Zánik buržoazie – společenský fakt nebo precizní propaganda?

Neexistence třídních diskrepancí, vypulírované třídní vakuum a na zástavě heslo: „Všichni plujeme na jedné lodi.“ Takovýto obraz života v kapitalismu je nám dennodenně podáván na podnose z plastu v bufetech McDonaldu...
Počet zobrazení: 948
10CB-m.jpg

Neexistence třídních diskrepancí, vypulírované třídní vakuum a na zástavě heslo: „Všichni plujeme na jedné lodi.“ Takovýto obraz života v kapitalismu je nám dennodenně podáván na podnose z plastu v bufetech McDonaldu, na televizní obrazovce, na stránkách novin, na billboardech – prostě na každém rohu. Pokusíme-li se o jakési zhuštěné shrnutí příčin a nalezení výchozího stavu, kdy třídní antinomie přestaly mít na Západě vyhrocenou podobu, mohli bychom poukázat na tyto faktory: s nadvýrobou – na pozadí socialistických idejí a revolučním i odborovým hnutím vyvzdorovaných politických a sociálních reforem, a pak následné instalace sociálního státu– dostavily se pro elity moci v kapitalistické společnosti jiné manipulační priority a vyvstala nutnost masového konzumování. Nutnost masového konzumování nebylo lze navodit silovým nátlakem tak jako produkci, a proto kapitalismus počal se oddávat postupnému spotřebnímu (technologickému až později) odlehčování za pomoci jemnější mocenské manipulace přenesením váhy ze základny do nadstavby, když v první řadě v masmédiích reklamou, ale i dalších buržoazních institucích, navozoval atmosféru náchylnou k přijetí nevyvratitelnosti multiplikace náruživého konzumu – aniž by bylo přetrženo kontinuum a primariát vazby na prostředky produkce. (Ne)třídní společnost Když se navrátíme na prvopočátek uvažování o tomto vývoji, je příhodné podotknout, že přeorientování kapitalismu výroby na kapitalismus spotřeby si jako jeden z prvních všiml a analyzoval Antonio Gramsci, který z marxistického fundamentu rozvíjel postřehy taylorismu a fordismu. Posléze navázalo na něj nemálo pokračovatelů (mimo jiné i Zygmunt Bauman), avšak byly tu koncepty i z jiného ideového tábora, z nichž můžeme rovněž načerpat poučení: namátkou zmiňme alespoň teorii Davida Riesmana, jenž v 50. letech 20. století na stránkách své knihy Osamělý dav na dané téma nahlédl podnětným prizmatem, přestože neopírajícím se o Marxe. „Vzdělání, volný čas, služby, to vše souvisí se zvýšenou spotřebou slova a obrazu dodávaných novými hromadnými sdělovacími prostředky“, jež „plní v podstatě funkci školitele v oboru spotřeby“, zviditelnil význam a dopady masového konzumu symbolů Riesman, který též dále zaznamenal, že tak jako sekundární ekonomickou sféru střídá sféra terciární – a nastává populační pokles – společenský důraz se odklání od výroby k akcentaci spotřeby, přičemž v návaznosti na tyto procesy se proměňují charakterové rysy jedince v postindustriální společnosti – přichází „psychologie hojnosti“ (Riesman 1968: 25). Na základě modifikovaných ekonomických, sociálních a mediálních poměrů tedy metamorfovaly formy a způsoby vědomí: technologický pokrok, v kategoriích Marxe dynamika výrobních sil, vede k transgresi industriální společnosti ve společnost postindustriální (D. Riesman a hlavně D. Bell) a informační (Alvin Toffler či M. Castells) – nicméně pořád společnost řádu kapitalistického (Theodor W. Adorno) –, jež logicky vyžaduje vyšší vzdělanost lidské pracovní síly, a tudíž oproti předchozím stádiím kultury nabývá ve společnosti na význačnosti