Reklama
Reklama

Smutná fakta o 40 letech okupace

Miliony lidí na celém světě si nedávno připomněli 40. výročí tzv. šestidenní války, ve které izraelská armáda bleskově porazila egyptská, jordánská a syrská vojska a pod svá křídla, coby válečnou kořist, zahrnula Západní břeh Jordánu s Východním Jeruzalémem...
Počet zobrazení: 994

Miliony lidí na celém světě si nedávno připomněli 40. výročí tzv. šestidenní války, ve které izraelská armáda bleskově porazila egyptská, jordánská a syrská vojska a pod svá křídla, coby válečnou kořist, zahrnula Západní břeh Jordánu s Východním Jeruzalémem, který byl od roku 1948 okupován Jordánskem, pásmo Gazy a Sinajský poloostrov od téhož roku v egyptské okupační sféře a konečně Golanské výšiny, patřící Sýrii. Tato válka potvrdila silné mocenské postavení státu Izrael na Blízkém východě. Fakt, že toho bylo dosaženo bez masivní diplomatické a vojenské pomoci Spojených států vyvrací tvrzení obhájců izraelské politiky, podle něhož Izrael čelil a stále čelí obrovské arabské přesile, a ospravedlňují tím jeho agresivní politiku v regionu. Sionistické hnutí Když začali sionisté koncem 19. století skupovat půdu v Palestině, narazili na odpor domorodých obyvatelů, kteří se začali strachovat o vlastní existenci. Zvláště poté, co byla vyhlášena tzv. Balfourova deklarace, jež explicitně favorizovala příliv židovských osadníků do Palestiny, za pomoci Velké Britanie, na úkor místních obyvatel. Vznik sionistického hnutí je třeba chápat v kontextu evropských dějin, založených na křesťanské bázi, během nichž byli Židé vyloučeni z většinové společnosti a nuceni žít v separovaných ghettech a čas od času čelit ničivým pogromům, mýtům a lžím, jimž je křesťanská civilizace vystavovala. Vznik sionismu chápu jako přirozenou reakci Židů na útlak a potlačování myšlenky na sebeurčení vyvoleného národa, biblický sen o Velkém Izraeli – říši „sahající od Nilu až po Eufrat“. Na rozdíl od křesťanské společnosti žili před sionistickou okupací v arabském prostředí i Palestině stovky Židů bez náboženských a ideologických problémů. Přestože byli sionisté v přízni Britů, bojovali proti nim i domorodému obyvatelstvu v rámci Britského mandátu v letech 1920 až 1948, kdy byl vyhlášen Stát Izrael, všemi prostředky, jak dosvědčují akce teroristických skupin Hagana a Irgun; například vyhozením do vzduchu plně obydleného hotelu Krále Davida v Jeruzalémě. V rámci objektivity je třeba uvést, že i palestinské hnutí odporu se dopouštělo násilných revolt a vražd na sionistech a britských okupantech, avšak nebyli to oni, kdo spustil lavinu násilí a páchal jej v takové míře. Vznik státu Izrael Snahu vytvořit židovský a palestinský stát se souhlasem Spojených států, které se po 2. světové válce vynořily jako nejsilnější světová velmoc, arabské státy i Palestinci odmítli s tím, že by židovský stát požíval značných výhod, neboť židovských kolonistů tu bylo o polovinu méně než domorodých obyvatel a vlastnili pouze 10 % území historické Palestiny. Po odchodu britských kolonizátorů z Palestiny napadly arabské státy spolu s Palestinci židovské osadníky. Menachem Begin, bývalý izraelský premiér, reflektoval události té doby v doznání: „Palestinci začali válku, avšak byla to druhá fáze války – po masakrech, vyvlastňování majetku původních obyvatel a jejich pronásledování.“ Stát Izrael vznikl v květnu 1948. Arabské státy byly brzy poraženy a přes tři čtvrti milionu Palestinců byly vyhnány z domovů. V rámci tzv. Plánu Dalet bylo izraelskými vojsky a teroristickými skupinami zničeno na pět set palestinských vesnic a osad, uskutečněno 33 zdokumentovaných masakrů civilistů a provedena rozsáhlá etnická čistka. Celkem pod stát Izrael spadlo 78 % historického území Palestiny, aniž by vznikl samostatný palestinský stát. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN požadovala, aby palestinským uprchlíkům bylo umožněno právo na návrat, ale toho dosaženo nebylo. Arabský nacionalismus Válka v červnu 1967 je celou řadou izraelských historiků považována jako preventivní akt za zachování izraelského národa, namířený proti Egyptu. Blízkovýchodním regionem se tehdy šířil arabský nacionalismus, symbolizovaný egyptským prezidentem Násirem, který v roce 1956 znárodnil Suezský průplav a vymezil tím linii proti vlivu západních států. Celkem logicky, jako ostatně všude, kde držely v rukách otěže moci cizí koloniální i postkoloniální velmoci, i zde vzniklo hnutí odporu. Skutečnost, že arabský nacionalismus postrádal důležité demokratické rysy ovšem nedávalo žádné zemi právo jakkoliv v regionu zasahovat, jak se také v roce 1956 – neúspěšně – stalo. Izraelský „blitzkrieg“ v šestidenní válce uštědřil smrtící úder tomuto hnutí a zajistil zemi neotřesitelnou pozici v regionu. Spojené státy, které od konce 2. světové války považovaly blízkovýchodní region, slovy architekta studené války George Kennana, za „nesmírný strategický potenciál, jenž by jim zajistil právo veta nad ostatními národy“, přijaly vítězství Izraele s velkým nadšením a zanedlouho poté se stal jejich největším chráněncem. Izrael nyní okupoval více území než náleželo Palestině, aniž by umožnil vznik palestinského státu. Napětí v regionu stoupalo úměrně tomu, jak Izrael s finanční a vojenskou podporou USA sílil. Neúnosná realita RB OSN od té doby vydala přes 90 rezolucí, jež kritizují izraelskou okupaci Západního břehu, Gazy a Východního Jeruzaléma a požadují, aby se Izrael stáhl za hranice dobyté v roce 1967. Mezinárodní společenství, včetně komunistických států, požadovalo urovnání konfliktu vytvořením dvojstátí; tedy vedle izraelského státu stát palestinský, na společných hranicích s otevřeným Jeruzalémem. Rezoluce Rady bezpečnosti a řadu návrhů na diplomatická vyjednávání ze strany arabských zemí Spojené státy spolu s Izraelem osamoceně a tvrdě odmítaly. A tak je tomu až na malé výjimky dodnes. Realita v palestinských okupovaných teritoriích je čím dál tím více neúnosná. Stovky zpráv a studií, vypracovaných humanitárními organizacemi (jako jsou Amnesty International, Gush Shalom, B´Tsetelem), investigativními novináři (jako John Cook, Robert Fisk) a vědci (jako Norman Finkelstein, Noam Chomsky, Edward Said a jiní) potvrzují hrůzné statistiky: během let 1967 až 2006 prošlo izraelskými věznicemi přes 700 000 Palestinců. Mnozí byli uneseni nebo zatčeni bez soudu, podrobeni nelítostnému mučení a nemálo jich bylo zavražděno. Mezi těmito je velký počet žen a dětí. 18 000 palestinských domovů bylo srovnáno se zemí. Nerušeně pokračuje krádež úrodné půdy na Západním břehu, v současnosti je v rukou Izraele přes 50 % jeho území, které je prošpikováno stovkami checkpointů a zábran, jež oslabují místní ekonomiku a přispívají k rostoucí chudobě obyvatel. Vznikají zde a volně operují ozbrojené tlupy, tvořené militantními osadníky, kteří ničí Palestincům úrodu, zabíjejí dobytek a terorizují je. Ilegální zeď (podle regulí OSN a navzdory tzv. cestovní mapě) izoluje od sebe palestinská města a vesnice a separuje Východní Jeruzalém. Počítá se s úplným vyhnáním nežidovského obyvatelstva z celého Západního břehu. Gaza je od roku 2005 formálně osvobozena, ale ve skutečnosti Izrael kontroluje všechny hraniční přechody, ekonomiku, vzdušný a mořský prostor. Od demokratických voleb, z počátku minulého roku, je na Gazu uvaleno ekonomické embargo a území je pravidelně ostřelováno izraelským letectvem. Co bude dál? Australský vědec Dr. Gideon Polya ve své studii o čtyřicet roků trvající izraelské okupaci palestinských území, která vychází z poznatků UNICEF, uvádí že v důsledku etnických čistek, zvýšené dětské úmrtnosti, při vpádech izraelské armády a za dalších okolností spojených s okupací zemřelo dosud 300 000 Palestinců. Izraelské prameny udávají, že při teroristických útocích arabských radikálů zemřelo od založení Izraele dodnes kolem 2 700 lidí. Chtěl bych podotknout, že oběti sebevražedných atentátů pro mne znamenají snad nejtragičtější symptom celého konfliktu. Je třeba však vzít do úvahy nelidskost okupace, chudobu a chaos, které jsou podle J. P. Sartra „atomovou pumou chudých.“ Co bude dál? Podle některých humanitárních organizací a mezinárodních pozorovatelů je třeba na Izrael uvalit diplomatické a ekonomické sankce, které by okupační režim neutralizovaly, podobně jako se úspěšně stalo v případě apartheidu, panujícího v Jihoafrické republice. V souvislostí s neblahým výročím se uspořádaly po celém světě mohutné demonstrace. Ve Washingtonu D. C. se 10. a 11. června uskutečnil protestní pochod, jehož hlavním požadavkem bylo, aby vláda Spojených států zastavila podporu politickým aktivitám Izraele, především zhoubné politice vůči palestinskému národu, jehož přežití visí na vlásku. Autor je publicista

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama
Mobilné telefóny a príslušenstvo
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama