V Bílém domě nově?
George W. Bush zahájil své druhé období v Bílém domě. Svět se za čtyři roky změnil, změnit by se měla i politika. Komentátoři, kteří se pokoušejí prognózovat zahraniční politiku Spojených států v druhém volebním období prezidenta George Bushe, především zdůrazňují, že to bude kontrateroristická politika. Vycházejí ze základní charakteristiky uplynulých čtyř let a z volební kampaně. Navíc z postu ministra zahraničí odešel Colin Powell, který prý vedl svůj úřad tak, že v historii nelze nalézt příklad menší disciplíny ve vztahu k Bílému domu. Ministryní se stává Condoleezza Riceová, která je naopak pokládána za mimořádně loajálního člena Bushova týmu. Jenže před čtyřmi lety by téměř nikdo neřekl, že to bude boj proti terorismu, co bude definovat Bushovu zahraniční politiku. Až události 11. září 2001 přiřadily Bushově zahraniční politice cíl a zajistily hlavní titulky novin. Nabízí se otázka, zda by základní orientace zahraniční politiky byla bez tragedie 11. září stejná – a jestli se v následujících letech nemůže přihodit něco, co hlavní cíle i titulky změní. Vojenské výdaje a globalizace Mnoho informací o vývoji mezinárodní situace vyvolává pocit nejistoty. Podle renomovaného švédského Institutu pro výzkum míru (SIPRI), rostou od roku 1999 světové výdaje na zbrojení. V roce 2003, což je zatím poslední rok, o němž existují souhrnné údaje, stouply podle SIPRI tyto výdaje o 11 %, přičemž rok předtím o 6,5 %. Z oněch 956 miliard dolarů, které vydává svět ročně na zbrojení, 47 % připadá právě na Spojené státy. Postavení USA jako vojensky nejsilnější mocnosti se upevňuje. Zároveň ale dochází k proměně prostředí, v němž se mezinárodní politika odehrává. Mnohé analýzy, například právě zveřejněná rozsáhlá studie Mapování globální budoucnosti do roku 2020, kterou zpracovala Národní zpravodajská rada USA, předpokládá pokračování globalizace. Jenže jedním dechem dodávají, že globalizace bude ztrácet západní rysy. Vše nasvědčuje tomu, že nástup Číny, ale i Indie a s nimi možná i Brazílie a Indonésie, určí charakter budoucnosti. Právě během prvního Bushova prezidentského období bylo možné zaznamenat změnu strategie těchto rodících se mocností. Především jde o nákup firem orientovaných na těžbu surovin a na nejmodernější výrobu. Je víc než symbolické, že Čína koncem roku koupila počítačovou divizi IBM. Zdá se, že již brzy nebudou mít největší ropné nadnárodní společnosti domovskou adresu v USA či v Evropě, ale v Asii. Je zřejmé, že pokles ceny dolaru podněcuje země s valutovými přebytky, aby takto investovaly. Otázkou je, jak budou Spojené státy této výzvě čelit. Nic nenasvědčuje tomu, že by se Peking chystal s USA soutěžit v oblasti zbrojení. Zmíněná studie zpravodajských služeb USA ukazuje, že v roce 2025 by měly být čínské výdaje na obranu na poloviční úrovni současných amerických výdajů, které činí 400 miliard dolarů. A schválené plány předpokládají, že v roce 2009 stoupnou americké vojenské výdaje na 500 miliard. USA si svoji vojenskou převahu zachovají. Jenže se zdá, že čínští komunisté se nechystají světový kapitalismus porazit ve válce, ale koupit si jej. Bushova doktrína Novou zahraničněpolitickou doktrínu USA schválil prezident Bush v listopadu 2002. John Gaddis, profesor z Yale University, v článku nazvaném Velká strategie v druhém období a zveřejněném v nejnovějším čísle časopisu Foreign Affairs charakterizuje tuto doktrínu jako největší zlom v americké politice od dob Franklina D. Roosevelta. Tehdy Roosevelt po japonském útoku na Pearl Harbor vyvedl USA z izolacionismu. Nový stupeň intervencionalismu, který Bushova doktrína ztělesňuje, se dá shrnout do dvou základních bodů: - preventivní útoky proti ohniskům, v nichž se teprve rodí budoucí nebezpečí pro Spojené státy; - jednat pokud možno v koalici, nepodaří-li se to, konat bez ohledu na názory a zájmy spojenců i mezinárodních organizací. Prvním testem této doktríny byla intervence do Iráku. Tam ale sázka na vojenskou sílu nepřináší kýžený efekt. V Iráku je dnes více bojů než v době útoku na jaře roku 2003. Gaddis připomíná, že dílčí vojenské úspěchy jsou spojeny s tím, že „úcta k americké kultuře, institucím a vedení významně upadá“. James Dubbins z Rand Corporation pak dodává, že „dokud budou americké vojenské operace v Iráku pokračovat, bude to podněcovat místní odpor, bude se radikalizovat obyvatelstvo v okolních zemích a skomírat odvaha pro mezinárodní kooperaci“. Irán by měl být dalším testem životaschopnosti Bushovy doktríny. Obsazení Iránu (a