Masakr v Ludlowu

Jedna z nejsmutnějších kapitol americké historie sociálních bojů byla napsána v letech 1913-1914 v Coloradském kaňonu. Jde o proslulou stávku místních horníků, která patrně nemá obdoby v americké či evropské historii co do rozsahu, délky trvání a bohužel i počtu obětí. Celkově si čtrnáctiměsíční stávka vyžádala nejméně šedesát šest lidských životů. Nejsmutnější je, že mezi nimi nebyli jen stávkující horníci, ale také třináct žen a dětí. Mezi známá jména účastníků a lidí zasahujících do této stávky patří i v českých zemích a na Slovensku známý Upton Sinclair, John Reed nebo Eugene Debs, z druhé strany zase John D. Rockefeller nebo Woodrow Wilson. Vojenský režim Hornictvo v USA i v Evropě bylo v raném a vrcholném kapitalizmu klíčovou složkou dělnické třídy i jejího hnutí. Jak napsal Gérard Vincenc, obraz dělníka prakticky splýval v tradiční mytologii socialistů s obrazem horníka. Toto povolání splňovalo řadu podmínek, aby se stalo krystalizační součástí socialistického hnutí. Výrazně zde platila marxistická teze o zbídačování pracujících, typické byly časté pracovní úrazy, nezdravé pracovní prostředí, nuzné havířské kolonie, četná důlní neštěstí a na druhé straně měli horníci později slušné příjmy, které jim umožňovaly trávit aktivněji volný čas, velká koncentrace mužů v přibližně stejném pracovním postavení usnadňovala organizaci a konečně zde bylo i vědomí určité výlučnosti, podle kterého to byli právě havíři, jež by mohli svou stávkou dramaticky ohrozit fungování celé společnosti. Hornické stávky bývaly co do rozsahu největšími ve všech zemích, vzpomeňme na Zolův román Germinal nebo na české Kladensko či Rosicko-Oslavansko. V USA se k tradičním rysům hornictva družila jeho národnostní a rasová specifičnost: Horníky byli často přistěhovalci, kteří právě dorazili do USA většinou z jižní nebo východní Evropy. V Coloradu začala těžba uhlí v 70. letech 19. století, když byl tento region spojen se zbytkem země železnicí. Hlavní město hornického regionu Trinidad mělo okolo roku 1913 asi 10-tisíc obyvatel, havíři ovšem žili ve vlastních oddělených koloniích. Ty se vyznačovaly především nuznějšími obydlími (např. černošští horníci bydleli v chaloupkách velikosti kurníků) a vojenským režimem. V čele každé kolonie stál tzv. maršál, úředník placený důlní společností s prakticky neomezenou pravomocí. Jeden přítomný žurnalista popisuje tyto maršály jako „neotesané, ignorantské, nemorální a v mnoha ohledech nejbrutálnější druh lidí, co kdy potkal.“ Společnost najímala hornického lékaře stejně jako učitele hornických dětí. Potraviny bylo možné koupit pouze v obchodě vlastněném společností. Ani americká demokracie zde příliš nefungovala: Společnost jmenovala šerifa a stavěla kandidáty ve volbách. Se společností úzce spolupracovaly místní banky i guvernér státu. V jednom dopise Rockefellerovi dokonce označuje místní ředitel dolů guvernéra za „našeho malého kovboje.