Barevné revoluce
Chystané volby v Ázerbájdžánu jsou příležitostí pro další barevnou revoluci v postsovětském prostoru. Je ale málo pravděpodobné, že se takovýto pokus zdaří.
Je to jistě pouhá náhoda, že Viktor Kožený byl zatčen měsíc před volbami v Ázerbájdžánu. Vzápětí na to našla Česká televize ve svém archivu rozhovor s Koženým, v němž tento podnikatel v roli věrohodného svědka obviňuje současného prezidenta této zakavkazské republiky Ilhama Alijeva z braní úplatků. A jistě jen omylem se tento rozhovor dostane jako nezávislá informace opozici v Baku. Volby do ázerbájdžánského parlamentu se konají 6. listopadu. O 125 mandátů se bude ucházet 2 059 kandidátů, z nichž 432 patří k vládní Nové ázerbájdžánské straně. To není nic neobvyklého. Jenže od srpna, kdy byla oficiálně odstartována předvolební kampaň, probíhají v této zemi manifestace opozice. Ta předem ví, že výsledek voleb bude zfalšován. Manifestanti jsou oblečeni do oranžové barvy. Barvy vítězů revoluce na Ukrajině. Opozice se chystá na revoluci, která by měla být součástí série, jejíž konec je zahalen mlhou. 25. května přinesl francouzský deník Le Nouvel Observateur článek Vincenta Jauverta, který se zabývá technikou těchto revolucí. Autor ho nazval Tvůrci revolucí – Proameričtí Che Guevarové. V týdeníku Slovo vyšel pod názvem Američanmi platení revolucionári 1. 6. 2005. Počátek těchto tzv. barevných revolucí, které jsou spojovány s událostmi v Gruzii na podzim 2003, Ukrajině koncem loňského roku a letos v létě v Kyrgyzstánu a Uzbekistánu, odvozuje od dění v Jugoslávii v říjnu 2000. Článek je napsán na základě rozhovorů s „misionáři“, kteří se podíleli na přípravě zmíněných revolucí a dnes se chystají na „svrhnutí zkorumpovaných a autokratických vůdců v Minsku, Alma-Atě a Baku“, tedy v Bělorusku, Kazachstánu a Ázerbájdžánu. Jauvert mezi těmito misionáři našel Srby a Slováky, Gruzíny a Ukrajince. „Na svrhnutí despotů Východu mají tito revolucionáři unikátní know-how, tvořený sofistikovanou směsicí nenásilnosti, marketingu a fundraisingu (sběru prostředků),“ píše Jauvert.
Geopolitické ambice Od vydání Jauvertova článku se mnohé událo. V říjnu byla v Tbilisi založena organizace Anti-Soros, která se snaží prokázat, že zemi řídí politici placení ze zahraničí, a činí tak v rozporu jak s tradicemi pravoslavné Gruzie, tak i se zájmy USA. Už na květnových manifestacích proti návštěvě Georgie Sorose létala v Tbilisi vajíčka. A ekonomická situace země se nezlepšuje, ale zhoršuje. V zemi je ovšem stále vzedmutá silná nacionální vlna, kterou živí rozpory se separatistickými republikami Jižní Osetie a Abcházie. Ty sice nikdo oficiálně neuznal, ale v Rusku se těší velkým sympatiím. Gruzie také vyvíjí diplomatické aktivity. V srpnu bylo v bývalém carském sídle v gruzínském Borjomi podepsáno letos již třetí komuniké Michaila Saakašviliho a Viktora Juščenka. V něm gruzínský a ukrajinský prezident vyzývají k vytvoření Společenství svobodné volby od pobaltských zemí po Kaspické moře. Pás, který by oddělil svobodnou Evropu od nedemokratických států východu. Cordon sanitaire pro 21. století… Jenže: má a může si Brusel nechat vnutit roli strašáka Ruska? Někteří analytici předpokládají, že intenzivně zbrojící Gruzie by mohla v nejbližší době vypovědět dohodu s Ruskem o mírových sborech v nárazníkovém pásmu a pak by mohl začít útok na Jižní Osetii. Protiruské emoce v gruzínské elitě rozhodně neopadají. Je ale zřejmé, že v současné chvíli není ozbrojený konflikt v Gruzii v zájmu USA. V říjnu přijal gruzínský parlament Koncepci národní bezpečnosti, podle níž jsou strategickými spojenci této kavkazské republiky Spojené státy a Ukrajina, s Ruskem ji prý toho spojuje velmi málo; cílem je vstoupit do NATO. Pohled na mapu může při čtení této koncepce vyvolat rozpaky. V každém případě se ale již diskutuje o otevření amerických leteckých základen v Gruzii. A Rusko zareagovalo: zvýšilo ceny do Gruzie dodávané ropy na světovou úroveň. Hrozí divoká zima.