Sýrie) by se mohlo jevit jako cesta k pacifikaci situace v Iráku. Jenže vše nasvědčuje tomu, že porážka iránské armády by mohla jen rozšířit oblast, v níž Američané bojují. Navíc Irán není bezvýznamná či izolované země. Nejde jen o velké obchodní dohody s Ruskem, které zahrnují i tolik diskutovanou dostavbu jaderné elektrárny. Podle dostupných informací má Irán například uzavřené dohody o dodávce plynu do Indie za 40 miliard a s Čínou dokonce za 70 miliard dolarů. Vyřadit takového hráče ze světové ekonomiky by mohlo destabilizovat světový politický systém. Řešit preventivní válkou jaderný program Severní Koreje je též velmi sporné. Problém severokorejského jaderného programu je totiž do značné míry uměle vytvořený a jeho řešení silou by přineslo větší škody v Tokiu, Soulu, Pekingu a Moskvě, než by představoval dosažený zisk. A tak se jako řešení nabízí návrat na Clintonem odzkoušené diplomatické cesty, tedy popření Bushovy doktríny. Rozpaky konzervativců Tyto otazníky jsou zřejmé i analytikům ve Washingtonu. Více než stopadesátistránkový projekt Mandát pro vedení, který Bushovi pro druhé volební období připravilo známé konzervativní pracoviště Heritage Foundation, obsahuje celou řadu doporučení – například bojovat proti terorismu na všech frontách, reformovat Světovou banku a zrušit Mezinárodní měnový fond, obnovit činnost vládní informační agentury zaměřené do zahraničí. Velké množství doporučení je určeno i k zajištění surovinových zdrojů, ale i práci zpravodajských služeb. V souvislosti s Iránem se však nehovoří o vojenském útoku, ale o nutnosti „přesvědčit evropské spojence a ostatní země přijmout ekonomické sankce“ a „podporovat demokratickou opozici“ v Iránu. Halle Dalleová, ředitelka Mezinárodních a obranných studií na Heritage Foundation, tvrdí, že svět zůstává jednoznačně unipolární z hlediska americké vojenské převahy, což však nebrání ostatním hráčům v jejich úsilí vytvořit vyvažující síly. „Evropská unie, ekonomický rival, postupuje v procesu rozšiřování k politické transformaci. Rusko a Čína se pohybují směrem k vytvoření aliance.“ Doporučení konzervativců adresovaná Bílému domu jsou dnes též méně orientovaná na jednoduchá vojenská řešení, než tomu bylo ještě před dvěma lety. To platí i o návrzích takových neokonzervativců, jako je ku příkladu Norman Podhoretz. Ten ve svém rozsáhlém článku nazvaném Válka proti IV. světové válce, který vyjde v únorovém čísle časopisu Commentary, trvá na správnosti Bushovy doktríny, ale nepřináší přímá doporučení vojensky zaútočit proti Sýrii, Iránu či Severní Koreji. Soustřeďuje se na boj proti terorismu, přičemž se zdá, že Blízký Východ se mu jeví důležitější než Střední Východ a Střední Východ důležitější než zbytek světa. Jeho návrhy týkající se Iráku se dají shrnou do prostého „Vydržet – a nepodléhat lživé liberální propagandě“. Hledání řešení Neokonzervativci v Bushově týmu nečelí kritice pouze zleva od lidí, jako je Noam Chomski. Podle Patricka Buchanana, nestora amerického konzervatizmu tradicionalistického ražení (Podohretz jej označuje za „paleokonzervativní pravici“), je odpověď na otázku, kdo profituje z Bushovy doktríny, jednoduchý: „Jeden národ, jeden vůdce, jedna strana. Izrael, Sharon, Likud.“ Naopak, liberální internacionalisté, kteří jsou soustředěni v takových pracovištích, jako je Council on Foreign Relations, Brookings Institution či Carnegie Endowment, doporučují nevojenské nástroje moci a připomínají tak politiku Berlína či Paříže. Je taktéž pravda, že Condoleezza Riceová nefiguruje na seznamech neokonzervativců, ale patří mezi přívržence školy politického realismu. Ta se vždy pyšnila tím, že pohrdala ideologickými předsudky a dávala přednost věčné analýze mocenské rovnováhy. První Bushovo období v Bílém domě bylo ve znamení úspěšných vojenských operací v Afganistanu a Iráku, ale též konfirmací s některými evropskými spojenci. Trvající ozbrojené srážky a marné hledání zbraní hromadného ničení v Iráku více než kalí pocit z úspěchu. Navíc je zde problematické vypovězení Smlouvy o protiraketové obraně, odmítnutí ratifikace Kyotského protokolu či záporný postoj k Mezinárodnímu trestnímu tribunálu. Jak píše Gaddis, rok a půl po téměř univerzální sympatii, které se Spojené státy těšily po útocích 11. září, nalezli Američané svoji zemi v postavení mezinárodního párii. Bylo by asi vhodné zvážit Gaddisovo doporučení, aby si Washington „vzpomněl na umění mluvit měkce a na potřebu mezinárodní legitimity“. Autor (1948) je stálym spolupracovníkom týždenníka Slovo
