chlapci, a ti byli, na rozdíl od těch cizích, zlých a prolhaných, vždycky hodní a pravdomluvní. *** Ve vizuální době ovšem musíme nutně připustit, že podobná krásně modulovaná a dobře připravená otevřená tvrzení nemají zdaleka tutéž výpovědní sílu jako nešťastný záběr kamery. Ale to už se pomalu dostáváme k dalšímu rysu nešťastného incidentu. Tento druhý nešťastný rys nešťastného incidentu je nejen to, že při vzniku incidentu asistuje nešťastnou náhodou kamera, ale že kamerou natočený incident působí, jakoby byl natočen nebo zveřejněn mimoděk, jakoby měl vlastně zůstat skryt a jakoby byla kamera přítomna pouze náhodou. Zkrátka, jakoby účinkující nevěděli, že jsou natáčeni nebo fotografováni, nebo na to v rámci dramatické situace poněkud pozapomněli, nebo alespoň nepředpokládali, že tyto záběry budou zveřejněny, a mohou si tudíž dovolit chovat se přirozeně. Za mnoho přirozeného konání v podobných nešťastných situacích může samozřejmě stres. Kdopak by ho neznal. Takovéto incidenty vyplývající z přirozeného chování jsou pro americkou armádu a politiku pak samozřejmě velmi nešťastné. Nikdo se do kamery v rámci získání veřejného mínění neusmívá, nikdo před přivolaným kameramanem heroicky nevztyčuje na dobytém území státní vlajku, nikdo oduševněle nehovoří o vznešeném poslání, žádný pohlavár není zvěčněn s umělou krůtou mezi milovanými a věrnými americkými vojáky na den díkůvzdání. Takovýmto incidentem není zkrátka jaksi správně zdůrazněno to, co je správné halasně prohlašovat. Že totiž armáda Spojených států přinesla Iráku svobodu a demokracii, o kterýchžto hodnotách zásluhou svérázné americké reinterpretace dnes stejně mnozí soudí, že nestojí za život jediného Araba, natož Evropana a Američana. Takto o nich ovšem nejspíš a pochopitelně neusuzují příslušníci „velkého kapitálu“ (nebo, abychom zbytečně negeneralizovali, alespoň jeho významná část), kteří odjakživa profitují na čemkoli a zejména na válce, a zástupci a příznivci české pravice, kterým už je permanentní boj s komunismem v nás a kolem nás málo a potřebují vést válku také s terorismem, což může s Božím požehnáním a razancí Ordo Lumen Templi Daniela Landovy, jemuž společně s Bohem a Vlastí žehná také specificky reinterpretovaný Karel Kryl, nakonec splynout v jedno. Vezmeme-li pak v úvahu, že současný irácký premiér Aláví, tedy muž dosazený Američany, směle prohlásil, že při dobývání Fallúdže nedošlo k žádným ztrátám na životech civilistů, musíme konstatovat, že Spojené státy v něm mají skutečně věrného spojence a že by nás žádný další z řady nešťastných incidentů neměl vyvést z míry. Neboť vězme: vše se to děje ve jménu demokracie a svobody a za tyto hodnoty stojí za to položit životy. Ty arabské určitě. Neboť rmutný je úděl lidský na tomto světě a nejdokonalejší osvobození od pozemských strastí je koneckonců smrt. V té, jak je známo, stejně jako v nezpochybnitelné rovnosti příležitostí, jíž se vyznačuje svobodný a demokratický, zkrátka ten po všech stránkách nejlepší svět, jsme si přece všichni rovni. Článok bol uverejnený v internetovom denníku Britské listy www.blisty.cz