“ Odbory a pistolníci Na druhé straně existovaly ovšem i hornické odbory: Vedle nejsilnější federace „Sjednocení horníci Ameriky“ existovala radikálnější organizace „Průmysloví dělníci světa“ (Industrial Workers of the World) a také Socialistická strana USA. Ačkoli podmínky horníků byly v mnoha ohledech hrozné, samotnou stávku spustila poměrně nevýrazná událost. Odborový aktivista Sjednocených horníků Gerald Lippiatt se na ulici dostal do střetu se dvěma zaměstnanci detektivní agentury důlní společnosti. Padlo několik výstřelů, jeden z detektivů byl zraněn a Lippiat na místě zemřel. Soud oba dva vrahy osvobodil, ačkoli četní svědci tvrdili, že střelbu začali oni. Pohřeb zastřeleného se stal příležitostí k velké demonstraci horníků. Okamžitě vypukla živelná stávka. Těžební organizace ihned najala v salónech a krčmách Denveru stovky mužů, aby ji pomohli zlomit. Prvního září 1913 ohlásil místní šerif, že do regionu se blíží 326 ozbrojených mužů placených společností. Dělníci mezitím vznesli své základní požadavky: Konec s podvody s vyrubaným uhlím (podle odborářů byli dělníci okrádáni o zisk z 400-800 liber z každé tuny uhlí). Realizace platného zákona, podle kterého si mohou volit horníci své předáky, který ovšem společnost ignorovala. Naplnění slibu společnosti zavést osmihodinový pracovní den. Zrušení nařízení nakupovat pouze ve společností vlastněných obchodech, kde byly ceny o 20-40 procent vyšší. Posledním požadavkem bylo zlepšení standardů bezpečnosti práce. Dělníky asi nejvíc rozčilovalo právě odmítání společnosti zlepšit výztuž a zavést další opatření, přestože v minulých letech zahynulo při důlních katastrofách několik desítek lidí. Matka dělníků Horníkům dodala vzpruhu i jedna z ikon amerického dělnického hnutí – Mary Jonesová, známa jako „matka Jonesová“ (Mother Jones). Tato žena se narodila v roce 1831 v Irsku. Irsko bylo v určitém smyslu první zemí, která padla za oběť volnému trhu (za ní následovaly desítky kolonií). Zatímco v 19. století se celá západní Evropa dynamicky rozvíjela, Irsko, země nejblíže situovaná centru liberálního kapitalizmu – Anglii, ztratilo během 19. stol. polovinu obyvatel. Už za svého dětství viděla britské jednotky kráčející ulicemi Dublinu s hlavami irských vlastenců na bajonetech a její dědeček byl jedním z oběšených v boji za svobodu Irska. Mary byla ve dvaceti letech jednou s těch, které se rozhodly opustit tuto zemi. Nový život začala v Memphisu, kde se vdala a narodili se jí čtyři děti. Při epidemii žluté zimnice ovšem celou svou rodinu ztratila. V dalším životě se pak věnovala už jen druhým. Tuto dnes málo známou ženu označil jeden z jejích životopisců za Gándhího 19. století. Cestovala po celé zemi, pořádala přednášky o bídě pracujících dětí, organizovala odborové a ženské hnutí, stále kritizujíce americkou vládnoucí třídu: „Ptala sem se jednoho muže ve vězení, co udělal. Říkal, že ukradl pár bot. Odpověděla jsem mu, že kdyby ukradl železnici, stal by se senátorem USA.“ Stejně jako politiky opovrhovala zkorumpovanými vůdci odborů. Když zemřel jeden z nich, prohlásila na jeho adresu: „Mr. Mitchell zemřel jako bohatý muž, opovrhovaný těmi, jimž kdysi sloužil.“ Tato drobná, ani ne padesátikilová žena, vystoupila 15. září 1913 na nádraží v Trinidadu. Zdá se dnes neuvěřitelné, že mohla v době neexistence mikrofonu mluvit ke shromážděnému davu ve svých 83 letech. Řekla tehdy: „V Americe nemáme krále, stůjte pevně na zemi a pozvedněte svou hlavu a předneste své žádosti Guvernérovi... na nic nečekejte a hlavně mu neříkejte vaše ctihodnosti, neboť mnoho z těchto lidí nemá žádnou čest a ani neví co to je! A nedejte se zastrašit a vyhnat, já jsem byla také ve vězení, že jsem vstoupila tam, kam jsem nesměla. Ale řekla jsem soudci: Je jeden soudce vyšší než vy, a ten mi dal zrak, abych mohla chodit kam chci.