Afrika a její „čínská budoucnost“

Nové vztahy mezi Čínou a Afrikou nelze hodnotit odděleně od mohutně se rozvíjející čínské ekonomiky a nástupu Číny jako významného hráče na světové politické scéně.
Počet zobrazení: 863

Nové vztahy mezi Čínou a Afrikou nelze hodnotit odděleně od mohutně se rozvíjející čínské ekonomiky a nástupu Číny jako významného hráče na světové politické scéně. Z africké perspektivy je dvojnásobné důležité, že čínské pobídky nepředstavují pouze nenasytného obra bažícího po surovinách a trzích, jak jej charakterizují západní média, ale soběstačný zdroj technologie a know-how, oba specificky rozvinuté v podmínkách modernizace tradičně zemědělského hospodářství a investic. V minulém půlstoletí se vztahy Číny s Afrikou rozvíjely na bázi ideologicky motivovaných impulsů jako pragmatických prostředků k dosažení odpovídajících mezinárodních podmínek prospěšných ekonomickému růstu a stabilitě. Historie nemá ráda, když se označuje začátek významných události jedním datem; avšak dnes po pěti letech vše nasvědčuje, že 10. říjen 2000, kdy bylo v Pekingu zahájeno první čínsko-africké fórum pro spolupráci (China Africa Co-operation Forum) za účasti 80 afrických ministrů a jejich čínských hostitelů, bude zapsán jako klíčový mezník ve vývoji a pokračování těchto vztahů. Prudký rozvoj Kromě utvrzování ve společných závazcích k posílení čínsko-afrických vztahů na bázi nového obchodně ekonomického partnerství ve změněných mezinárodních podmínkách Čína využila této příležitosti k odpuštění dluhů afrických zemí ve výši 1 miliardy USD; čin, jehož význam nespočívá tolik v jeho velikosti, jako v jeho načasování tím, že předešel o pět let protahované dohody G-7 (červenec 2005) a MMF (prosinec 2005) o oddlužování nejchudších zemí světa. Západní média charakterizovala toto setkání podle svých příznačných měřítek: politický kapitál pro čínské vedení a diplomatická ofenziva proti Tchajwanu. Pokud jde o ekonomickou spolupráci s Afrikou, například reportér BBC Rupert-Wingfield Heys konstatoval, že vzhledem ke stěží kvetoucímu, sotva 5 miliard USD dosahujícímu vzájemnému obchodu, je to více méně ambiciózní gesto (20. 10. 2000). Od té doby ovšem čínsko-africké vztahy zaznamenaly prudký rozvoj. V letošním roce zavítalo do několika afrických zemí několik čínských delegací pod vedením vicepremiéra Wu Yi, a později i ministra zahraničí Li Zhaoxinga. Utvrzením dobře se vyvíjejících čínsko-afrických vztahů se stala nedávná návštěva čínského prezidenta Hu Jintao v Africe, druhá od jeho zvolení. Důležitost současných čínsko-afrických vztahů reflektuje jejich rychlý růst a rozmanitost. Objem obchodu mezi Čínou a Afrikou vzrostl od r. 2000 více než pětinásobně a dnes dosahuje až 39 miliard USD. V příštích pěti letech by mohl překročit i 100 miliard USD. Stejně rostou čínské investice do afrického těžebního průmyslu; kromě tolik připomínané ropy se tyto investice týkají získávání chrómu, kobaltu, uhlí a zlata. Čína navíc investuje do nalezišť, jež nutila k odpisu kapitalistická konjunktura, jak ukazuje například naleziště mědi v Zambii. Společné čínsko-africké projekty, které čínská vláda zaručuje mezistátními smlouvami, pokrývají dlouho zanedbané dopravní a stavební infrastruktury a zemědělství. Čínské ekonomické pobídky proudí do téměř všech zemí kontinentu, od těch nejmenších a méně významných (např. Benin, Niger, Siera Leone, Madagaskar) až po ty největší a klíčové (např. Nigerie, Súdán, Alžírsko, Etiopie). Čínská strategie Hlavní strategií je co nejúčinněji spojit dva nosné aspekty čínsko-africké ekonomické reality: na straně jedné prudce se rozvíjející čínskou ekonomiku (v r. 2004 16,8 procent ročně; podle OECD přes 9 procent ročně v