Vládní krize v Česku

Stanislav Gross má jako předseda sociální demokracie šanci ustát post premiéra. Velmi problematická se ale stává věrohodnost této strany a úroveň politické kultury celé země.
Počet zobrazení: 1470
7-m.jpg

Stanislav Gross má jako předseda sociální demokracie šanci ustát post premiéra. Velmi problematická se ale stává věrohodnost této strany a úroveň politické kultury celé země. Na počátku bylo slovo. To slovo bylo u premiéra Stanislava Grosse. Stalo se tak ve chvíli, kdy těsně před podzimními volbami veřejně prosazoval výrazné zvýšení platů a odchodného policistů i enormní nárůst odposlechů. Pak přišly skandály kolem vyšetřovacích týmů, kterým velel jako ministr vnitra. Následovaly majetkové aféry a nekonečný přehled nešťastných výroků a tahů na svou obhajobu. Premiér místo obrany zahájil chaotický útok. Výsledkem bylo, že během dvou měsíců se z nejpopulárnějšího politika stal politik velmi neoblíbený. Sjezd plný záhad V této situaci se zdálo, že velikonoční sjezd ČSSD musí zvolit Grossova protikandidáta, představitele levého křídla této strany, mistra práce a sociálních věcí Zdeňka Škromacha. Zvláště, když se ukázalo, že se na sjezd připravil daleko lépe než Gross. Sepsal pro delegáty brožuru, která se pokoušela odpovědět na problémy sociální demokracie nejen ve volbách, ale i při specifikaci programu. Nebývalo přesně definovala představu o sociálním státu jako jádru programu ČSSD, charakterizovala voliče ČSSD i jeho potřeby. Ve svém Desateru společného vítězství, které Škromach předložil před volbou předsedy, delegátům navrhl způsob, jak vymanit ČSSD z vnitřních sporů a z propadající se důvěryhodnosti. Žádné z vystoupení Grosse a jeho spojenců si nestavělo otázky tak komplexně – o pokusu nalézt odpověď nemluvě. Jenže sjezd politické strany není vědecká konference hledající pravdu. Z hlediska politických technologií se výsledek velikonočního sjezdu ČSSD jeví jako srozumitelný. Grossovi se během nominačních konferencí, na nichž byli voleni delegáti sjezdu, podařilo zformovat blok přibližně 52 % delegátů. Delegáti patřící k tomuto uskupení pak prokázali obdivuhodnou imunitu vůči skandálům kolem majetku a podnikání premiérovy rodiny, ale i předvolební Škromachově kampani. Gross opět prokázal, v čem je skutečný mistr: režírování velkých stranických shromáždění. Po jeho vlastním zvolení předsedou rozjetá hlasovací mašinérie pokračovala podle zásady „vítězi náleží celá kořist“ – pro reprezentanta poražené téměř poloviny delegátů sjezdu se v novém vedení ČSSD nenašlo žádné místečko. Grossův úspěch je o to větší, že si lze na sjezdu jen obtížně představit horší výchozí pozici, než měl on. Jako druhý muž v tandemu Špidla – Gross a později jednička bez dvojky zdědil po Zemanovi velmi nadějné vyhlídky: výrazné volební vítězství, rozbíhající se ekonomiku, perspektivu vstupu do Evropské unie. Výhodou byla i relativní jednota strany v zásadních otázkách. Také program ČSSD snesl srovnání s jinými evropskými sociálnědemokratickými stranami. A s takovýmto výchozím kapitálem ČSSD prohrála čtvery volby! Ty prezidentské, pak do Evropského parlamentu, nakonec do krajských zastupitelstev a do Senátu. Grossův podíl na tomto výsledku je výrazný. K jeho konkretizaci ovšem neměla sociální demokracie nikdy odvahu – dodnes se radši ani nikdo neptá po analýze podzimních volebních výsledků, která byla zaplacena ze stranické pokladny, aby pak zmizela ve stranickém trezoru. Odvolání vlády Gross neměl kam ustoupit a neustoupil. I když se často mluvilo o tzv. německém řešení problému sociální demokracie, tedy rozdělení funkce předsedy strany a premiéra, tento model mohl těžko získat Grossovu přízeň. Ztráta postu předsedy ČSSD by pod tlakem afér spíše dříve než později vedla i ke ztrátě premiérského křesla. A co pak dělat dál? Mandátu poslance se Gross vzdal v euforii po svržení Špidly. Podstatné ale je, že Gross úspěšný byl. U většiny delegátů se mu podařilo vytvořit dojem, že jeho aféry jsou vytvořeny uměle politickými oponenty a zneužívány lidovci. Nekultivovaný vztah k lidovcům, který byl příznačný pro mnoho delegátů sjezdu ČSSD, rezonoval se zájmy Grosse. Pro mnohé lidi bývá v politice obraz protivníka důležitější než vlastní program. Popravdě řečeno se ale předseda KDU-ČSL Miroslav Kalousek nedopustil ničeho horšího, než že se snaží hájit zájmy své strany s větším výhledem jak pouhé dva roky. A dělá to úspěšněji než vedení ČSSD, což z něho ale nikterak nečiní belzebuba. Obecně zdomácnělo přesvědčení, že lidovci praktikují obojetnou politiku místo biblického „ano, ano – ne, ne“. Od počátku současné vládní krize lze mít k postupu KDU-ČSL politické či ideové výhrady, je to ale politika konzistentní a předvídatelná. Formulovala jasně výhrady vůči premiérovi, svůj postoj ke koalici i následné kroky. Jestliže sociální demokraté v tom vidí malou podporu vlády a dvojakost, je to dvojakost daná rozpornými vývojovými tendencemi současné politické situace. Jestliže ODS vyčítá KDU-ČSL malou podporu opozice, a tudíž také dvojakost, je to dáno odlišným časováním politických kroků. Nakonec rozhodla o postoji lidovců základní podmínka: musí odejít Gros, pak zůstaneme v koalici. Nestalo se. Lidovečtí ministři podali demisi a osud Grossova kabinetu se dostal do rukou komunistů, neboť podle Ústavy se pro odvolání musela vyslovit nadpoloviční většina všech poslanců. Postavení KSČM nebylo jednoduché. Podpořit Grosse je pro ni nepřijatelné. Případné předčasné volby po pádu vlády by v této chvíli znamenala vítězství ODS. Představa, že komunisté učiní kroky směřující k vytvoření vlády vedené občanskými demokraty, byla nereálná. Po velmi rozporném jednání na vedení své strany se pak komunisté rozhodli zdržet hlasování, a tím vládu zachránit. Jenže krize vlády neskončila. Gross je veřejností stále vnímán jako člověk bez morálních zábran a balancující svoji podnikatelskou činností na hranici zákonnosti. Není jisté, zda seznam jeho afér končí. Přesto jej komunisté u moci udrželi. To vedlo k tomu, že začal velice neochotný odchod z vlády ministrů Unie svobody, které radikální antikomunismus znemožňuje manévrování. V této situaci vyzval prezident Václav Klaus premiéra, aby ve Sněmovně požádal o důvěru vládě. To pro Grosse znamená, že musí ke svému udržení získat podporu alespoň poloviny přítomných poslanců. Míč se vrátil ke Grossovi, ale na hřiště, kde je nejvíce doma. Přijal přihrávku a okamžitě se objevily zprávy, že hlasování o důvěře bude spojeno s hlasováním o zákonu o majetkových přiznáních politiků. Tedy zákona, který komunisté dlouhodobě požadují. V této situaci by Gross mohl opět přežít. Politika bez strategie Komunistům se tato situace může jevit jako vítězství – ODS se nedostala k moci a KSČM má vliv na vládu. Ve skutečnosti ale takto otázka nikdy nestála. Pád Grossovy vlády by vedl s největší pravděpodobností k tomu, že by prezident pověřil sestavením vlády opět sociálního demokrata. Což by mohlo vést k obnovení koalice ČSSD-KDU-ČSL-unie svobody nebo k vytvoření menšinové vlády s podporou komunistů či ODS. Pravděpodobně by Grossův odchod z postu premiéra vyvolal vření v sociální demokracii, které by mohlo skončit mimořádným sjezdem ČSSD s mnohem větším úspěchem jejího levicového křídla. Gross, naopak, dlouhodobě reprezentuje politiku pravicového křídla v ČSSD. Jeho domovská středočeská organizace je vedena lidmi, kteří mají podíl na nejvulgárnějších antikomunistických vystoupeních, a to včetně přijetí rezoluce bohumínského sjezdu ČSSD zakazující spolupráci s komunisty na vládní úrovni. Vládní hospodářsko-sociální koncepce lidí, jako je první místopředseda ČSSD a mistr financí Bohumil Sobotka a bezpartajní místopředseda vlády pro ekonomiku Martin Jahn, zcela jednoznačně směřuje k demontáži sociálního státu. Odvolání Grosse navíc mohlo vézt ke kultivaci politické kultury, neboť by se mohla začít nastavovat mravní kriteria hodnocení státníka. Na sjezdu si sociální demokracie stanovila jako cíl získat ve volbách 30 % odevzdaných hlasů. Tedy více než dvojnásobek toho, co jí aktuálně přisuzují volební preference výzkumných agentur. Proč ne, v této zemi se staly i podivnější věci. Jenže právě elektorát ČSSD je velmi slabě identifikován se svou stranou. Nereaguje ani tak na makroekonomický vývoj, jako na politické impulsy a skandály. Jestliže se nezmění tato charakteristika volební základny sociální demokracie a Grossovy aféry se nepodaří zahladit třeba skandály jiných politiků, je sjezdem stanovený volební cíl pro nové vedení nedostižný. Grossův obrat směrem ke KSČM je jen dalším projevem ideově nezakotveného pragmatismu politika, který ještě včera na komunistickou stanu nevybíravě útočil a před několika týdny nabízel spolupráci ODS. Dohody KSČM s ním budou platit pouze do té doby, dokud to bude pokládat za osobně výhodné. To může být rok a půl, ale i pouhý den. Kolik váží jeho slovo, prokázal nejlépe při kandidatuře Miloše Zemana na prezidenta, na jehož porážce má supí podíl. Spojit se s ním znamená riziko pro celou levici. Lenin by se v této situaci komunistů asi zeptal, proč si ponechali název, když stejně provádějí politiku menševického oportunismu. Autor je dlhodobý spolupracovník týždenníka Slovo

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984