Pynchon – postmoderní?

Je naší chybou, jestliže po více než 40 letech éry Thomase Pynchona (připomeňme, že V, jeho první román, vyšel 1963) nedokážeme pochopit autorův způsob a metodu, jež nelze oddělit od artefaktů, které vyrobil.
Počet zobrazení: 948

Je naší chybou, jestliže po více než 40 letech éry Thomase Pynchona (připomeňme, že V, jeho první román, vyšel 1963) nedokážeme pochopit autorův způsob a metodu, jež nelze oddělit od artefaktů, které vyrobil. Navzdory dnes už legendární pomalosti jeho tvůrčího procesu a jeho „samotářství“ vydal Pynchon sedm knih, z nichž čtyři jsou obsáhlé romány. Existuje však jiný současný „mistr“, jehož kariéra by byla pravidelněji podrobována novému, odlišnému hodnocení s každým novým dílem? Ovšem mnoho si musí připsat na svůj vrub autor sám. Třebaže jeho dílo přispělo k vymezení samotné myšlenky literárního postmodernismu, nejvýstižnější a nejstručnější přídavné jméno jeho definice je stále ještě tautologické „pynchonovský“. Jeho knihy jsou vzorné příklady toho druhu románů, jež Henry James půl století před postmodernismem označoval jako „nevázané pytlovité nestvůry“. I když jeho dílo připomíná nebo předchází díla obdobné povahy některých současníků – vzpomeňme třeba Williama Gaddise, Dona DeLilla nebo Richarda Powerse – Pynchon nepatří k žádné skupině. Pečlivá nebo chcete-li náhodná směs troufale prosazovaných vědeckých tlachů, překvapivě jasný popis, ztřeštěná situační fraška, zvláštní podmanivé, ale znepokojivě přerušované vytváření zápletek, mnohotvárná sexuální perversita, třaskavý dialog, pesimistická, zničující analýza moci, parodické formy a nebeletristické náznaky se nikdy nesoustředily na žádnou jednotlivou myšlenku, jak by měl román zapůsobit. Spíše bylo uzpůsobeno všecko, co může román zahrnout. Pynchonovo dílo tak automaticky přitahuje všechny kritiky, kteří naříkají nad nadměrností, obratností, neukázněností, obtížností a jinými literárními hříchy a jejichž ideální román není rozsáhlý, má jasnou zápletku, přímočarý příběh a je vyprávěn z jediného úhlu pohledu. Proti dni (Against the Day), Pynchonův román téměř po deseti letech (Mason & Dixon vyšel 1997) poskytuje tomuto druhu kritiků dost podkladů k nářku. „Zprávy cestují podivínskou rychlostí a obvykle ani ne přímočaře,“ tvrdí jedna postava nového románu – což je, jak se zdá, správná kategorie byzantinských zákrutů této knihy. Ta začíná Světovou kolumbovskou výstavou v Chicagu v roce 1893 – organizovanou ke 400. výročí Kolumbovy výpravy do Nového světa – a je s 1085 stranami až dosud nejdelší Pynchonovou prací. Kolumbovská výstava předváděla nové technické vymoženosti, odvážně ukazovala přednosti Ameriky jako městské společnosti se všemi jejími důsledky pro rodící se spotřebitelskou kulturu a kapitalistické vladaře, kteří hodlali svým „zákazníkům“ nabízet uspokojování jejich údajných potřeb. Dělo se tak jen o něco více než 20 let před první světovou válkou v době, kdy všechny předváděné skvělé myšlenky byly v nebývalé míře používány pro přípravu války. Tato okolnost vyvstává na obzoru knihy jako temný mrak a třebaže Pynchon netvrdí, že svět roku 1893 byl nevinnější, vynalézavě zaměřuje jeho optimismus tím, že startuje se šprýmovnou parodií „klukovské knížky“ – uvádí Kamarády štěstěny (Chums of Chance), skupinu bujarých, bezelstných mladistvých letců balonem a dobrodruhů, kteří existují současně v oblasti lidové literatury i ve světě jako takovém. Jednají podle pravidel zašlých časů, třebaže jsou – byť zdvořilí a klidní – na výstavě pověřeni (jakoby předvídavě) předcházet terorismu. Tento jejich svět totiž útočně nerozlišoval ve svých obavách anarchisty a odboráře – jako svět současný nedělá často rozdíl mezi teroristy a vzbouřenci. Způsob vyprávění mi silně připomínal verneovky. Je-li na horizontu knihy mrak světové katastrofy, pak je v jejím středu příběh Webba Traversea. Traverse, který v Coloradu doluje stříbro, se současně jako anarchistický sabotér vyznačuje takovou obratností, že je přímo předurčen, aby byl odstraněn na příkaz samotného Scarsdalea Vibea, oligarchy, jenž vlastní nejenom onen důl, nýbrž řídí hotovou hydru mnoha různých zájmů. Vražda Webba Traversea otřese jeho rodinou a jeho děti – tři synové a jedna dcera – se vydávají na životní cesty plné zákrut: jedni se hodlají pomstít, jiní jsou ochotni se smířit vzhledem ke své spoluvině. Jeden syn, Kit, nadaný matematik, se dohodne s Vibem výměnou za financování svých studií na yaleské universitě; druhý, Reef, střelec a hráč, pokračuje v otcově podvratné činnosti. Frank, inženýr, se zaplete do různých revolučních aktivit v Mexiku jako gerilový bojovník a válečný zbohatlík, a jediná dcera, Lake, se nakonec zamiluje a provdá za muže, jenž zabil jejího otce. Toulky sourozenců nás zavádějí z amerického západu do Mexika, do Londýna, do Evropy, do Asie a dál. Křižují cesty