příštích desetiletích) a z toho vyplývající surovinové a výstupní potřeby, na straně druhé hojnost afrických surovinových zdrojů, jejichž využití vyžaduje technologie dostupnější a přizpůsobivější africkým možnostem a potřebám. V tom se západní média nemýlí.Na druhé straně, v konfrontaci se zkostnatělou umíněností Západu, která lhostejně vede většinu Afriky po cestě zkázy (ne-li úplně do zkázy), je tady reálná možnost, že se Čína může skutečně stát smysluplným partnerem při obnově skomírající africké ekonomie. Má cenné zkušenosti z vlastního zápasu o industrializaci a rozvoje zaostalé zemědělské výroby. Významné je čínské postavení úspěšně se rozvíjející nezápadní země stojící mimo velmocenské rivality; ČLR patří do skupiny států „Group 77“ a je institucionálním ztělesněním úsilí rozvojových zemí o zásadní reformu způsobů řízení mezinárodní ekonomiky. Není vůbec náhodou, že se ČLR, na rozdíl od bývalého východního bloku, může těšit trvalou a všeobecnou aklamací Afriky pro svůj model rozvoje. Všechny tyto argumenty hovoří jednoznačně ve prospěch čínské obchodně ekonomické iniciativy v Africe, kterou by mělo africké vedení vnímat jako včasnou alernativu. Z čínské perspektivy je to logické, že v době podružnosti ideologických úvah zakládá ČLR své vztahy s Afrikou na obchodě a ekonomické spolupráci; nutno připomenout, že se čínská ekonomická expanze netýká jenom Afriky. Západ a jeho zájmy Pokud jde o třetí subjekt, tj. Západ a jeho zájmy, nová situace se může jevit jedině jako nepříjemná bilance, která může eventuálně narušit to, co se unisono považuje za vítězství Západu a co se vztahuje k tzv. neoliberálním zásadám rozvojové politiky vůbec: podmíněnost rozvojové pomoci ekonomickou a politickou liberalizací. Na rozdíl od Západu ČLR své nabídky ke spolupráci a podpoře, a to nejen v Africe, nepodmiňuje nějakými politickými požadavky. Západ, především USA, se obává i čínské soběstačné otevřenosti, že znemožní zavedení různých mezinárodních sankčních režimů proti africkým vládám, které a bene placito označuje za „neposlušné“ v RB OSN. Za prvé, viděno perspektivou neoliberální ideologie a všemocného trhu, nemůže být nic spornějšího než otázka „podmíněnosti“ ekonomické spolupráce v jakékoliv podobě; totiž státy, na rozdíl od kapacit, jsou si rovné, když jde o potřeby. Čína hledá nové partnery po celém světě; že přitom dokáže být méně vybíravá ve srovnání s USA a se západní Evropou, reflektuje skutečnost, že v mezinárodních vztazích se počítá ne jenom s tím, co kdo dělá, ale i s tím, co kdo říká. Některé negativní důsledky minulých vztahů mezi Afrikou a Západem byly funkcí západních pohrdavě patronizujících ré-torik. Ty z velké části zůstaly beze změn a nadále rezonují v pozadí pokračující africké podřízenosti Západu. Za druhé ekonomický nátlak byl vždy vítanou zbraní v zahraniční politice Západu, nejednou měnící v otevřené vydírání i napadení jak ukazují případy Jugoslávie či Iráku. Za třetí další se západní rozvojová pomoc smršťuje do podoby bezvýznamné položky sloužící k udržování jinak zkrachovalé, zdánlivé funkční, ekonomice afrických zemí. Vítězný optimismus není na místě; vylučuje to provizória současného světa, v němž úspěšnost jakékoliv prognózy je téměř nemožná. Západ je stale zdrojem až dvou třetin investic afrických obchodních příjmů. To vše se může nyní změnit díky mohutné čínské konkurenci tak, že konečně Západ začne být více upřímným vůči Africe, ale i vůči sobě; a to je pouze krůček od počátku nové epochy, v níž Afrika nejen uvědomuje umírání impéria, ale i dokáže i ovlivnit běh událostí. Článok bol uverejnený v internetovom denníku Britské listy www.blisty.cz

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984