“ Vládnoucí moc reagovala opět represemi. Matku Jonesovou zatkli a odvezli do blízké nemocnice, kde ji deset týdnů střežilo několik vojáků a poté ji v doprovodu policejního inspektora eskortovali ze státu. Protestující dav byl rozehnán. Matka Jonesová řekla při svém loučení jedné ženě: „Tato země byla vytvořena pro vás a byla zde dlouho před tím, než se objevila Coloradská důlní společnost a bude tady také, až bude jejich shnilé maso hořet v pekle. Vy budete svobodní. Bída a chudoba bude neznámá. Postavíme vám domy, ne psí boudy a kurníky, v nichž žijete dnes. Vy, ženy a muži však musíte povstat a bojovat.“ Pušku a padesát nábojů Stávkující mezitím opustili své domovy a rozbili tábor poblíž dolů, aby mohli snáze zabránit přístupu stávkokazů, kteří ovšem často ani nevěděli, že je nějaká stávka, neboť šlo o čerstvé přistěhovalce, kteří byli do Colorada dováženi ve vagónech-dobytčácích se zatlučenými dveřmi a pod dohledem policejní eskorty. V táboře stávkujících se sešly různé národnosti, prý se tu hovořilo 22 jazyky. Zde se dostáváme k jednomu typickému rysu amerického stávkování. Stávky v USA měly obvykle daleko násilnější charakter než evropské. To souviselo s faktem, že většina Američanů byla v té době ozbrojená. Toto právo, „bránit se zbraní v ruce svou rodinu, svobodu a vlast“, pocházelo ještě z prvních pionýrských časů kolonizace amerického kontinentu. Snad i proto odpověděl Eugene Debs na otázku, co musí mít dobrý socialista, že „pušku a padesát nábojů“. Stávkující byli tedy ozbrojeni, stejně tak ovšem i jejich protivníci. Proti puškám a koltům stávkujících, měli ovšem k dispozici i kulomet maxim umístěný v pancéřovaném autě zvaném Rychlík smrti (Death Special), se kterým čas od času objížděli tábor a pálili do něj. Ostatně, střelba a výbuchy dynamitů se v těchto měsících rozléhala po celém okolí. Počet protestujících obyvatel tábora se stále zvyšoval. Ředitel dolů psal Rockefellerovi, „nalézáme se na vrcholu vulkánu“, ovšem Rockefeller stále opakoval: „Potlačit stávku za každou cenu.“ Guvernér vyhlásil stanný stav a zákaz přísunu stávkokazů, obě strany jeho příkazy ovšem ignorovaly. Národní garda proti hvězdám a pruhům Rockefeller se tehdy na základě tlaku společnosti rozhodl 29. října řešit situaci povoláním Národní gardy. V jejím čele stále generál John Chase, známý ze svého domova jako džentlmenský farmář a varhaník v kostele, ale jakmile oblékl uniformu, začal v sobě vidět bojovníka vedoucího svatou válku se socialisty a anarchisty. Jeho traumatem bylo, že se nemohl zúčastnit španělsko-americké války, proto chtěl v tomto tažení uskutečnit své sny o vojenské slávě. Jeho malá armáda disponovala asi 900 muži, z nichž byla ovšem více než třetina důstojníků. Armádu tvořily dva oddíly jezdectva, dva neúplné střelecké regimenty, oddíl dělostřelectva, polní nemocnice a výzvědná jednotka. Velký počet povolaných gardistů byl způsoben faktem, že guvernér i společnost uvěřili pověstem, že se mezi stávkujícími nachází také velký počet černohorských ostrostřelců z balkánských válek. Povstalci vyšli vojsku vstříc s velkou americkou vlajkou oblečení v nejlepších nedělních šatech, ženy a děti mávající malými americkými vlaječkami. Dav zpíval píseň „The Union Forever“. Vojenský zásah nebyl v této chvíli možný. Vojáci se ovšem utábořili ve městě a začali terorizovat místní obyvatelstvo. Do tábora stávkujících se neodvážili. Vyšetřující komise shromáždila dostatek důkazů o brutalitě Národní gardy, o jejich surovosti při zacházení s horníky i jejich ženami a dětmi. Mnoho kulek vypálených z pušek dělníků zase hvízdalo gardistům a představitelům společnosti kolem uší v noci. Vyšetřovací výbor se později předvolaného guvernéra tázal: „Zamyslete se nad touto otázkou, občane: Jak dlouho bude dělník věrný hvězdám a pruhům, když vidí opakovaně pošlapávány principy, na nichž byly vystavěny?