Reklama

Putinova epocha

Rusko je jedním z destabilizujících faktorů současného světa. Hlavní příčinou této skutečnosti je jeho překvapivě rychlá rekonvalescence.
Počet zobrazení: 1660
8-m.jpg

Rusko je jedním z destabilizujících faktorů současného světa. Hlavní příčinou této skutečnosti je jeho překvapivě rychlá rekonvalescence. Podle vynikající knihy amerického historika Paula Kennedyho Vzestup a pád velmocí trvalo sovětskému Rusku třináct let, než se ekonomicky vzpamatovalo z následků první světové války a občanské války. Po druhé světové válce trvala obnova přibližně jedno desetiletí. Kdyby obnova Ruska měla postupovat v podobných časových intervalech a bez tvrdého centrálního řízení, mělo by se vzpamatovat někdy kolem roku 2015. Jenže Rusko nabírá sílu mnohem rychleji a svět i ono samo se s tím složitě vyrovnávají. Bohaté Rusko Na mezinárodní scénu dnes vstupuje bohaté Rusko. Podle údajů Centrální banky Ruské federace činil roku 1999, tedy před nástupem Vladimíra Putina do prezidentské funkce, převážně po Sovětském svazu zdědění vnější dluh Ruska 177,7 miliardy USD. Podle téhož zdroje byly 24. srpna letošního roku zahraniční finanční rezervy Ruska 413,8 miliard USD. Rusko se z velkého dlužníka stalo majitelem třetích největších devizových rezerv na světě. Analytik Mark Spelman, kterého v červenci ve svém rozboru ekonomiky Ruska citovala agentura BBC, uvádí, že roční přírůstek HDP je téměř sedm procent místo čtyř (v letošním prvním kvartále byl meziroční růst HDP 7,9 %), inflace klesla z 16 % na jednociferné číslo, export se ztrojnásobil. Na tyto změny začínají reagovat i ústřední orgány úpravou strategie rozvoje. Podle rozpočtu Ruské federace na léta 2008 až 2010, který v polovině roku schválila Duma, byl Stabilizační fond byl rozdělen na dvě části: Rezervní fond by měl zajistit fungování ekonomiky v případě prudkého poklesu ceny ropy na světových trzích, Fond národního blahobytu bude sloužit ke zvyšování kvality života a pro rychlejší rozvoj ekonomiky. Nový rozpočet předpokládá snížení závislosti ekonomiky země na konjunkturálních výkyvech cen ropy a plynu. Přesto se o tyto ceny opírá. Není divu – podle Federální celní správy tvořila loni hodnota vývozu ropy 32,0 % celkového objemu hodnoty vývozu, v případě plynu to bylo 14,2 %. V základech nového rozpočtu je založen odhad, že v roce 2008 bude cena za barel ropy 55 dolarů, avšak do roku 2010 klesne na 50 dolarů. Takovéto předpoklady se obtížně dokazují. Jisté je, že cena barelu ropy Urals byla letos v červenci 74,3 USD, což představuje meziroční růst na 107,8 %; v lednu byla cena barelu 49,8 USD. Mnohé nasvědčuje tomu, že rozpočet je spíš záměrně skeptický než realistický. Určité úspěchy zaznamenalo Rusko i v sociální oblasti: od nástupu Putina do prezidentské funkce klesl počet lidí žijících v pásmu chudoby na polovinu. Od prvního září stoupla minimální mzda o 210 %, a to na 2 300 rublů. Důkazem toho, že se sociální situaci stále nepodařilo stabilizovat, jsou demografické údaje. Od roku 1991 do letošního května klesl počet obyvatel Ruska z 148,3 na 142,1 milionu; prognóza OSN dokonce hovoří o tom, že v roce 2050 by mělo být v Rusku pouze 108 milionů lidí. Nezdá se, že by po přijatých sociálních opatřeních měla být situace katastrofální, ale zatím se daří pokles počtu obyvatel spíše zmírnit než zastavit. Rusko vstává z popela Je však zřejmé, že Rusko opět vstává z popela. Fedor Lukjanov, šéfredaktor časopisu Rusko v globální politice, napsal počátkem července, že u rodících se mocností lze zaznamenat dva odlišné typy chování. „Některé se snaží co nejdéle držet při zemi a těžit z toho, že je ostatní podceňují. Jiné se zase hlasitě dožadují, aby každý uznal jejich práva i ambice.“ Do první kategorie zařadil Čínu, Indii a Kazachstán, do druhé Írán a Rusko. Pravda je, že Rusko nemělo v posledních měsících příliš na výběr – jeho obkličování vojenskými základnami států NATO, neplnění smlouvy o omezení konvečních zbraní v Evropě ze strany Bruselu či jednostranné návrhy USA a Evropské unie týkající se Kosova vedou ke slovním přestřelkám a růstu napětí. Tyto změny se odrážejí i v názorech obyvatelstva. Podle jarní zprávy Všeruského centra výzkumu veřejného mínění pouze 38 % Rusů souhlasí s myšlenkou, že Rusko je část Evropy a že v 21. století bude mít nejtěsnější vztahy právě s tímto světadílem. Téměř polovina dotázaných uvedla, že evropské státy nemají zájem, aby Rusko sílilo, protože se domnívají, že představuje hrozbu. Zároveň 45 % respondentů uvedlo, že Rusko je unikátní eurasijská civilizace a její nedůležitější zájmy se přesouvají na východ. Pozoruhodné je, že v této atmosféře podnikatelé na slova o nové studené válce nedají. Podle federálního statistického úřadu dosáhly zahraniční investice v Rusku v prvním pololetí letošního roku 178,5 miliardy USA, což je meziroční nárůst o 39,5 %. Pro investory je důležité, že se v Rusku zlepšuje investiční klima a roste koupěschopnost obyvatelstva. Pád a vzestup Sociologické výzkumy hlásí růst optimismu ruské veřejnosti. To je – řečeno Putinovými slovy – po „největší geopolitické katastrofě 20. století“, tedy rozpadu Sovětského svazu, výrazná změna. Ale proč se vlastně rozpadl? Rozpad Sovětského svazu nebyl vyvolán zahraniční politikou USA či vyčerpáním ekonomického modelu, ale chybnou reakcí Kremlu na ekonomické a politické problémy. Příchod Borise Jelcina sice vedl k dramatické ekonomické změně, ta však byla založena především na úplné privatizaci. Divoká privatizace připomínala virovou chorobu: čím více se virům daří, tím je pravděpodobnější, že organismus zemře – a viry s ním. Odhady ruských ekonomů se různí, ovšem dá se předpokládat, že v jelcinovském období bylo z Ruska vyvezeno 250 až 400 miliard dolarů. Podle dostupných údajů klesl ruský HDP ve srovnání s rokem 1990 v roce 1992 na tři čtvrtiny a v roce 1997 dokonce na polovinu. Podle slov ministra financí Ruska teprve k letošnímu roku dosáhl HDP na obyvatele úrovně z roku 1990; ovšem tento úspěch je spojen s nebezpečnou sociální diferenciací. S nástupem Vladimira Putina do prezidentské funkce nastal obrat, který připomíná reformy Teng Siao-pchinga v Číně, jenže prováděné z druhé strany. Teng pouštěl části ekonomiky do soukromých rukou; Putin se snaží získat kontrolní balík v často již zprivatizovaných strategických sektorech a u přirozených monopolů. Tento postup se mnoha politikům i analytikům jeví jako koncentrace politické moci v rukou Kremlu a nebezpečné omezování demokracie. Koncentrace Právě omezení přístupu zahraničních nadnárodních monopolů k ruským surovinovým zdrojům je bodem obratu v západním hodnocení úrovně demokracie v Rusku – například pro americké liberální pracoviště Freedom House je dnes Rusko nedemokratické, ovšem například Afghánistán je prý částečně demokratický. Otázkou ale zůstává, zda existuje jiná cesta od chaosu k rozvoji než ta, kterou zvolil Putin. Vytvoření dominantního postavení Gazpromu a Rosněfti jsou nejznámější příklady této nové politiky Kremlu. Původně soukromé zisky se stávají nástrojem státní ekonomické politiky. Ovšem koncentrace neprobíhá pouze v oblasti ropy a plynu. Rozdrobený letecký průmysl, který byl rozbit nejen privatizací, ale i rozpadem Sovětského svazu, neměl nejmenší naději obstát vůči zahraniční konkurenci. Pod tlakem vlády se jej podařilo sjednotit a výsledkem jsou nejen nové vojenské, ale i civilní stroje. K obdobnému vytváření holdingu dochází i v loďařství. O potřebě této změny svědčí i skutečnost, že Rusko jako námořní mocnost zatím kupuje 90 % svých nových lodí v zahraničí. Také velkorysé projekty v oblasti jaderné energetiky či nanotechnologií mohou sloužit jako další z mnoha příkladů toho, jak dnes Moskva postupuje. Je samozřejmě možné tvrdit, že zcela svobodný trh s rostoucí mocí domácích oligarchů a zahraničních monopolů by časem do Ruska přinesl prosperitu a sociální smír. Vše ale nasvědčuje tomu, že na konci Jelcinovy vlády stálo Rusko před další „geopolitikou katastrofou“ Putinova epocha neskončí Putinovu týmu se podařilo nejen zastavit rozpad Ruska, ale také nastartovat jeho ekonomický a sociální rozvoj. A přestože doma není nikdo prorokem, Putin stále zůstává u veřejnosti nejoblíbenějším politikem. Podle údajů z konce srpna 2007, které ohlásil Fond „Veřejné mínění“, současnému prezidentovi věří 65 % Rusů. A částečně mu věří dalších 23 %. Nedůvěřuje mu pouhých 8 % obyvatel. Je pozoruhodné, že 55 % dotázaných by Putinovi dalo svůj hlas v příštích prezidentských volbách, v nichž už podle Ústavy kandidovat nemůže. Je tedy zřejmé, že prezidentem bude zvolen ten, koho Putin doporučí. Vše nasvědčuje tomu, že volby Dumy v prosinci a prezidentské volby v březnu příštího roku žádné dramatické změny na ruskou politickou scénu nepřinesou. Putinův tým si s největší pravděpodobností zachovává rozhodující vliv na dění v Rusku a ruská veřejnost tuto skutečnost ve své většině vítá. Analýzu zverejnilo združenie Res publica v rámci série „Pro a Proti“ Redakčne krátené

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.
CAPTCHA
This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
     
Reklama

Blogy a statusy

Reklama