Ruský ponor do velmocenské hloubky

Na souvislostech zdánlivě husarského, na poslední chvíli medializovaného oceánografického výzkumu Arktidy je vidět, jak kreativně se Rusko stará o svou budoucí pozici. Moskva už neřeší operativu, ale rozjíždí koncepční velmocenskou strategii s příslušným technologickým vybavením. K ní patří vykolíkování budoucích ložisek ropy a plynu, kterého mají být v děsivých hloubkách věčného mrazu pod arktickými moři miliony tun. K ní patří atomové ledoborce i podmořský průzkumný modul s lidskou posádkou. Rusko teprve nyní a nejspíše účelově detailně odhalilo jedny z nejžárlivěji střežených projektů atomového soupeření, záchranné batyskafy a ponorné moduly pro vyprošťování a jiné choulostivé manipulace ve velkých hloubkách. Učinilo tak ve chvíli, kdy musí dokázat, že nálezy, které předvede OSN ve sporu o pobřežní vody v Arktidě, jsou postaveny na reálných základech a nejsou žádnou mystifikací. Ponorky, které prozkoumávaly vrak jaderné ponorky s vybuchlým torpédem Kursk, dostaly tentokrát jiný úkol. Symbolická vlajka na dně oceánu Za „bezvýznamný mediální gag“ označila ruskou výpravu dánská vláda. „Kodaň se na okázalou akci ruských ponorek, která z hlediska medzinárodního práva nemá žádný význam, dívá s potřebnou dávkou humoru a pokoje,“ prohlásil mluvčí dánského ministerstva zahraničních věcí. To je dost zoufale bezradná reakce, neboť Rusové se úspěšně činí, zatímco Američané prozatím pouze tvrdí, že se činit budou co nevidět. Dánsko se činit nemůže. Nemá s čím. Dvě ruské miniponorky Mir-1 a Mir-2 vyvinuté v roce 1987 ruskou projekční kanceláří Lazurit a postavené finskou firmou Rauma Repola se jako první řízená plavidla v historii dotkly dna pod severním pólem – v hloubce 4 261 metrů. Konstruována jsou pro ponor do ještě větších hloubek, až 6 000 metrů. Vedoucí expedice, 68letý Artur Čilingarov je předsedou ruského Sdružení polárníků a zároveň místopředsedou dolní komory parlamentu. To je nejen výrazný vědecký krok, ale zejména politický a mediální krok. Rusko tím na jedné straně demonstruje, že po rozpadu Gorbačovova Sovětského svazu a alkoholickém Jelcinově bezvládí devadesátých let vrací s Putinem vertikálně „řízeně demokratické“ Rusko na světovou scénu se vším všudy – armádou, vědou a sebevědomím globální velmoci – jako země, která je schopna zajistit si a obhájit své přirozené právo cestami diplomatickými i silovými... Osm hodin a 40 minut trvající demonstrace v Arktidě je ukázka ofenzivní silové hry, která prozatím nemá ozbrojený charakter, ale nelze přehlížet symbolismus vztyčení vlajky na dně. Na dně přítomní dva cizinci – australský vědec a šéf biofarmaceutické švédské firmy Ferring, kteří si cestu zaplatili sami, jsou nejen symbolem mezinárodní spolupráce při odběru geologických a biologických vzorků, ale zároveň i svědky v budoucím sporu o to, zda k ponoru až na dno došlo nebo ne. Rusko před deseti lety podepsalo Konvenci OSN o mořském právu, jež vnější hranice signatářů a jejich ekonomickou zónu omezuje do 320 km, zároveň ale přiznává zemi i „suverénní práva“ na průzkum a těžbu zdrojů v kontinentálních šelfech, které navazují na pevninské geologické útvary příslušného státu. Zemí s územím za polárním kruhem není mnoho – Kanada, Norsko, Rusko, USA a Dánsko. Moskva nyní tvrdí, že Lomonosovův a