Festival v Cannes – film, trh a umění
Mlátit nebo být mlácen V polském filmu Odčinění, který na 59. Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes (17. – 28. 5. 2006) běžel mimo soutěž, se Wojtek, kluk z upadající zemědělské oblasti a docela dobrý sportovní boxer nechá zaměstnat jako mlátička. Na přání zákazníků chodí a vymáhá z dlužníků peníze. Samozřejmě, pěstmi. Potřebuje totiž peníze. Miluje Ukrajinku, která v Polsku přežívá se svým malým synem na pomocných pracích a nemá dokumenty. Chce si ji vzít. Dokumenty je možné koupit na černém trhu, ale za peníze. Wojtek to zkusí na stavbě a pak jako ochranka v peep show. Nakonec začne mlátit lidi. Jeho šéf, velký gauner, je jedním z nejváženějších mužů v okolí a bydlí se svou milující rodinou ve vilovém městečku pro horních deset tisíc. Wojtek mlátí dobře, boss je s ním spokojen, ale dívka mu uteče. A tak se nakonec vrací přes řeku kydat hnůj. Přes řeku není most, Wojtek musí plavat a my nevíme, jestli přeplave. Na filmu je nejzajímavější bod obratu, kdy mladý, celkem stydlivý vesnický kluk dává první ránu. A pak druhý bod obratu, když ránu začíná sám považovat za normální, dokonce legitimní. Svět ve filmu Odčinění je tvrdý. Musíš mlátit, jinak dostaneš nakládačku. Musíš přijmout pravidla hry, nebo jdeš z kola ven. V šedesátých letech byly nejlepší ty filmy, které ukázovaly, jak člověk musí přijmout přetvářku a opakovat komunistické fráze, pokud chce dobře přežít. Wojtek se přetvařovat nemusí. Musí mlátit dlužníky, žádné další úvahy nemají smysl. Peníze jsou jednoznačnější než ideologie. Socialistická prostituce kradla lidem duši. Kapitalistická vedle duše krade i tělo. Maďarský film Bílé palmy se odehrává v Debrecenu osmdesátých let ve sportovní škole. Tělocvikář v duchu socialistické diktatury nutí desetileté kluky k výkonům tak, že je mlátí bičem a ponižuje. Kluk jménem Miklós Dongó, hrdina příběhu, je odbojný. Zmizí, vystupuje v cirkusu a po roce 1989 uteče do Kanady. Cvičí tam mladé gymnasty. Jednomu dá při tréninku pohlavek. Je z toho průšvih. „My tady děti nebijeme,“ řekne mu šéf střediska. „Musíš si najít jinou cestu.“ Ta cesta je mnohem obtížnější, možná i víc bolí, protože spočívá ve vysvětlování, motivaci. Dva filmy, dva obrazy toho, jak se v nás otiskla totalita. Nepřátelé filmu Festival v Cannes svým zaujetím pro skutečné filmové umění je dobrým barometrem pro to, co dnešní film ohrožuje. Pět set filmových společností na filmovém trhu, přítomní producenti několika tisíc filmů, které je možno objednat, koupit nebo aspoň k nim získat propagační materiály, to znamená takové množství produktu, že se to nutně musí obrazit na stavu světa. Obchodníci nakupující produkt nemají většinou čas ani jeden z filmů dokoukat do konce a projíždějí je rychloposuvem nebo nakupují pouze podle anotací. Takový je také obraz současného filmu, ohroženého nadprodukcí obrazu, nadvládou akčních bum-bum filmů, krve a kulturou kriplů. Z druhé strany je však nepřítelem filmu nuda a snobismus, filmy typu Kolosální mládí portugalského režiséra Pedra Costy, který byl dokonce uveden v soutěžním programu a kde se divák musí dvě hodiny dívat na to, jak dva bezdomovci hrají karty a koukají na televizi. A říká se tomu umění. To, co také ohrožuje film, je hluboká deprese proudící z filmů, a to nejen z filmů na festivalu v Cannes. Deprese je v současném filmu příliš. Proto si mnoho z nás oddechlo na love story s názvem Zpěvák o stárnoucím zpěvákovi starých hitů s Gérardem Depardieu v hlavní roli nebo zaplakalo na španělském Faunově labyrintu z válečných dob, kdy dívka obdaná fantazií pronikne do podzemí pod táborem vojáků a s vládcem imaginace Faunem sní o vůni stromů. Zejména postkomunistické země si přímo libují v orgiích depresí a černoty. Ve většině východoevropských filmů se krade, zvrací nebo prostituuje, což však neznamená, že to musí jít nutně o špatný film. O černotu východoevropského filmu má však zájem leda tak pár set zapálených festivalových diváků. Ve filmu se začíná negativně projevovat také nová a silná tendence tzv. předkupování scénářů. Předkupování je důsledkem úpadku návštěvnosti v kinech. Střední a velké filmové společnosti přestávají nakupovat hotové filmy, ale nakupují látku mnohem dřív, kdy ještě nikdo neví, co se z filmu vyklube. Spousta filmů se dneska dostane do distribuce jen proto, že obchodníci film prostě koupí jako scénář, nakonec vidí, že je to průšvih, ale své peníze chtějí dostat zpátky. Proto je v distribuci tolik hloupých filmů, řekl v Cannes Justin Marciano z britské distribuční firmy Revolver Entertainment. To je případ filmu Marie Antoinetta od Sofie Coppoly, v níž Kirsten Dunstová znázornila matku Marie Terezie jako pop party girl, žijící ve vakuu složeného z oslav a honů, doprovázených moderním rock popem. Film přijela do Cannes podpořit dokonce Sharon Stone. Film jako protest To nejzajímavější, co letos v Cannes bylo, lze nazvat filmové protesty. Nemám ani tak na mysli, že ve středu odpoledne byl zavřen český stánek na Filmovém trhu, stánek, který si čeští filmaři vydobyli po letech urputných bojů. Letos ho v Cannes polepili nápisy Český parlament a prezident Klaus zabili český film a nechali sundat z přímořského bulváru La Croisette českou vlajku, i když po revoluci jsme dvanáct let čekali, než tu zase zavlála. Mám na mysli opravdové filmové protesty. Italský režisér Nanni Moretti začíná svou brizantní politickou satiru na bývalého italského premiéra Silvia Berlusconiho s názvem Kajman filmovou travestií, kdy poblouzněná žena probodne levičáka rudým praporem. Takové béčkové kousky totiž produkuje producent Bruno. Sní však jako všichni producenti o velkém filmu. Jednoho dne dostane na stůl scénář o muži, jemuž spadly do klína miliardy státních peněz, on je v tichosti uklidil do zahraničních bank a z tajných kont začal uplácet vlivné činitele země a budovat mediální impérium. Rád řeční o liberalismu, trhu a svobodě. Producent však narazí na to, že do ožehavého tématu se nikomu nechce. „Byl by to film pro levičáky,“ namítne jeden financiér. Nakonec je film zastaven, režisérovi zůstane staré Volvo a dluhy. Kajman se však přece jen točí. S jiným producentem. A hraje ho sám Moretti. Další filmový protest byl ekologický. V Cannes ho osobně uvedl bývalý americký viceprezident Al Gore. Film se jmenuje Nepohodlná pravda. Al Gore je v něm hlavní persona a propagátor zelené politiky v obleku a kravatě. Líčí stav planety, které není do skoku. Globální oteplování je potvrzeno, podle utajované zprávy NASA byl rok 2005 vůbec nejteplejší v řadě posledních dekád, mizejí ledovce v Africe, Americe, Asii i Evropě, zdroje pitné vody se zmenšují, na jedné straně se množí záplavy a na druhé katastrofální sucha, vysušené řeky, mrtvá jezera. I kůrovce ve smrkových lesích se Al Gore dotkne. „Dřív ho na Aljašce zabíjela zima, dneska ne, proto globálně schnou smrkové lesy,“ říká v komentáři k filmu. „Tahle situace nemá ve známé historii obdoby,“ zdůraznil Al Gore v Cannes. „To, co připouštíme, je vysoce nemorální. Změnit to, to není politická, ale morálni nutnost, protože nám všem musí přece jít o přežití lidské civilizace.“ Soutěžní film Fast Food Nation, který americký režisér Richard Linklater natočil v produkci probudilého britského producenta Jeremyho Thomase, je také protest. Film pojednáná o cestě viceprezidenta marketingu fastfoodové firmy do výrobny masa, protože nový hit firmy – hamburger s názvem Big One smrdí. Na jatkách zjistí, že v provozu běhají krysy, do masa se přidávají vnitřnosti a v podstatě nelidských podmínkách tu pracují mexičtí nádeníci. Není však východiska. „Lidé chtějí věřit v dobře myšlené lži,“ říká jeden ze studentů protestujících proti jatečnímu provozu. „Fastfood je velmi dobře zorganizovaná věc a nedá se s tím nic dělat.“ Argentinský film Kronika útěku, pojednávající o mučení levicových vězňů vojenským režimem po puči roku 1976 je protestem proti tomu, co se na mnoha místech zeměkoule děje a patrně bude dít i dál, přes všechny řeči o demokracii a pokroku. Filmový trh Filmový trh je obrovská část festivalu, která se odehrává mimo kina. Filmy se nabízejí a prodávají ve stáncích firem v podzemí Festivalového paláce nebo v bílých, špičatých stanech Village International (mezináordní vesnice), případně na recepcích a jachtách. Filmoví obchodníci hledají buď velké star filmy nebo originální filmové umění a prakticky nic mezi tím. Český film má ten problém, že je pro ně málo originální a příliš pomalý. „Jsou te hezké filmy, ale koupit je nemohu, prodělal bych,“ řekl mi jeden obchodník v Cannes. Francouzští distributoři chtějí podle všeho ovládnout celosvětový artový trh. V Cannes jednak prezentovali celou řadu filmů schopných oslovit nebo i ovlivnit americký trh a jednak začali masivně investovat nejen do evropských, ale i do zaoceánských koprodukcí, zatím nejčastěji s