Třikrát Woody Allen
Woody Allen tvrdí, že o svůj odkaz filmového tvůrce nedbá. Aspoň by se tak dalo soudit podle některých jeho výroků. Řekl třeba: „Jsem přesvědčen, že když zemřete a pojmenují po vás ulici, vašemu metabolismu to nepomůže.“ Anebo: „Spíš než žít v srdcích a hlavách mých spoluobčanů bych radši žil ve svém vlastním bytě.“ Pokud by mu ovšem na odkazu nezáleželo, proč se uvolil poskytnout tolik rozhovorů Eriku Laxovi, že vydaly na knihu o 390 stranách, která právě vychází? (S podtitulem Jeho filmy a jak se filmy dělají.) Allen, jenž obdivuje Orsona Wellese a Občana Kanea považuje za nejvýznamnější americký film všech dob, jako by chtěl napodobit skvělou knihu To je Orson Welles (This Is Orson Welles), kterou v roce 1992 vydal jiný Wellesův fanoušek, režisér Peter Bogdanovich (léta shromažďující a v této knize sebrané hovory se svým „mistrem“). Pro rozhovory s Allenem byl Eric Lax velmi vhodným partnerem: poprvé se s Allenem setkal v roce 1971, když interviewoval tehdy teprve začínajícího režiséra pro New York Times Magazine. Od té doby strávil v Allenově společnosti mnoho času – „na place“, ve střižně i v Allenově bytě. V Rozhovorech se režisér volně vyjadřuje o svém díle. Například se dovídáme, že ze svých filmů má nejraději Purpurovou růži z Káhiry, Hra osudu a Manželé a manželky, a jen o něco méně Vzpomínky na Hvězdný prach a Zelig. Někdy jsou jeho úsudky rozporné – říká například, že ho mate vysoké ocenění, které se neustále dostává Annie Hallové a Manhattanu („Lidi Manhattan opravdu chytá tak, že to považuju za iracionální“), velice se však zastává Tajemné vraždy na Manhattanu – domnívá se, že tento film z roku 1993, v němž si znovu zahrál s Diane Keatonovou, je podceňován. Jindy je jeho úsudek mylný – když si třeba nedovede představit, proč Konec Hollywoodu, útržkovitý pokus z roku 2002, jejž divák po zhlédnutí rychle zapomene, „není považován za prvotřídní, mimořádnou komedii.“ Jasný pohled V úvodu své knihy slibuje Lax, že nabídne „jasný pohled“ na Allenovu proměnu z nováčka v jednoho z nejvěhlasnějších světových režisérů. A skutečně jste překvapeni, když sledujete Allena v roce 1973, v předvečer premiéry výsměšně futuristického Spáče, jak je rozradostněn kladnými předběžnými informacemi v málonákladových časopisech jako Scholastic nebo Seventeen (Lax tvrdí, že po Annie Hallové přestal Allen kritiky vůbec číst). Výmluvný je i objev, jak velmi mladý režisér usiloval o souhlas kameramana Gordona Willise, který jej provázel od Annie Hallové až po Purpurovou růži z Káhiry. Když Willis řekl Allenovi při natáčení Annie Hallové, že žádné pravidlo nezakazuje, aby postavy do záběru přicházely a odcházely z něj, aniž přestávají hovořit, osmělený režisér si osvojil tento postoj, který se pro něj pak stal charakteristickým. Nicméně přes všechny viditelné změny, jimiž prošel Allen-režisér od nováčka až k osvědčenému profesionálovi, jako člověk se sotva příliš změnil. Laxovy rozhovory nejsou uspořádány chronologicky, nýbrž podle určitých kategorií ve vztahu k procesu filmování – např. Myšlenka, Psaní, Režírování, Střih. Takže i když Lax v kapitole Režírování přeskočí od roku 1973 k roku 1987, pak 1989 a posléze 2005, sotva zpozorujeme změnu hlasu, důrazu nebo názoru. Allen se zřejmě vynořil už zcela „hotov“, vybaven dostatkem sebedůvěry a setrvalou posedlostí dixielandem, freudovskou analýzou, košíkovou Knicksů