edukace. Evidentním předpokladem pak je demokratizace vzdělání, kterou spolu s demokratizací spotřeby umožnil zrod sociálního státu jako institucionální stvrzení a záruka toho, že se kapitalismus sociálně polepšil. Za časů hospodářské konjunktury tak převažující část bohaté společnosti pod přívalem rostoucího konzumu získala netoliko buržoazní vzezření, nýbrž i mentalitu; jednak se vzdělala a kultivovala, na druhé straně arci také zpitoměla pokleslou komerční masovou zábavou a spotřebováváním; zčistajasna došlo taktéž k jejímu pozvolnému změšťáčtění (embourgeoisement), když ostrá protikladnost tříd byla středostavovskou „beztřídní“, konzumní kulturou notně zaoblena, až neutralizována. Nezanikla ale docela, ač mýty o zániku třídní polarity v buržoazní společnosti šířily opak. Reálné zlepšení života mas v sociálně koncipovaném státu blahobytu otupilo ostří konfliktů mezi nadřazenou třídou vládnoucích a třídou subalterní a ovládanou, třídní antagonismus se od intenzivního střetu a roviny manifestní přemístil k spořádanému (např. tripartitnímu) vyjednávání a zasul se do roviny latentní. Pro oficiální experty a analytiky, kteří opěvují panující systém libozvučnými ódami – v nichž malá příměs „kritičnosti“ jenom posiluje obranyschopnost měšťáckého organismu jak očkování (mýtotvorná rétorická figura: vakcína) – je analýza bohatého západního kapitalismu skřípavě disharmonickým voláním ze záhrobí. Nic naplat – marxistický popis třídní rozporuplnosti není kompatibilní s metaforami buržoazní kultury, nikdy s nimi nemůže být v souladu, nápomocen při harmonizaci a ospravedlňování sociálního útisku. A přitom zdaleka nejde o nástroj zastaralý a v dnešních poměrech nepoužitelný, jak by si přáli, a proto vyhlašují ti, jimž marxistická tradice rozvrací homogenitu v nahlížení podstaty společenské skutečnosti. Sloní váhu Marxových definic – jejichž terminologie byla svázána se světem rachotícím ve stínu továrních komínů, poněvadž společenské jevy, a tedy i kategorie, nemohou nemít konkrétní historický charakter – stačí jen provzdušnit přístupem Pierra Bourdieua (rádoby hanlivě častovaného přídomkem „francouzský Marx“) a ihned je možno třídní hledisko aplikovat i při studiu poměrů soudobých: „Ovládání není přímý a prostý účinek aktivity určité skupiny aktérů (‘vládnoucí třídy‘) obdařených mocí, ale nepřímý účinek celého komplexu aktivit vznikajících v předivu křížících se tlaků, jimž je každý z ovládaných – ovládán tak strukturou pole, skrze něž se ovládaní uplatňuje – vystaven ze strany všech ostatních“. V rámci sociálního prostoru diferencí (a dodejme a zdůrazněme: reálně existující nespravedlnosti) „třídy existují takříkajíc virtuálně, vytečkovaně, ne jako danost, nýbrž jako něco, co se má vytvořit. Společenské třídy jsou podle této logiky pouze třídy logické, stanovené teoreticky a takříkajíc na papíře vymezením určitého relativně homogenního celku aktérů, zaujímajících v sociálním prostoru totožné postavení; a třídy zmobilizované, jednající […] se z nich mohou stát jedině politickou prací, která je zbuduje či udělá“. Proto ani není záhodno, zejména pak ve zburžoazněné společnosti, pojímat proletariát a buržoazii coby v reálu lehce oddělitelné a diferencovatelné homogenní třídy jasného rukopisu a místopisu. Nezdráhejme si vzít k srdci komentář Immanuela Wallersteina: „Ve skutečnosti […] uvnitř každé z těchto kategorií existuje složitá a navzájem se překrývající hierarchie“, ba i „jemné předivo privilegií a vykořisťování“, dané strukturou systému. Přestože však nejsou mnohé sociální vztahy a konflikty politizovány, třídní dichotomie v pozadí se neztrácí, fakticita třídních rozporů ve společnosti nadále zůstává. Teoreticky pólové, čili konfliktní modelové schéma společenské struktury si nečiní nárok obsáhnout veškerou reálnou sociální síť vztahů v celé její bohatosti – skutečná a historicky konkrétní strukturovanost a vrstevnatost společnosti, kulturou do nebývalé spletitosti a pestrosti rozvinutá, je pochopitelně mnohonásobně komplikovanější (hlavně je nutno zdůraznit dynamickou vnitřní stavbu prokřížených vazeb, opozic, postavení, distinkcí a všech možných rozdílů) –, avšak v sociální analýze zůstává nenahraditelným epistemologickým nástrojem, jelikož zachycuje nejvýznamnější faktor promítající se do všech zón společnosti: třídní diference je ve společnosti určující; třídní příslušnost sociálních aktérů vždy zásadně ovlivňuje povahu jejich problémů a konfliktů ve společnosti. Musí se smát Celoživotně programově nezkrotný a jako břitva ostrý kritik kapitalismu, Egon Bondy prohlásil: „Pokud někdo stále hovoří o současné kapitalistické třídě, nebo dokonce o buržoazii, no tak se samozřejmě musím smát, protože historicky i ekonomicky to je prostě nesmysl“. Kroutí se tu arci otazník: zda se rovněž nesmějí – až se za břicha (nyní už ne tučná, ježto otylost v pozdně konzumní společnosti není známkou bohatství, nýbrž nedostatku vůle) popadají – i mocenské elity, radujíce se z toho, že „akce ex-nominace“ byla úspěšná. Bondy, jenž v knize O globalizaci pronáší odvážná varování před připravovanou planetární genocidou, jedním dechem vyslovuje málem totéž, co buržoazně přemýšlející sociální badatelé, kteří vytrubují famfáry, že i bez socialistické revoluce bylo dosaženo ideálu beztřídní společnosti, poněvadž jsme se takměř všichni konzumem rozpustili ve střední vrstvě (kde ale Bondy přišel na to, že Marx předpověděl vývojové samozrušení tříd v kapitalistické společnosti?;). Vše nasvědčuje tomu, že pro plynulost chodu systému je výhodné, když se ve společnosti obecně přijme za vlastní, nebo, alternativně vyjádřeno, prosadí se anonymní buržoazní ideologie a její mýty, že „zmizely nejen třídy, ale i třídní boj“ a buržoazie i proletariát vymřeli jako dinosauři a dnes již neexistují, že rozpustili se v „roztoku“ Veřejnosti a Národa, nyní třeba euro- či světo-občanství – s politováníhodným dovětkem (parafrázujícím Bondyho): někde velmi daleko, nikdo ani neví kde, je ukryta mafie 40 000 finančních oligarchů, jakýchsi exotických ničemů, nejspíše mimozemského původu, provádějících zlotřilou globalizaci a zbídačujících a vykořisťujících všechny ostatní. Přitom je zjevné, že kapitalistický režim zabezpečuje privilegia a profit značně větší vrstvě lidí, a proto tato, aniž by byla nucena, se na systému čile podílí, rozhojňuje sociální zlo a udržuje buržoazní panství. Egon Bondy sice tvrdí, že „všichni ti dobře placení a dobře si žijící jsou nakonec zas jenom prodejci vlastní pracovní síly a kapitalistickou třídu z nich neudělá to, že mají vysoké příjmy“ (Bondy 2005: 24), jakpak je ale asi získali, nežli jako jednu z kořistí třídního sváru, tzn. střetu skupinových zájmů? Je spravedlivé, když individuální rozdíly v pracovitosti a invenci odrazí se ve výši mzdy, leč propasti mezi bohatou vládnoucí elitou a chudou, podrobenou masou jsou ve společnosti strukturálně, institucionálně generovány a akcelerovány třídním útlakem, diskriminací, vykořisťováním, sociální exkluzí a celou řadou dalších deprivací. O maloburžoazii, jinak střední vrstvě – díky sociálnímu státu (prozatím) doširoka rozšířené sociální skupině – nemluvme: té se posunou mentální struktury a dojde uvědomění, jen když je pauperizována a proletarizována; avšak vrcholoví představitelé jednotlivých sektorů kapitalistické společnosti – na podkladě jejichž strategických kroků se snižují sociální, zdravotní, kulturní a ekologické standardy a deptáni jsou lidé i příroda (dejme tomu přij-dou o práci tisíce zaměstnanců, přičemž ušetřené mzdy přeskupí si v podstatě do svých výplat dotyční papaláši) – živí se sice rovněž námezdní prací, výrobními prostředky jenom vládnou, ale nevlastní je, přec však patří k vládnoucí kapitalistické třídě, v jejímž zájmu jednají. Neprohlašují se za příslušníky buržoazie, neříkají si kapitalisté, nicméně sociální prostor víceméně okupují, protože ve společnosti ovládají instituce i kapitál (jakkoliv tyto vnímáme jako multidimenzionální entity, přec panství nad prostředky produkce zůstává i v „odhmotňující se“ době veledůležitým činitelem), přičemž spolupracují – někdy živelně, jindy programově – s ostatními mocenskými elitami na pravidelném a systémovém kořistění: odnášení si neadekvátního podílu materiálního i nemateriálního, exploatovaného i produkovaného, z bohatství celé komunity. Zdržme se však ještě alespoň krátce u tohoto nerovného rozdělování, nespravedlivého dělením „kořisti“, a tedy formy vykořisťování (přestože je Bondy nezpochybňuje), abychom si ujasnili jeho význam. Kořistění totiž nemusí obnášet jen ono všem známé přiživování se na námezdné práci, kdy probíhá upíří vysávání pracovní síly podle klasické marxistické „násobilky“: uzmutí nezaplacené práce dělníkovy – čili nadpráce, a v posledku zdroje nadhodnoty – kapitalistickým zaměstnavatelem. Přestože toto úzké chápání kategorie vykořisťování bylo za Marxe v boji proti fundamentálnímu rozměru nespravedlnosti adekvátní tehdejšímu stavu společnosti (a v jistém smyslu je stále platné, neboť ekonomické bariéry dosud největší měrou rozdělují náš svět), dnes si s ním však již nevystačíme. Jednak na Západě postoupil proces individualizace a emancipace (na nějž se podrobněji podíváme v následující kapitole), a je již dnes všem – nejen feministkám – jasné, že se kořisťění nemusí odehrávat toliko při práci v zaměstnaneckém poměru (John K. Galbraith diagnostikoval též vykořisťování sebe sama při soukromém podnikání) nebo na monopolizovaném trhu. Vykořisťování není pouze námezdná práce Je tu však ještě další důvod, proč není udržitelná představa vykořisťování výhradně námezdné práce. Lidové masy, které byly kdysi nejprve zbaveny prostředků produkce, a poté byly odírány coby otroci nebo nádeníci, jsou nyní totiž připravovány také o práci. Lidská pracovní síla se díky technologickým inovacím stává méně potřebnou a globální mocenské elity, využívajíce disparitu mezi centrem a okrajem, přenášejí investice z místa na místo a drží tak proletariát v šachu. Houstnoucí řady lidí propuštěných z práce nenacházejí nová zaměstnání v přiměřené kvalitě toho původního, ale jen za minimální mzdu v nelidských podmínkách – odmítnou-li pak se takto rasovat, ždímat a živořit v nevolnickém shonu a robotující chudobě, zbývá jim jen upadnutí do