Role Ázerbájdžánu Nabízí se řešení. Do konce letošního roku by měl být uveden do provozu ropovod BTC do Turecka, který vede přes Gruzii a z něhož by mohlo Tbilisi něco odčerpat. Když to někdo zaplatí. Ale komu bude za ropu platit? Zemi, z níž ropovod vede, tedy Ázerbájdžánu. Což ale nebude možné, když bude v Baku nestabilní politická situace. A to hrozí. Přípravy na barevnou revoluci v Baku mezitím pokračují. Například v září byl z Ázerbájdžánu vyhoštěn Sergej Jevtušenko, zástupce ukrajinských vývozců revoluce z organizace Pora, který byl v zemi na pozvání opoziční Strany rovnosti. Ovšem opoziční organizace se dále aktivizují. Vytvořily jednotný blok Azadlyng (Svoboda), složený ze Strany rovnosti, Ázerbájdžánské strany lidové fronty a Demokratické strany. A pilně nacvičují manifestace, nemluvě o zkušenostech z mohutných manifestací po prezidentských volbách v roce 2003. V září Soros ve The Financial Times volal po vytvoření „reálné demokracie bez revoluce“. Když to půjde. Americký velvyslanec v Ázerbájdžánu Reno Harnish v rozporu s diplomatickým protokolem veřejně kritizuje vládu za podvody v přípravě voleb. Od července americký Kongres projednává rezoluci o volbách v Ázerbájdžánu. Podle knihy Zbigniewa Brzezinskeho Velká šachovnice je Ázerbájdžán „geostrategickým ohniskem“, místem, kde se střetávají zájmy mocností. Důvod je prostý: tato země s 8,3 miliony obyvatel by podle údajů OPEC měla příští rok těžit 500-tisíc barelů ropy denně. Loňský ekonomický růst v Ázerbájdžánu představoval 11 procent HDP. Navíc již dnes americká armáda provádí v Ázerbájdžánu modernizaci dvou kdysi sovětských lokátorů, jednoho 50 km od hranice s Ruskem, druhý je zas jen 20 km od hranice s Iránem. Tyto radary by měly zaznamenat pohyb na vodě, ve vzduchu i na zemi. A nelze také zapomínat, že Ázerbájdžán je jedinou zemí s převážně muslimským obyvatelstvem, která vyslala po boku americké armády své vojáky do Iráku. Pouze 140, ale přece.
Hledání spojenců Destabilizace v Baku může nejen zatřást světovými cenami ropy, ale i zkomplikovat situaci USA ve Střední Asii. Po krvavém potlačení povstání v Andijanu se Taškent rozhodl uzavřít letecké základny USA v Uzbekistánu. Následovalo embargo z Washingtonu a z Bruselu. Taškent ale již předtím vystoupil z Američany podporované organizace GUUAM, do níž patřila i Gruzie, Ukrajina, Ázerbájdžán a Moldávie. Ta měla sloužit jako protiváha Šanghajské organizace spolupráce (ŠOS) a Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti, jejímiž členy jsou vedle Ruska i Arménie, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán a Tádžikistán. Právě do té se ovšem nyní Uzbekistán chystá vstoupit. Stejně tak se Spojeným státům zkomplikovala situace v Kazachstánu. Souběžně medializované úvahy o nutnosti svrhnout tamní režim Nursultana Nazarbajeva a umístit tam vojenské základny rozhodně v Astaně nepřeslechli. Jenže Kazachstán by podle OPEC měl příští rok těžit 1,38 milionu barelů ropy denně. A tak se za poslední necelé dva měsíce v Kazachstánu (ale i Kyrgyzstánu, kde je ještě americká vojenská základna) střídá jedna americká delegace za druhou: náměstek ministryně zahraničních věcí USA, ministryně sama a naposled byl v Kazachstánu ministr obrany USA... Kazachstán, Kyrgyzstán a Uzbekistán jsou ovšem členy ŠOS. Spolu s Čínou, Ruskem a dalšími středoasijskými republikami. Na setkání představitelů ŠOS i Kazachstán a Kyrgyzstán podepsaly komuniké, které vyzývá USA ke stažení vojenských základen z Uzbekistánu. A minulou středu se v Moskvě sešli předsedové vlád této organizace, aby se dohodli na další spolupráci.