a ženským poprsím. Zábavná i na přeskáčku Kniha je velmi zábavná i jako pouhé čtení (i na přeskáčku), nakonec však zjišťujeme, že v ní není nic dramatického. Jestliže rozhovory s Orsonem Wellesem nabývaly až tragickou dimenzi vzhledem k životním osudům tohoto režiséra, Allen jakoby prostě oblékl své džíny a šel po svých. Jakoby odjakživa dodržoval rozvrh svého filmování, odvedl ročně jeden film a pokud uspěje, je film docela slušný. Podle jeho slov: „Rád bych udělal velký film, pokud to není v rozporu s mou rezervací na večeři.“ I z velmi záporné reakce veřejnosti na svůj rozchod s Miou Farrowovou a následující sňatek s její adoptivní dcerou Soon Yi Previnovou se už dávno oklepal. Spontánně se v rozhovoru s Laxem k záležitosti vrací a srovnává lidi, kteří kritizovali věkový rozdíl mezi postavami, ztělesňovanými jím a Mariel Hemingwayovou v Manhattanu, s těmi, kdo se ostře stavěli proti němu a Soon Yi. „Pokud jde o SoonYi,“ říká, „je ironií, že můj sňatek s ní, jejž považovali mnozí za iracionální, je v mém životě jediný vztah, který funguje.“ Čtenáři nevadí, že se Lax tomuto tématu víc nevěnuje – koneckonců jsou Rozhovory s Woody Allenem zaměřeny na film. Přesto by mohl být ve svých otázkách občas ostřejší. Opustil on je, nebo oni jeho? Je tu například nepřehlédnutelná skutečnost, že Allen už není (ve Spojených státech) tak kulturně závažným jevem jako dříve. Byly doby – od filmu Annie Hallová (1977) až k filmu Hannah a její sestry (1986) – kdy každé nové Allenovo dílo bylo událostí. Co se stalo? Proč už tomu tak není? Především: jak k tomu došlo? Uvážíme-li režisérův sklon k ostré sebekritice, sotva by podobné otázky odmítl. Lax je však nikdy neklade. Nejblíže odpovědi je při posezení v lednu roku 2000, když se zabývá názorem, jejž vyslovil známý kritik Richard Schickel, že Allena jeho diváci v určitém okamžiku opustili. Vůbec ne, tvrdí Allen: „ To já jsem opustil je, ne že oni opustili mne.“ A kdo se pak začal smiřovat v roce 2005, když kritika i diváci ocenili Hru osudu? Ale to jsou možná otázky pro další rozhovory. V čem Allen zcela jasně své diváky opustil, byl jeho tištěný humor. Od konce 60. let až hluboko do let 70. napsal dost humorných příběhů a úvah, aby naplnily tři svazky (všechny vyšly česky: Vyřídit si účty (Getting Even), Bez peří (Without Feathers), Vedlejší účinky (Side Effects). V letech 80. však tištěný humor vzdal. Teprve koncem uplynulého desetiletí se rozhodl začat znovu, a to opět v týdeníku The New Yorker, kde vyšla většina jeho próz předchozích. Sbírka Pouhá anarchie (Mere Anarchy), která teď vychází, shrnuje to, co napsal v této druhé fázi. Předchozí tři soubory jsou spojeny do paperbacku. Obrana šílenství (The Insanity Defense). Pouhá anarchie je přitom poměrně útlá knížka (160 stránek), ovšem Obrana šílenství s výmluvným podtitulem Souborná próza (The Complete Prose, 342 stran) představuje Allena-spisovatele celého. Takže trojí setkání nám umožňuje poznat tuto výraznou osobnost jako filmaře i jako prozaika – aniž si troufáme říci, že také jako celého člověka. Eric Lax, Conversations with Woody Allen. His Films, the Movies, and Moviemaking. New York, A. A. Knopf 2007. $ ),/ Woody Allen, New York, Random House 2007, $ 21,95 Woody Allen, The Insanity Defense. Complete Prose. New York, Random House 2007, $ 15,95 Autor je česko-americký publicista, časť roka žije v USA Medzitutulky Slovo