pokořujícího postavení nikomu nepotřebné existence nezaměstnaného, do pasivity v bezčasí přebytečného času a živoření v chudobě bez práce. Samozřejmě, že na celém tomto procesu, a potažmo bídě nezaměstnaných, elity moci vydělávají, ač je jejich „kořist“ nepřímá a neexplicitní, systémem strukturálně generovaná. Jelikož s útlumem těžkého průmyslu zaniká potřeba dělnických profesí a z pozůstalých fragmentů dělnictva vyprchala třídní subjektivita a politická angažovanost – může z toho potom vskutku leckdo vyvodit zánik buržoazie a proletariátu. Co jiného však víc než frapantně stvrzuje logickou existenci těchto sociálních „druhů“, nežli to, že jedněm jde kapitalistická globalizace k duhu a oni bohatnou, a druhým nikolivěk, protože chudnou, jak už tomu v kapitalismu bývá. Nebo snad sám sebe zrušil i samotný kapitalismus, vypařil se či vstřebal jako hnis do společnosti, a vznikl nějaký zbrusu nový společensko-ekonomický systém bez třídně založených privilegií a kapitalizovatelných výhod? Co se tedy v buržoazní společnosti tak radikálně změnilo, že přestalo platit Marxovo třídní hledisko? Že by třídní struktura kapitalismu již přestala být konzervována a reprodukována panujícím ekonomickým, sociálním, politickým a kulturním řádem? Třebaže je pro pozdně kapitalistickou dobu typická sociální i mentální disperze a heterogenita; byť přechodem k vyspělejším technologiím produkce nezadržitelně řídnou řady dělníků; přestože my všichni, páni i kmáni, jsme v posledku prodejci sami sebe a kapitálu všech odrůd, jímž disponujeme; ač nikdo koho známe vlastně za nic nemůže a třídní vědomí ve zburžoazněné společnosti skomírá na bodě mrazu – to vše neznamená, že konkrétní sociální vztahy levitují v třídně nediferencovaném vakuu, že se všichni trvale nepodílíme ve vztahových, tj. i třídních zápasech, jež jsou sice začasto nejednoznačně propleteny, ale nikdy nemohou v kapitalistickém systému docela zaniknout. Opovažuji se Bondyho aktuálním stanoviskům přátelsky oponovat o něco starším Bondyho politickým textem, a dle mého mínění přesnějším soudem ohledně tříd: „Avšak od té doby, co kdysi v neolitu začala třídní společnost, […] nepomíjí […] třídní boj. Třídní boj nejsou jen okamžiky barikád a povstání. Třídní boj je nepřetržitě veden vládnoucí třídou oproti ovládaným a vykořisťovaným. […] Existence vládnoucí třídy je možná pouze a jedině díky tomu, že vládnoucí třída vede boj. […] Třídní boj je principem její existence“. Široce kulturně pojímaný třídní boj – jenž nabývá třech hlavních forem: ekonomické, politické a ideologické – vyplývá totiž z objektivního konfliktu zájmů rozdílných sociálních aktérů, především potom z historicky fundamentální společenské polarity a neshody mezi dvěma zásadními třídami – vykořisťujícími a vykořisťovanými –, které v kapitalistických reáliích (tedy pokud jsme ve shodě alespoň v tom, že o nynější epoše přemýšlíme jako o kapitalismu) získávají, v chápání marxistů, podobu buržoazie a proletariátu. (Nezbytnou složkou ideologie vládnoucí třídy pak je zákaz rozmazávání skutečnosti, že je to ona, kdo vede třídní zápolení, dále taktéž fakt, že vykořisťovaní si své postavení neuvědomují. Kdo na toto v buržoazní společnosti poukáže, se zlou se potáže – zalepí se mu ústa nálepkou: šiřitel třídní nenávisti, Stalinův pohrobek, potenciální vrah aj.) Antagonismus z kapitalismu nikdy nevymizí Chtěl bych deklarovat, že jsem si dobře vědom toho, že