Sociální rozměr revoluce Idea barevných revolucí má v sobě zakódovány dva velké problémy. Předně svrhnout v postsocialistických či postsovětských zemích vládu dobře organizovanou pouliční anarchií za pomoci světových medií není tak obtížné, jako udržet ji. Sociální diferenciace a někde i velká chudoba vytváří pro takovýto převrat velmi dobrou základnu. Jenže nové elity zpravidla směřují především k privatizaci (Jugoslávie) či reprivatizaci majetku (Ukrajina), tedy k přerozdělování vlastnictví. Jak v Gruzii, tak i na Ukrajině či Kyrgyzstánu přivedla revoluce k moci lidi, kteří se ve vysokých funkcích nejdříve podíleli na vytváření režimu, který pak svrhli. I vůdce opozice v Ázerbájdžánu, v USA žijící Rasul Gulijev, který je předsedou Demokratické strany, byl za prezidentství Gejdara Alijeva předsedou parlamentu. Očekávat, že barevné revoluce představují dramatickou změnu sociálně-ekonomické či politické situace, je přehnané. Zpravidla jde jen o výměny na vrcholech moci, výměny vlastníků a změnu zahraniční politiky. Změna vlastníků je ale v Ázerbájdžánu obtížná, neboť tamní ropný průmysl je již zahraničním investicím otevřený – například největším podílníkem na ropovodu BTC je British Petroleum, reformy jsou zde zaváděny podle doporučení Světové banky atd. Výsledkem takovýchto změn je nespokojenost a napětí nejen ve veřejnosti, ale i uvnitř politické elity. Proto též původní revoluční vládu v Jugoslávii vystřídala vláda „méně prozápadní“, proto odchod Julie Tymošenkové a dohoda oranžových s modrými na Ukrajině, proto stoupá napětí v Gruzii. Vývoz demokracie je problém sociální struktury a kultury. Těžko mluvit o demokracii v zemích, kde nejsou silné střední vrstvy. Pro lepší názornost lze uvézt extrémní příklad: představa liberální demokracie a svobodných voleb v kmenové afghánské, kde se sociální stabilita udržuje tolerancí k vývozu opia, vyžaduje skutečně fantazii. Těžko lze opomenout i skutečnost, že současné revoluční gruzínské vedení získalo ve volbách dobře známých 96 procent odevzdaných platných hlasů.
Chybějící strategie Dalším problém je fakt, že vítězství v malých bitvách je spojeno velkými ztrátami. Revoluce růží i oranžová revoluce představují tlak, který stmelil středoasijské republiky s jejich velkými sousedy. A i když se v souvislosti s nimi hovoří o zápasu s Ruskem, vojenské základny USA v dané oblasti jsou větším rizikem pro Čínu; obdobně kazašské ropné zásoby potřebuje víc Čína než Rusko. Rusko varuje před „násilnou demokratizací“. Komuniké Světový pořádek v 21. století, podepsané na setkání ruského a čínského prezidenta letos v červenci, uvádí, že „konkrétní modely sociálního vývoje nelze vyvážet“. A letos se také konalo první společné vojenské cvičení Ruska a Číny, před třemi týdny ruský ministr obrany mluvil dokonce o možnosti společného rusko-čínsko-indického cvičení. Taktika barevných revolucí není spojena s širší regionální strategií. A málo počítá s časem. Například Ázerbájdžán dnes představuje „geostrategické ohnisko“, ale podle informací z databanky CIA by tamní ropné zásoby měly být vyčerpány do dvaceti let. Zdá se, že barevné revoluce v Ázerbájdžánu a Kazachstánu tentokrát narazí. Narazí na mnohem větší odhodlání mocenské elity bránit své postavení. Po změnách na Ukrajině ani nadšení veřejnosti nebude tak velké, jako se zdálo ještě v květnu. Zároveň plány USA týkající se Střední Asie jsou v posledních dnech přehodnocovány. Až 7. listopadu vyrazí manifestanti do ulic Baku, aby poukázali na volební podvody, mnozí z nich budou upřímně věřit, že bojují za demokracii. Ve hře ale bude mnohem víc zájmů.
Autor je stálym spolupracovníkom týždenníka Slovo
