Zoli aneb umlčená romská básnířka

Írský spisovatel žijící v New Yorku Colum McCann už proslul dvěma úspěšnými romány, přeloženými do řady jazyků, Tanečník (Dancer) o baletní hvězdě Rudolfu Nurejevovi a Líc jasu (This Side of Brightness) o „barabech“, kteří hloubí newyorské tunely. Právě když dokončil zbeletrizovaný životopis Nurejevův (tento román má 330 stran) a hodlal se pustit „do něčeho kratšího“, dočetla jeho manželka knihu Isabely Fonseca Pohřběte mne ve stoje (Bury Me Standing) a ukázala mu příběh romské básnířky původem z Polska. Jmenovala se Bronislava Wajs, přezdívaná Papusza. Její lid ji zavrhl, takže žila opuštěná v chatrči kdesi ve Slezsku, kde zemřela v roce 1986. McCannovi nešla z mysli, zosobňovala pro něj osud celé romské komunity. Pokoušel se nejdříve psát o něčem jiném, nakonec se však musel vrátit k jejímu příběhu –„abych ji našel a jak se domnívám, abych ji zase ztratil“, řekl později v jednom rozhovoru. „Ale proč Zoli, nikoliv Papusza?“, ptala se jej v témže rozhovoru novinářka a poukázala na skutečnost, že v případě Rudolfa Nurejeva se spisovatel zachoval jinak. McCann to vysvětlil tím, že o tomto tanečníkovi bylo a ještě bude napsáno mnoho knih - obklopil jej proto mnoha fiktivními postavami. Zoli naproti tomu je odlišný kulturní projekt. O Papuszi zato autor mnoho nevěděl, hodlal však napsat pravdivý, upřímný a přesný příběh, nesevřen kazajkou tradičního dokumentu. Kromě toho měl v úmyslu, znaje schéma Papuszina života, beletristicky tento život zvrátit – nenechat svou hrdinku umřít osamocenou a zapomenutou. Chtěl naznačit světlejší budoucnost. Považuje totiž za alarmující, že národ čítající 10 – 12 milionů příslušníků je zjednodušeně označován za „cikány“, ačkoliv jde o pospolitost podle McCanna tak rozrůzněnou jako kterákoliv jiná. McCannův román začíná v Československu (!) začátkem 30. let. Hned na úvod třeba čtenáře z této části Evropy upozornit – byť i záměru irského autora a ději samotnému to na závadu příliš není – na nedostatečnou znalost faktické historie: Hlinkova garda, jež Romy z vesnice vyžene na jaře na tenký led, jenž se pod nimi prolomí a oni utonou, v té době ještě neexistovala (vznikla až v roce 1938). Autorovi ovšem jde o tragický počátek nešťastného života – mezi oběťmi zvůle je celá rodina šestiletého děvčátka, Zoli, s výjimkou jejího dědečka (jenž čte tajně (!) Marxe a Engelse). Ten se Zoli ujme a pošle ji do školy, třebaže to neodpovídá romské tradici. Tam se holčička naučí číst a psát a stává se postupně zpěvačkou, což je mezi Romy privilegované postavení, neboť zpěváci jsou považováni za strážce tradice. Zoli přežije pronásledování Romů nacisty a v šestnácti, když válka skončila, se setkává jak se Stephanem Swannem („polovičním Slovákem“), exulantem z Anglie, tak s komunistickým básníkem Martinem Stránským. Ten objeví její talent a spolu se Swannem uveřejňuje a nahrává její verše a písně – vidí v ní „vzdělanou proletářku“. „Podívej,“ říká Stránský svému asistentovi Swannovi, „všude jinde jsou Cikáni pro smích. Zloději. Podvodníci. Představ si, kdybychom je mohli povznést... My – ty, já, ona – můžeme dát vzniknout nové umělecké formě, když ty písničky zapíšeme. Zoli má hlas z prachu.“ Zpěvaččiny básně vydají oba muži nejdříve jako soubor národních písní, potom jako básnickou sbírku. Tuto část dává McCann vypravovat Swannem, jenž se nejdříve do Zoli bláznivě zamiluje, aby ji posléze zradil. Zrada ovšem od samého počátku kořenila v „mentorově“ pohledu na Zoli jako na svého druhu exotické zvířátko než na neobyčejně nadanou ženu, jejíž cíle se nemusí shodovat s „obecným dobrem“. Stránského plány se na začátku „plní“ do písmene. Zoli je oslavována na celém Slovensku, její básně recitují v rozhlase. A Romové jsou udiveni, jak dychtivě gádžové naslouchají jejím písničkám. Pak se však komunistická vláda rozhodne, že Zoli se má stát vzorovou ukázkou romské asimilace. Přes její prosby a neochotu Romů má být tato komunita „osvobozena“ od „potíží primitivismu“ a má se trvale usadit. Armáda je odstěhuje do panelových domů, jejich koně jsou odvedeni do zemědělských družstev (nebo postříleni) a romské vozy spáleny. „Poté, co tě zavřou, měsíčku, (gádžové) vždycky po tobě chtějí, abys byla vděčná,“ píše Zoli své dceři Francesce, které přezdívá „můj měsíček“. Kumpanija, jak McCann pojmenovává romskou společnost, viní Zoli, že se přičinila o přijetí zákona č. 74 o jejich přesídlení, prohlásí ji za „nečistou“ a vyloučí ji. „Prohlásili ji na doživotí za znečištěnou v kategorii hanby pro zradu romské věci cizím.“ Zoli se oškliví sama sobě, přísahá, že už nikdy nebude psát, spálí všechny své básně, zničí nahrávky svých písní a vydává se pěšky do Paříže. Popis její cesty a nového domova, který si vytvoří, je strhujícím čtením. Zoli se naučí chovat se vůči gádžům způsobem, jak to nedovedla se Stránským a Swannem, kdy na celé měsíce zmizela se svou rodinou v lesích. Teď přemítá v dopise Francesce: „Se slzami a cukrem je přiměješ, měsíčku, aby spolkli každou lež. Slíznou tvé slzy a cukr a udělají z toho kaši zvanou sympatie. Zkus to a můžeš se cítit rozpuštěná.“ Román však není jenom pochmurný, Zoli také píše: „Všechno strádání, měsíčku, v sobě má žilku smíchu.“ McCann střídá v románu pohledy – o létech komunismu vypravuje Swann; části, jež zaujmou nejvíce, jsou ty, v nichž své dětství a putování v horách popisuje sama Zoli v dopise dceři; jiné kapitoly jsou psány ve třetí osobě. Pomine-li tuzemský čtenář nepřesnost některých reálií, jež zná lépe než irský autor, má před sebou zajímavě pojatý, tematicky podnětný příběh, jejž můžeme – zcela ve spisovatelových intencích – chápat také jako příběh pronásledované menšiny. Autor je publicista, žije striedavo v Českej republike a v USA Colum McCann, Zoli. 352 stran. New York, Random House 2007 O románe Slovo písalo aj v č. 44/2006