Čínou. Například společnost Wild Bunch, která koupila před časem český film Štěstí, měla v mezinárodní soutěži šest svých koprodukcí a další mimo soutěž. Všechno nasvědčuje tomu, že v situaci, kdy se ostře rozevírají nůžky mezi filmovou zábavou a uměním, tzv. arthousem, budou americké společnosti usilovat o ovládnutí celosvětové filmové zábavy a arthouse přenechají Francouzům. Někteří odborníci dokonce tvrdí, že trh nezávislého filmu je mrtvý a do budoucna budou trhy dva: trh umění a trh komerce. Dalším zajímavým rysem trhu byla dominance firem zabývajících se DVD distribucí. Digitální trh by měl podle názoru Matta Browna ze Sony Pictures Home Entertainment během deseti let dramaticky ovlivnit situaci v distribuci filmů. Digitální distribuce bude znamenat nejen boom DVD nosičů, ale i revoluci ve stagnujících kinech. Kromě toho přinese i nové formáty, například přenos filmů pro mobily nebo pro přenosnou formu verzi konzole Play Station ve formátu UMD. Velkým problémem zůstává i nadále distribuce evropských filmů v jiných evropských zemích. I v USA je dnes k dispozici víc evropských filmů než v Evropě. Podíl domácího filmu je stále nejvyšší ve Francii a Itálii. Francie je lídrem jak v podílu domácího filmu na trhu (37 procent), tak v počtu natočených filmů (loni 240), v počtu koprodukcí (loni 114) a ve výši státní podpory (loni přes 300 mil. eur). Ale ani francouzský ani italský film na tom není dobře v jiných evropských zemích. V tomto světle se bude měnit i audiovizuální politika EU. Většina z 900 mil. eur programu Media pro léta 2006 – 2010 půjde na distribuci a tzv. vývoj projektů směrem k zvýšení možností mezinárodní distribuce. V Cannes rovněž podepsali klíčoví hráči filmového, telekomunikačního a internetového průmyslu tzv. Evropskou chartu pro film on-line, iniciovanou loni Evropskou komisí. Prakticky by to mělo znamenat, že dostupnost evropských filmů přes internet se v dalších letech podstatně zvýší. Festival objevů Přes všechny úvahy o průměrnosti letošní filmové kolekce v Cannes je třeba zdůraznit, že ze stovky filmů ve čtyřech oficiálních sekcích festivalu se jich pár udrží pro věčnost. Zas to bude něco kolem desítky filmů, jimž se díky Cannes dostane v dalších měsících a letech mimořádné pozornosti. Filmoví profesionálové i diváci si však příliš zvykli na filmy jako byl Moorův Fahrenheit 9/11. Čekají na šokujícně pojednané brizantní téma, na slavné tváře nebo na originální příběh. Toho bylo letos málo. Mnoho filmů pojednávalo celkem klasickým způsobem o lidech migrujících z místa na místo, o rostoucí opuštěnosti moderního člověka a o současných politických problémech. Řada filmů vycházela z historických námětů (Versailles 1768, Alžír 1943, Španělsko 1944, Buenos Aires 1977). Za jednu důležitou polohu současné kinematografie lze povžaovat to, co obsahoval paraguayský film Paraguayská síť. Stará paní instaluje někde za statkem v buši mezi dvěma stromy houpací síť. Pak se přišourá její muž. Svítá. Oba staříci si sednou do sítě a povídají. O štěkotu psa, který je ruší, o synovi, který odešel do války a kdoví, jestli se vrátí. Pak se stmívá a oni síť zase složí. Druhá poloha, to je Babylón Alejandra Gonzálese Inarritu, film střídající mezní situace člověka a prostředí – Maroko, Mexiko a Japonsko, jako když přepínáme televizní kanály. „Pro mě je hlavní to, že lidé spolu nejsou schopni komunikovat přes všechny komunikační prostředky, které mají,“ řekl Ińarritu. „Myšlenky, ideologie a předsudky rozdělují dneska lidi víc než státní hranice.“ Nebo Flandry, vynikající alegorie francouzského režiséra Bruno Dumonta na situaci války s islámem. Tento film vezme diváka na procházku mezi Francií a Afrikou. Festival v Cannes letos oživil otázku, nakolik je přítomnost na festivalu, ba dokonce nejvyšší ocenění – Zlatá palma – důležité pro světový byznys, když loňský vítěz – bezesporu vynikající belgický film Dítě zaznamenal v zahraničí poměrně vlažnou reakci. Poučný může být historický úspěch filmu Fahrenheit 9 /11, který po vítězství v Cannes zažil celosvětové ovace a mimořádnou návštěvnost, a to i v USA. Doba vysokého umění končí. Festival v Cannes je jeden z mála, který chce umění sice nějak pomoct, ale sám neví, jestli lze uměním nazývat spíš nudné filmy pro snoby nebo filmy s aktuálním, kontroverzním poselstvím nebo něco mezi tím. Všechno nasvědčuje tomu, že pokud film nemá v sobě silné politikum, nepomohou mu ani Cannes.