vyvrženců, revolucionářů, záhadných žen, detektivů, účastníků kultu matematiky, arogantních vládních úředníků, uhlazených tajných agentů a zlomyslných darebáků, kteří je zrazují, střetávají se se zkaženými šlechtici a dokonce s Kamarády štěstěny. (V jedné episodě se Reef baví tím, že čte román, ve kterém vystupují.) Náhodně se sourozenci také potkají vzájemně. To vše umožňuje Pynchonovi, aby zkoumal nejrůznější intelektuální a technické změny, kterými se vyznačuje moderní věk, počítaje v to skutečný i imaginární pokrok v létání, masové komunikaci, elektřině, třaskavinách, metalurgii, matematice a fotografii. Jak můžete očekávat, zvažuje šarlatánství i módní myšlenky, náboženské i jiné, které se rovněž ujaly. Čtenář předchozích děl tohoto autora se shledává s mnohým, co mohl očekávat: pošetilé písně, dětinské žerty, sexuálně zvrácená operace, během níž je Reef údajně sveden fenou jednoho známého („Čtenáři,“ namítá Pynchon, „ona ho kousla“), fraškovité rozklady jako např. formální úvaha o dějinách a společenských důsledcích majonézy a komentář o proslulém výroku prezidenta Kennedyho Ich bin ein Berliner. Úroveň bizarní vynalézavosti vás může udivit právě tak, jako vám dokáží vyrazit dech okamžiky, v nichž Pynchon přesně vystihne něco tak obyčejně pěkného jako „neomylný pach večeře z americké domácí kuchyně po večerní bohoslužbě“. Nicméně délka a složitost knihy časem přemáhá i Pynchona. Proti dni totiž vlastně není rozsáhlým románem, zabydleným mnoha postavami, jenž by probíhal podle stejnorodého systému – spíše je třemi či čtyřmi romány, spřáhnutými řadou témat, jež se nad nimi klenou. I když je Pynchon překvapuje a objevuje, jsou v knize dlouhé pasáže, v nichž se neukazuje z nejlepší stránky. Časem se nedokážete zbavit dojmu, že autor prosívá desítky svých hráčů ve snaze najít ty, kteří jej víc zajímají anebo že zkouší situace, dokud neklapnou. Některé zápletky, s nimiž si pohrává, nabídnou více světla nebo ohně než jiné a když nečekaně změní směr, vyvolává ve čtenáři pocit, že se skoro nudí. Problém je totiž v tom, že taková kniha – se stovkami průsečíků, shod náhod, souvztažností a rovnoběžek – má aspoň tak velký poloměr obratu jako Queen Mary 2. Vzhledem k tomu vyžaduje změna směru buď nemístné srovnání všech postav a situací nebo vyprávěcí elipsu, jež čtenáře zmate aspoň do té doby, než se děj znovu rozproudí. To jsou ovšem spíš vytáčky. Bylo by namístě, aby kritik řekl otevřeně, že román by zasloužil zásah pečlivého redaktora; kdyby se byl Pynchon soustředil pouze na jednu či dvě linie vyprávění, pak bychom mohli mít román, který by kritik pochválil bez výhrad. Kritik by ovšem neměl pravdu. Kniha byla zřejmě psána, aniž měl autor na mysli takové úvahy kritiků – mám zato, že nejpřesvědčivější interpretace tohoto románu a jeho labyrintu, jeho často skvělé výstřelky uspokojí buď uvážlivější kritiky anebo vnímavější čtenáře, kteří budou ochotni věnovat pozvolnému čtení třeba měsíce. Kniha tak rozsáhlá vás dokáže udivit, i kdyby to bylo jenom z poloviny času, který jí věnujete – přitom nelze vyloučit, že autor sám by byl mezi prvními, kdo by jistě doporučil, abyste části, které vás nudí, prostě přeskočili. Ať jsou problémy mechanického opakování jakékoli, Pynchon tu nejúspěšněji a nejpřesvědčivěji argumentuje o věcech, které provázejí jeho dílo od samého začátku. Po celou tu dobu popisoval oblouk, v němž portrétuje krvavé kořeny a pochybné důsledky moderních časů: od 18. století v Masonovi & Dixonovi, čtyřicátá léta 20. století v Duze přitažlivosti, 50. a 60. roky ve V a Dražbě série 49 a konečně léta 70. a 80. v Městečku Vineland. Kruh se uzavřel románem Proti dni. Kniha se zabývá především obavami, jež vedou k tomu, že moc mobilizuje svou sílu: obavy ze změny, obavy z nových mravů a myšlenek, zvláště však obavy z nového makroekonomického a společenského uspořádání. Zabývá se naprostou krutostí, s níž moc nejdříve kupuje, potom kompromituje a nakonec drtí to, co ji ohrožuje. Jelikož se Pynchon zaměřuje většinou na ty, kdo moci otevřeně odporují, pocit děsu a odporu, jenž je pronásleduje, je tak ponurý, že zatemňuje knihu i na nejjiskřivějších místech. Nikdy předtím nebyly charakteristické rysy známé Pynchonovy „paranoie“ tak naplno zřejmé. Pynchon se smutkem objasňuje svůj názor, že všechen život, přinejmenším pokud se odehrává v nějakém organizovaném kontextu, je manipulován, že „odvážní lidé padají, zrádní dělají svou práci v noci, dostávají svou pozemskou odměnu a pak… žijí navěky.“ Jeho postavy zůstávají v pasti, „uvězněné ve hře,“ podle klasické Pynchonovy formulace, ať se děj, který popisuje, odehrává v západní Evropě ke konci první světové války nebo na mizejícím okraji americké hranice. Autor je publicista Thomas Pynchon, Against the Day: A Novel, The Penguin Press, New York 2006

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984