porovnáme-li nehnidopišsky diferenci mezi Bondyho a mou koncepcí, nahlédneme, že tu jde spíše jen o odchylky v terminologickém uchopení shodně pociťovaného problému vykořisťování, s obapolným vědomím toho, že i nadále „existuje antagonismus mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými“. Ani omylem nechci brát E. Bondymu jeho poslední pojetí marxismu; pokouším se toliko vyložit, že obnáší určitá úskalí – a zároveň zargumentovat osobní náhled, který si odmítá marxistické pojmy úzce a vyčpěle vymezit, aby je mohl poté pro nepoužitelnost ihned bezmyšlenkovitě zavrhnout, protože v osifikovaném tvaru tyto pochopitelně nelze napasovat na současnost. Volím raději odlišný, inovační přístup: nosná, Marxem inspirovaná (ježto ani on nemyslel a nepsal jednoznačně, nýbrž i se svými ústředními termíny nakládal nejednou ve vícero významech – a to ne pouze postupem času) témata a terminologie – která podle mého názoru umožňují náležitěji porozumět přítomnosti – nesmí se držet v kleci dogmat. Neublíží jim ani adaptace nemarxistickými podněty – beztoho i Jean-Paule Sartre pronesl: „Marxismus se nemá čeho bát, má dobrý žaludek, dokáže strávit všechno, co naše doba přináší pozitivního, byť se to zrodilo […] dokonce pod heslem antimarxismu a antikomunismu“. Omezíme-li se na Engelsem později přidanou poznámku k úvodu Manifestu – „Buržoazií se rozumí třída novodobých kapitalistů, kteří vlastní prostředky společenské výroby a používají námezdní práce. Proletariátem třída novodobých námezdních dělníků, kteří, nemajíce své vlastní výrobní prostředky, jsou nuceni, aby mohli žít, prodávat svou pracovní sílu“ – skutečně nám nezbude, než ona („odtřídněnému“ člověku ostatně poněkud trapně znějící) slova buržoazie a proletariát odvrhnout coby nepoužitelná pro dnešní svět. Doporučuji se však raději odpíchnout od fundamentální a nadčasové myšlenky Manifestu: „Dějiny všech dosavadních společností se pohybovaly v třídních protikladech, které měly v různých epochách různou tvářnost“. Jde jen o to, jak pojmům rozumíme a kterak s nimi naložíme, vážně totiž není rozumné natahovat pozdně moderní éru na skřipec dogmatického, industriálně tvrdého výkladu tříd: v tomto případě prostě stačí kategorie proletariátu a buržoazie konceptualizovat diferenčně, a ne zuřivě předpotopně substancionálně, a nenechat se rozhodit tím, že „zmizely viditelné třídy“ (toť přeci pádný a definitivní důkaz pouze pro senzualistu); tvrdit, že třídy nadobro zanikly vede podle Pierra Bourdieua nakonec k tomu, že se nebudou určité věci vnímat, nebo se začne popírat vůbec existence diferencí i jejich principů. Potlačovaná, vykořisťovaná nebo přehlížená společenská skupina a jenom teoretická třída se může postupně ze stavu (agregátu) třídy „o sobě“ (Althusserovou naddeterminací třída „o sobě“ konečně opustila mylně volené podloží metafyziky) vylíhnout v politicky uvědoměle jednající třídu – důstojnějšího a silnějšího to protivníka vždy uvědomělejší společenské vrstvy: vládnoucí třídy – a pokud bude v sobě mít revoluční náboj, nastoupí cestu třídního zápasu. Skutečného politického, litého zápasu, jenž – v duchu W. Benjamina – je sice „bojem o hodnoty drsné a materiální, bez nichž není vznešených a duchovních. Vzdor tomu jsou tyto druhé v třídním boji zastoupeny jinak než jako představa kořisti, která připadne vítězi. Jsou v tomto boji živy jako důvěra, jako odvaha, jako humor, jako lest, jako tvrdošíjnost, a