KRÁL BUSH I.
Teoreticky přísahal při svém nástupu George W. Bush, že bude věrně dodržovat zákony Spojených států. Ve skutečnosti s nimi zachází jako s jídelním lístkem, z nějž vybírá ty, které se mu zamlouvají a pomíjí ty, jež mu nejsou po chuti. Tento královský přístup by mohl brzy vést k ústavnímu střetu, jenž by neměl obdobu v dějinách USA. V této chvíli je sklon prezidenta k pomíjení nepříjemných zákonů nejviditelnější v kolizi mezi ním a Kongresem ve věci kongresových obsílek (odborný termín: subpoenas). Kongres totiž požaduje od některých zaměstnanců Bílého domu, aby pod přísahou vypovídali ve vyšetřování, jež vede proti ministerstvu spravedlnosti. Bílý dům – tj. prezident – odmítá svolit k výpovědím s odvoláním na „výsadu výkonné moci“. (Na vysvětlenou: „executive privilege“ je zásada amerického práva, že členové výkonné moci nemají být legálně nuceni odhalit důvěrné informace, pokud by takové informace nepříznivě ovlivnily fungování nebo postupy vlády. – Tu si nemohu odpustit poznámku: čeští ministerští předsedové musí hluboce litovat, že u nás taková výsada neexistuje.) Sám o sobě není tento konflikt ničím mimořádným – tradice se táhne od samých počátků USA. Je tak standardní, že federální právo určuje jasný postup, jak jej řešit. Odpírají-li svědci vyhovět „obsílce“ Kongresu, je případ předložen státnímu zástupci ve Washingtonu, „jehož povinností budiž předložit věc velké porotě, aby konala.“ Formulace neponechává státnímu zástupci žádný manévrovací prostor. Zákon neříká, že „může“ nebo „by mohl“, nýbrž že „předloží“ záležitost velké porotě, takže konflikt mezi oběma větvemi moci rozhodnou soudy. Bush však tvrdí, že tohoto zákona nemusí dbát. Nejenže odmítá dát svolení svým spolupracovníkům, aby vypovídali – odmítá dovolit státnímu návladnímu, aby záležitost předložil velké porotě. V podstatě tak upírá Kongresu přístup k soudům jako nezávislému rozhodčímu v jejich vzájemném sporu. Jako jindy v americké historii docházelo by takto k vážné konfrontaci zákonodárné a výkonné moci. Za Bushovy administrativy však jde, jak mnohé nasvědčuje, pouze o předehru věcí příštích. Kongres nyní už měsíce diskutuje o tom, jak vynutit změnu politiky v Iráku. Podle ústavy je prezident nejvyšším velitelem ozbrojených sil. Kongres ovšem „vládne peněženkou“ –má právo financovat anebo odpírat financování vládní činnosti. Jinými slovy, nejúčinnějším způsobem jak takovou změnu vynutit je povolovací proces. Kongres by se měl (mohl) rozhodnout, že povolí financování vojenských operací v Iráku jenom do určitého data anebo jenom za určitých podmínek. Bushova vláda se velmi rozhodně staví proti takovému postupu. To je její právo. Bílý dům však současně tvrdí, že stanovit jakékoli datum pro stažení vojsk z Iráku je „narušením ústavní pravomoci prezidenta jako vrchního velitele“. Jinak řečeno, Bílý dům se domnívá, že každý zákon přikazující prezidentovi jak v Iráku postupovat by byl neústavní a měl by proto být ignorován. Administrativa už několikrát odmítla řídit se jinými ustanoveními, která považovala za neústavní útok na své pravomoci – zákon o obsílkách Kongresu je pouze nejčerstvějším příkladem. Ve vládě je tento paličatý postoj výkonné moci nejsilněji podporován viceprezidentem Dickem Cheneym. Tento názor není u Cheneyho ničím novým – podobné postoje zastával už před 20 lety. Tehdy byl kongresmanem ze státu Wyoming a místopředsedou výboru, který vyšetřoval tzv. skandál Írán – Contra. Jádrem tohoto skandálu byl tzv. Bolandův dodatek, odhlasovaný Kongresem a jako zákon podepsaný prezidentem Ronaldem Reaganem. Toto ustanovení – jasný příklad, jak Kongres „vládne peněženkou“ – zakazovalo vládě finanční nebo vojenskou podporu nikaragujským „contras“, gerilám, jež se snažily svrhnout tamní legální vládu (Američany považovanou za komunistickou). V Bílém domě se však spikli někteří činitelé a navzdory zákonu opatřili tajně prostředky k financování oněch povstalců (tak, že peníze za prodej zbraní Íránu převedli ve prospěch contras). Když se věc dostala na veřejnost, vybuchl skandál. Většina členů Kongresu, demokraté i republikáni, byla přesvědčena, že tímto postupem Bílý dům jednal protizákonně. Cheney si to nemyslel. Ve zprávě menšiny svého výboru tvrdil (spolu s několika jinými), že právo vést zahraniční politiku náleží výhradně prezidentovi a že ústava „nedovoluje Kongresu usnést se na zákonu, jenž si vyhrazuje prezidentskou pravomoc.“ „Akce Kongresu na omezení prezidenta v tomto oboru by tudíž měly být nahlíženy se značnou skepsí,“ říkala v roce 1987 tato zpráva. „Jestliže tyto akce zasahují podstatu prezidentovy zahraniční politiky, měly by být zrušeny.“ A na závěr: „Vládnout peněženkou není a nebylo nikdy zamýšleno jako oprávnění Kongresu zmocňovat se prezidentských pravomocí a funkcí.“ Tento postoj zřejmě podněcuje Bushovu administrativu v jejím jednání s Kongresem i v méně závažných otázkách. Použit na Irák však může mít dalekosáhlé důsledky. Je „filosofickým“ základem – základem položeným a zpevňovaným po celých předchozích šest let – na němž hodlá Bushova vláda i nadále stavět svou politiku v Iráku, aniž dbá na případná omezení vyhlášená Kongresem. Což by mohlo vést k celé řadě konfliktů – až k případné obžalobě prezidenta – „impeachmentu“.
