Délka štěpeného atomu
Ačkoli vládní Strana zelených slibovala nové, hlubší, kulturnější vlivy v domácí politice, v ničem se její praxe nepodobá příchodu „permanentní revoluce“ partnerských partají do parlamentů na západ od nás. Jejich nadšené humpoláctví sedmdesátých let, z nějž postupně vykrystalizovaly výtečné politické postavy levicového spektra, ostře kontrastuje s docela bezpáteřní, pardon, realistickou koaliční participací bursíkovců. Organizací jediného muže, který postupně prošel hned třemi stranami. Exekutivní zkušeností, rozhledem a schopnostmi dalece převyšuje drtivou většinu zelených. Nohama stojí na zemi, když se drží vládního křesla. Nezralé oponenty á la Martin Stropnický využívá coby „užitečné idioty“ pro mladé voliče, kteří chtějí vidět a slyšet svobodnou diskuzi, ne-li revoltu adolescentů. Není nalevo, ni napravo, je unikátně všezelený, toť evergreen pokusů o stranu dědící voliče po US-DEU, ODA atp. Připomíná sněhovou kouli nabalující se sněhem kamení a prach, hlavně aby protentokrát ve výhni neroztála! Pokus o páně Bursíkovu „tyrkysově univerzální stranu“ činí SZ stále méně čitelnou. K jádru jdou názory, že od občanských demokratů ji dělí jedině štěpený atom. Fúzi snad nefandí, ale kdož ví, centrifugy k obohacování úhelných postmateriálních idejí pracují u českých zelených naplno. Štěpení na sebe nedalo čekat. Vzdor v podobě Hnutí zelení je naštěstí pro ministra životního prostředí prakticky neznámým. Ambice získávat sympatizanty (zdánlivě paradoxně taktéž zleva) přinášejí ostré antikomunistické výpady. S nimi nekoresponduje farizejská spolupráce s komunistickou stranou, na což opět poukazuje frustrované radikální křídlo blízké původním levicovým myšlenkám neparlamentní Strany zelených. Pokrytectví symbolizoval k devadesátému výročí Velké říjnové socialistické revoluce sám šéf strany, neboť navštívil v doprovodu Čechoameričana Jana Švejnara poslanecký klub KSČM. Dozajista proběhl pouze nenucený potlach nad přinesenou kolekcí zámořských motýlů. Nedávný brněnský sraz nejmenšího uskupení sněmovny dokonale odhalil iluzornost nadějí, které do něj mnozí minulý rok před volbami vkládali. Nyní to vypadá na staré dobré politikaření, na plné přizpůsobení se té tváři chasnického výkonu moci, jakou ztělesňuje premiér. Mirek Topolánek sice navenek usiluje o lidštější podobu své neotesané politiky, ale kýžené světélko na konci tunelu zatím nevidět, neboť se patrně nechce zbytečně namáhat ani přetvářkou. A to může „zásadové straně“ nepolitické politiky osvědčenou pozici jedině ulehčit. Bursík si jistě dobře pamatuje poučku minulého režimu – jinak se mluví doma, jinak venku, před kamerou. Autor je spolupracovník týždenníka Slovo
