Poezie a peníze

Před čtyřmi lety se dědička jedné z největších farmaceutických firem Ruth Lilly rozhodla, že věnuje měsíčníku Poetry 175 milionů dolarů. Ctihodný časopis, který světu objevil básníky, jako byli T. S. Eliot, Wallace Stevens nebo William Carlos Williams a jenž o sobě hrdě prohlašuje, že ve své 95-leté tradici vždycky vyšel naprosto pravidelně, se tak rázem stal nejbohatším literárním časopisem na světě. (Doplňme: Poetry založila v roce 1912 umělecká kritička listu Chicago Tribune Harriet Monroeová. Časopis otiskuje ročně asi 300 básní, jež vybírá ze zhruba 90 000 příspěvků – lidí, kteří se považují za básníky, není ve Spojených státech, jak vidět, zrovna málo.) Jak využít tak obrovský obnos? Básníci popustili uzdu fantasii. Rafael Campo napsal v deníku Boston Globe, že v Paláci poezie, vybudovaném z těchto peněz, by mohli být ubytováni „tovární dělníci a hasiči, přistěhovalci a potomci otroků“ a že by „taková pospolitost milovníků poezie mohla věru napravit tuto polámanou planetu“. V londýnském Independentu měl Campbell McGrath skromnější, ale neméně fantastické přání: „Doufám, že Poetry najde co nejlepší způsob, jak oznámit jednotlivým básníkům: Nebudete tomu věřit, ale dáme vám peníze.“ Jiní měli střízlivější nápady. Významný literární kritik Harold Bloom z yaleské university se vyjádřil takto: „V USA máme tisíce velmi špatných básníků. Dobrých je asi tak dvacet. Všechny tyto peníze by měly být použity k potírání chudoby a nemocí zde i v zahraničí.“ Odkaz bude spravován k tomuto účelu vytvořenou nadací nazvanou Poetry Foundation. Její správci se domnívají, že peníze mohou být použity tak, aby byla poezie „navrácena do hlavního proudu americké kultury“. Jako výkonného správce najala nadace Johna Barra – jenž svého času působil na Wall Streetu a nyní publikuje básně. Očekává od něj, že tuto „strategickou vizi“ dokáže uskutečnit. Ani básníkům jako jednotlivcům ani (jejich) institucím stipendia poskytována nebudou. Namísto toho se strategie nadace zaměří na širokou, nespecializovanou a v zásadě neakademickou veřejnost, ochotnou naslouchat poezii. Takový přístup se zdá být v souladu se známou polemikou básníka a kritika (a bývalého marketingového ředitele potravinářského obra General Foods) Dana Gioii, který nyní řídí Národní nadaci pro umění (National Endowment for the Arts). Gioia tvrdil – ve stati, uveřejněné už v roce 1991 v měsíčníku The Atlantic Monthly a nazvané Je básnictví důležité? –, že „establishment americké poezie uvěznil básnictví v intelektuálním ghettu“. Třebaže je dnes vydáváno více básnických knih než kdy dříve – „moment bezpříkladného rozšiřování umění „ – subkultura poezie, opírající se většinou o university, se obrátila do sebe a zřekla se široké čtenářské obce. Tak zněl Gioiův hlavní argument. Teď ovšem přišla finančně nejbohatší instituce básnictví v USA se záměrem prolomit izolaci světa poezie dvěma způsoby: ostrou polemikou na posledních stránkách nově upraveného měsíčníku Poetry za řízení Christiana Wimana a sérií programů, jež mají podněcovat zájem o poezii mezi běžnými čtenáři. John Barr řekl v telefonickém rozhovoru: „Máme zato, že zlatý věk kteréhokoliv druhu umění nastává, je-li umění děláno pro obecnou veřejnost své doby a z ní odvozuje svou energii.“ Dodal: „A pokud a když se umělecká forma stává uzavřenější a izolovanou záležitostí, část této energie ztrácí.“ Barrův názor však nesdílejí všichni a někteří kritici nadačních iniciativ si nejsou jisti, zda poezie může – nebo má – znovu nabýt svou autoritu marketingovou kampaní. Barr totiž neváhá užívat jazyka marketingu velkých korporací, mluví-li o snahách jak „dosáhnout demografické skupiny“ a „uživatele poezie“. S ročními rozpočty mezi pěti a deseti miliony dolarů, tvrdil, je konečným cílem Nadace Poezie vytvořit čtenářskou obec pro básnictví, která by umožnila většímu počtu básníků uživit se spíše uplatněním „na trhu“ než spoléháním na akademické instituce. Do jaké míry se daří plnit úkol, který představenstvo nadace formulovalo jako „závazek k výrazné přítomnosti poezie v naší (t.j. americké) kultuře“ s programem „objevovat a oslavovat nejlepší poezii a nabízet ji co možná nejširší veřejnosti“, můžeme usuzovat z přehledu roku 2006, jejž minulého prosince Barr předložil. Vyplývá z něj nejen, že se vydavatelé přestěhovali v Chicagu do nové budovy (nedaleko původního sídla) a mají při ročním rozpočtu 7 milionů dolarů 15 zaměstnanců, nýbrž především, že dokázali předložit básně deseti milionům Američanů, kteří by jinak poezii neslyšeli nebo neviděli. Jak se to podařilo? Jednak pochopitelně na stránkách měsíčníku, jednak na internetu a přidružených „podcasts“, uskutečněním programu Poezie nahlas (Poetry Out Loud), celonárodním recitačním programem pro středoškoláky a sponzorováním programů poezie ve všech důležitých médiích. V Chicagu samotném proběhlo dvacet večerů poezie. 600 000 dolarů vydala Nadace přímo pro básníky a jejich nakladatele tím, že zaplatila za autorské honoráře, autorská práva a celou řadu cen a odměn. Spolupracuje na několika projektech s Knihovnou Kongresu, Národní nadací pro umění a vedoucími nakladatelstvími poezie. Za povšimnutí rovněž stojí, že redakce v čele s 41-letým básníkem Christianem Wimanem uspěla ve zvýšení nákladu Poetry: z 11 000 výtisků stoupl během tří let na 27 000. (České a slovenské čtenáře může zajímat, že Wiman navštívil Prahu; zapůsobila na něj tak, že celou jednu svou sbírku pojmenoval Postolka – čtěte Poštolka, protože titulní báseň sbírky je právě o tomto ptáku.) Podle úsudku kritika deníku New York Sun „zaujal měsíčník své místo v samém středu americké poezie“. Pokud jde o internet, Nadace jeho význam plně doceňuje: její stránka poetryfoundation.org má archív 4 500 básní klasiků i současných básníků a zájemci v něm mohou navigovat pomocí „Poetry Tool“. Kromě toho je archív běžně doplňován aktuálními informacemi a články o poezii a básních. Jiné internetové stránky zahrnují např. dětskou stránku, v jejímž okně rodiče, knihovníci a výchovní pracovníci nahlížejí do světa dětské poezie, a stránku měsíčníku samotného, poetrymagazine.org. Celkem navštívilo v prvním roce existence tyto stránky 2,5 mil. čtenářů. Mohli bychom vyjmenovat další aktivity Nadace, stačí však, uvedeme-li její spolupráci s médii (a chtě nechtě porovnáme s českými podmínkami). Za své poslání, jak jsme už uvedli, považuje získat pro poezii viditelnější a vlivnější postavení v kultuře. Strategicky důležité je tedy šíření poezie prostřednictvím médií. Anne Halseyová jako koordinátorka pro sdělovací prostředky se proto snaží uvádět básně v každém druhu médií. V tištěných má každý týden pro více než dva miliony čtenářů pravidelný sloupek pod titulem Americký život v poezii. Po stručném úvodu básníka (nositele Pulitzerovy ceny a v roce 2004 amerického poety-laureáta) Teda Koosera v něm následuje jeho báseň. Nadace poskytuje sloupek redakcím zdarma. Nadace rovněž spolupracuje s mnoha redakcemi časopisů, u jejichž čtenářů předpokládá zájem o poezii a příbuzné náměty. Pokud projeví novináři zájem, umožní jim spojení s básníky a jinými zdroji poezie. V rozhlase je Nadace hlavním sponzorem celostátního programu známého publicisty Garrisona Keillora. Program je pojmenován Spisovatelův almanach. Více než dva miliony posluchačů na 325 stanicích tak slyší každý týden předčítané básně. V televizi (televizích) působí Nadace jako redakční poradce pro řadu zpravodajství o poezii v proslulé relaci NewsHour with Jim Lehrer. Pro tři miliony jejích nočních diváků bylo v roce 2006 produkováno 12 portrétů amerických básníků. Na doplnění uveďme stručně aspoň některé z cen, jež Nadace uděluje. Pro první knihu básní autora ve stáří nad 50 let je zamýšlena Cena Emily Dickinsonové, prémie Marka Twaina je udělována za básnický příspěvek k americkému humoru, Cena Randalla Jarrella za kritiku je odměnou kritice, jež je „inteligentní a učená, přitom svěží a čtivá“. A konečně odměna za veršované drama je určena k oživení zájmu o opomíjenou veršovou formu a zahrnuje také inscenaci a provedení vítězného rukopisu. John Barr končí svůj výroční přehled těmito slovy: „Novinář by se mohl ptát: Máte už dlouho k dispozici značnou peněžní částku. Je nyní poezie v Americe kvůli tomu v lepším postavení? Doufám, že mohu nabídnout první kladnou odpověď.“ Možná že i mezi českými boháči jsou čtenáři poezie. Jen se mi nezdá, že by zrovna poezii hodlali sponzorovat. Ostatně, také Ruth Lilly byla se svým odkazem ojedinělá. Ale není už sporu, že americkému básnictví vydatně pomohla. Autor je publicista, žije striedavo v Českej republike a USA