Ve znamení krocana
Ve Spojených státech amerických se každý čtvrtý čtvrtek v listopadu slaví Den díkůvzdání. Jde o tradici, jež započala už v roce 1620, kdy na oslavu svého přistání ve Virginii o rok dříve se skupina 38 anglických osadníků rozhodla vzdát díky Bohu všemohoucímu ve výroční den svého přistání. Také první osadníci v Plymouthu ve státě Massachusetts vzdávali Bohu díky po žních. Kongres po vzniku Spojených států amerických uznal význam takových oslav a prezident George Washington v roce 1789 doporučil 26. listopad jako Den díkůvzdání. Prezident Abraham Lincoln prohlásil „Dnem modliteb díkůvzdání“ poslední čtvrtek v listopadu, prezident Franklin Delano Roosevelt pak v roce 1939 stanovil tyto oslavy na čtvrtý listopadový čtvrtek. Od té doby jde o čtyřdenní víkend (pro většinu zaměstnanců je tento a následující den placeným volnem). Tradicí je nyní rodinná oslava s daným pokrmem. Je jím nadívaný krocan, bramborová kaše s omáčkou, sladkými brambory, brusinkovou omáčkou, kukuřicí, tuříny, pekanovým a dýňovým koláčem. V týdnu Díkůvzdání se všechny rozhlasové stanice, televizní debaty a noviny mění na kuchařské přílohy. (New York Times, jež vždy ve středu mají beztoho přílohu Dining In (asi jako Domácí kuchyně), tentokrát v ní například radí na celé stránce – přirozeně s barevnými fotografiemi, jak krocana správně nakrájet a na další půlstraně, jak vhodně využít případných zbytků.) Namísto diskusí o tom, jak vysvětlit Iráčanům, že žalostně selhali (oficiální verze nedostatečného „pokroku“ v Iráku zní, že irácká vláda selhala ve snaze o celostátní „usmíření“), zíráte na debaty o vaření. Jak si vybrat nejlepšího krocana? Kdy je košer? Dostává se vám rady, že v nouzi jej můžete uložit na dva dny do pračky. Nebo že nádivka chutná lépe, když ji připravíte z těsta starších hamburgrových chlebíčků. Den díkůvzdání je všeobecně považován za „den rodiny“. (Statisíce aut zahlcují dálnice, další statisíce Američanů zaplňují letadla – letos očekávají letecké společnosti 4,7 milionů cestujících, odhaduje se, že přes 31 milionů Američanů pojede autem, železnice – Amtrak – počítá se 115 000 pasažéry). Předloni jsme však výjimečně vyhověli naléhavému, opakovanému pozvání přátel a odletěli – vzhledem k cestovnímu „ruchu“ už o dva dny dříve – strávit tento nejameričtější svátek s nimi v Detroitu. Sean a Eileen byli nadšeni, že mohou krocana pojídat s mezinárodní účastí. Sean tvrdil, že Eileen – na rozdíl od mnoha jiných amerických hospodyněk – je velmi dobrá kuchařka.Těšili jsme se proto, že poznáme i jinou vskutku domácí stravu. Tak tedy nejdříve na chladný detroitský vzduch a nato do obrovského supermarketu. S nákupním vozíkem od jedné pyramidy zboží ke druhé, nakonec se vynoříme s obrovským „rodinným“ balíkem bramborového pyré, kukuřičnou zeleninou a gigantickým plastikovým obalem, do nějž je zavařen krocan. Když jej vybalíme, žasneme: v ptačím zadku je teploměr, v připojeném pytlíku – také pod svárem – pokyny pro přípravu, sáček s potřebnou omáčkou a další s navlhčenou chlebovou nádivkou. I s fólií jde krocan do trouby. Zatímco se peče, sledujeme v televizi, jak prezident George W. Bush „prvního krocana“ – tj. toho, jenž je určen pro večeři v Bílém domě – „omilostní¨“ (i to je americká tradice – byť třeba dodat, že jiný je i v Bílém domě „stráven“). Místní televize také přináší zprávy o prvních požárech, vzniklých v souvislosti s krocaním svátkem. Což je také takřka tradice, neboť mnohé méně obratné hospodyňky (či „hospodáři“) ve snaze, uspíšit přípravu krocana fritováním, způsobí v bytě požár. Eileen zatím otevírá plechovku s pyré ze sladkých brambor a jinou s kukuřičnou zeleninou. Šups, všechno i s chlebovou náplní jde do mikrovlnné trouby. Když se krocan v naší troubě blíží svému vyvrcholení, zaslechneme zapípání. To teploměr v jeho útrobách sděluje, že je hotov a na důkaz i optický vyskočí z ptačího zadku. Naši hostitelé jsou rozradostněni a s mnoha vzájemnými radami začínají ptáka vyoperovávat z plastikového obalu. Přirozeně nám přidělují velikánské „drumsticks“ – „stehýnka“ velikosti kančího stehna , obkládají řádnými porcemi („helpings“) pyré, chlebové nádivky, kukuřičné zeleniny a brusinkové omáčky. Snažíme se ze všech sil, žvýkáme a hltáme – dík za vše americkému kontinentu. Apropó Detroit. Čerstvá zpráva informuje o „nouzové situaci podobné jako po hurikánu Katrina“, která zavládla v jihovýchodní části státu Michigan. Gleaners Community Food Bank – nezisková organizace, jež dodává potraviny polévkovým kuchyním, útulkům (bezdomovců), kostelům a podobným střediskům, žádá naléhavě o pomoc pro Detroit. Nedostává se jí totiž tento měsíc několika tisíc tun potravin, aby nasytila 250 000 potřebných. Letos totiž přichází do čtyř set charitativních středisek, jež tato organizace zásobuje, rekordní počet lidí a za pouhé tři měsíce, od července do září, rozdělila o 13,4 procenta více potravin než za stejnou dobu vloni. Letošního října stouply požadavky na potravinovou pomoc v jihovýchodnímMichiganu ve srovnání se stejným měsícem 2006 o 22 procent. Není to tím, že by více lidí chtělo více mít krocana v Den díkůvzdání – jen „díky“ americkému kontinentu přibývá těch, kdo o něm tento den pouze sní. Autor je česko-americký publicista, časť roku trávi v USA