Mendělejevův hřbet pohoří na dně Arktického oceánu o rozloze milionu čtverečních kilometrů jsou prodloužením Sibiřské kontinentální platformy. Rusko v roce 2001 poslalo, jako první stát s arktickým pobřežím, svůj nárok zvláštní komisi OSN. Ta požádala o přesvědčivější podklady. Podle některých odhadů tam může být až 18 procent všech světových ropných zásob. Kdo disponuje hloubkovou technologií či příslušným know-how? Ponorkou, která se ponořila do nejvyšší hloubky, je batyskaf švýcarského výzkumníka Auguste Piccarda s názvem Trieste, který se poprvé ponořil v roce 1954, aby 23. ledna 1960 dosáhl s dvoučlenou posádkou, Jacquesem Piccardem a poručíkem Donaldem Walshem, dna tichomořského Mariánského příkopu v místě zvaném Challenger Deep, 400 km jihozápadně od ostrova Guam v rekordní hloubce 11 034 m. Základnou jim byla loď amerického vojenského námořnictva USS Lewis (DE-535). Poté byl ještě vyvinut batyskaf Trieste II. Obě tělesa ale neměla manipulátor, a tak nemohla sbírat vzorky či plnit jiné úkoly. Americké vojenské námořnictvo pak v roce 1964 vyvinulo a zprovoznilo 16-tunovou ponorku Alvin (DSV-2, Deep Submergence Vehicle), která slouží Woods Hole Oceanographic Institution (WHOI) a National Oceanic and Atmospheric Administration (NOAA). Ta vydrží s posádkou dvou vědců a jednoho pilota devět hodin v hloubce až 4 500 metrů, ačkoliv byla konstruována pro ponory do hloubky 2 440 metrů. Účastnila se, stejně jako Miry, výzkumu potopeného Titanicu. Pro extrémní hloubky okolo 15 - 17 000 stop má americká armáda ještě ponorku Aluminaut s dvěma dálkově ovládanými chapadly, která vylovila ze dna potopenou vodíkovou bombu v akci zvané Incident Palomares. Ponorka Deep Star 4000 US Navy, vyvinutá Jacques Cousteauem a postavená v roce 1965, je určena pro ponory až do 10 000 stop. National Science Foundation 6. 4. 2004 oznámil vývoj následovníka pro průzkum moře do hloubky 6 500 metrů. Miniponorky DSV-3 Turtle a DSV-4 Sea Cliff nejsou konstruovány pro hloubky pod 3 000 metrů. DSV-5 Nemo (NO NAME) v námořním registru nemá vyplněny žádné technické údaje. Japonská ponorka Shinkai (Japan Agency for Marine-EarthScience and Technology) je schopna se potopit s tříčlennou posádkou do hloubek 6 500 m. Její dálkově ovládaná sonda Kaiko se mohla potopit až do 11 000 metrů, ale v květnu 2003 se ztratila. Francouzská ponorka Nautile, která je v provozu od roku 1984, je schopná se potopit do hloubky 6 000 metrů. Není známo, že by ještě další země disponovaly technologiemi pro takovéto hloubky. Závod o Arktidu, který teď začal, je tedy stejně prestižní, jako byl závod o vesmír. Pouze cena je konkrétnější. Kontrolovatelné území, kde je možné natáhnout citlivé uši - obrovské sonary na odposlech ponorkového provozu – a eliminovat tak nebezpečí napadení jadernými střelami odpalovanými z ponorek v Arktidě, a zásoby ropy. Obojí se hodí. Bezpečnost velmoci tvoří nejen radary či rakety, ale také technologická soběstačnost, energetická soběstačnost a schopnost obstát v extrémních situacích. Globálně politické a vojenské expanze, které předvádí USA na cestě k ropě, jsou výrazem strachu, že jednoho dne se USA mohou ocitnout na suchu. O energetické soběstačnosti nemůže být na rozdíl od Ruska ani řeči. Článok bol uverejnený v internetovom denníku Britské listy www.blisty.cz