“ Smrt v plamenech Zima toho roku byla krutá a obě strany se ve svých táborech snažily přežít přívaly sněhu. Společnost ovšem viděla stoupající náklady na udržování gardy a volala po rozhodné akci. Jeden z pochodujícího oddílu gardistů vykřikl 19. dubna 1914 na dělníky hrající poblíž baseball: „Zítra si z vás uděláme pečínku.“ Za příštího rozbřesku byl spící tábor stávkujících vzbuzen explozí. Ta byla signálem k zahájení palby. Vypukla panika, obyvatelé se snažili schovat v přilehlých jeskyních a provizorních krytech vyhloubených v některých stanech. Padli první mrtví. Palba pokračovala celý den. Odpoledne v úkrytu vůdce stávkujících 27-letého Řeka Lou Tikase, který byl horníkem, ačkoli ve své vlasti vystudoval univerzitu, zazvonil telefon. Byl to vůdce střílejících gardistů poručík Linderflelt, který se s ním chtěl setkat. Vyzbrojen bílou vlajkou vydal se Tikas společně s dalšími dvěma druhy k vojákům. Po krátkém rozhovoru na kopci vytrhl Linderflelt svou ručnici a udeřil jí Tikase do hlavy a ten padl k zemi. Na tento signál čekali další vojáci a začali střílet do něho a jeho druhů. Večer začali vojáci zapalovat ukrytým lidem stany nad hlavou. Ti se dávali na útěk. V 8.30 obsadili gardisté celý tábor a ohlásili vítězství. Příštího rána bylo pod zbytku stanů nalezeno jedenáct ohořelých těl dětí a dvou žen. Celkem zahynulo 26 stávkujících. Ani před těmito fakty nekapituloval Rockefeller, když ho vyslýchala komise. Stále tvrdil, že mu šlo o obranu práce pro dělníky. Na otázku, zda by tak jednal i v tom případě, že by ztratil veškeré své peníze a zemřeli jeho zaměstnanci, odpověděl: „Je to velký princip, je to národní úkol“. Jeho tisk ovšem po celou dobu chrlil články dehonestující stávkující a dokonce zpochybňující mravní integritu matky Jonesové. Za touto kampaní stál jistý Ivy Lee, zvaný „otec public relations“, kterého Rockefeller najal. Lee si zde vysloužil dokonce přezdívku „Poison Ivy“ [slovná hračka, ide o meno rastliny, ktoré v preklade znie „škumpa jedovatá“] Z prohry vítězství Závěr nemůže být jiný: stávka byla poražena, ale byla získána velká část veřejného mínění Ameriky. Většina požadavků stávkující byla několik let poté uskutečněna i díky ní. Rockefeller se nikdy nezbavil své pověsti člověka hledícího jen na vlastní zisk, který se nezastaví před ničím. Jméno Rockefeller je dodnes synonymem brutálního kapitalizmu. Dnes na místě řádění gardy stojí pomník se jmény zavražděných. Slýcháme dnes hodně o zločinech, které se ve 20. století staly ve jménu socializmu. Aniž bych je chtěl obhajovat, musím se tázat: Nejsou nimi vinni i ti, kteří vraždili stávkující, ti co tolerovali brutalitu vrahů z Ludlowu, osvobozovali je u soudu, psali do novin články proti stávkujícím a organizovali systém, v němž se mohl člověk ocitnout tak hluboko, jako se ocitli havíři v Coloradu 1913? Autor je sociológ a historik