mají zpětný účinek na budoucnost. Pokaždé znovu berou v pochybnost každé vítězství, které kdy vládnoucím připadlo“. Dovolím si ještě jednou zopakovat marxismem ovlivněnou interpretaci: vymizení třídního antagonismu ve společnosti – opřené o nespravedlivé a nerovné vztahy, podmíněné a vibrující kolem produkce a postavením v ní – prostě není možné; jakkoli se kdy zavine, přetrvává coby její imanentní charakter. Leč jednou dostaví se exploze, která se rozvine jako květ leknínu na hladině kalných vod. Dokud – použijeme-li Wallersteinovy formulace – vládne světu kapitalistická světoekonomika, „žijeme v systému, ve kterém probíhá neustálý třídní boj. Tento systém vyvolává neustálou polarizaci obyvatelstva – ekonomickou, politickou, sociální a nyní dokonce i demografickou. Žijeme v systému, který už na samém začátku zabudoval do svých struktur rasismus a sexismus.“ (tento sociální historický systém nazývá Wallerstein též světosystémem). Třídní pozadí konfliktů je však kulturní hegemonií, mocným to instrumentem elit moci, soustavně vytěsňováno z veřejné debaty a povědomí. (Po)slušné buržoazní myšlení má zapovězeno analyzovat kapitalistickou společnost – a nepřehlédnutelné rozpory, které jí zmítají – na základě třídního antagonismu. Protože marxismu se rádo podsouvá ledasco, uveďme, že každý střet zájmů, odehrávající se mezi lidmi ve společnosti stratifikované rozmanitými typy diferencí, není čistokrevným třídním svárem. V mnoha případech je přiměřenější mluvit obecněji o soupeření o moc – i tyto spory ale nezřídka tendují k ekonomickému vyjádření. Dále je asi na místě zmínit, že bipolarita mezi panujícími vykořisťovateli (či mocenskými elitami) a podřízenými vykořisťovanými – daná binaritou bitvy, binárním schématem moci, z něhož vycházel i Michel Foucault – se neodvíjí z jakéhosi fixního, transcendentního jádra sociální skutečnosti a není jím nijak garantována, nýbrž odehrává se na „pohyblivých píscích“ pozemských, čímž se nevymyká z teoretické koncepce naprosto nemetafyzického dialektického a historického materialismu, tedy i dialektiky rozporů a protikladů ve vývoji, diskrepancí vznikajících a zanikajících za určitých dějinných společenských podmínek. Přijetí dialektiky, relativity a společenského charakteru lidského poznání – rovněž pak i toho, že bipolarita je někdy jen teoretickým schématem, jakkoli vlastním lidskému tělu, myšlení a jeho výtvorům („[…] jak jalové je ostentativní volání ‘postmoderních‘ filozofů po ‘přesažení dualismů‘“; – v postmarxistickém podání ale v žádném případě není znamením rezignace na zpochybňování společenského uspořádání a jeho oficiálně přijatého pojetí; nevede k ústupu od úsilí o postihnutí jeho strukturních antinomií, nespravedlností, nesvobod a falešných interpretací, a přestože je mu to ochránci „unitárního vědění“ (jak nazýval Michel Foucault mocí ustavené pravdy) vnucováno, není manichejismem oklešťujícím a zplošťujícím různorodost vrstevnaté reality do jednoho algoritmu černobílé dichotomie. Za nevědecký a hlavně nemravný simplifikační model teoretického uchopení světa naopak považuji vyhýbání se třídní polaritě, zakrývání si očí před disparací bídy a bohatství, redukci tohoto nespravedlivého nepoměru na individuální, a rovněž duální, mýtus o selfmademanech a lenoších – báchorku, jejíž story nezahrnuje systémové souvislosti. Autor je publicista

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984