Špióni, donašeči a Vítězný listopad

Život je boj a v umění to platí dvojnásob. Někdy jsou proto zvláště poučné případy vyřizování účtů mezi služebníky múz. Bohužel, občas přímo strhující. Co den, očekávám přesunutí takto vychýlené společenské pozornosti k důležitějším aspektům veřejného prostoru, nežli je „éterický“ konflikt mezi dvěma umělci. Spor mezi účastníky něžné revoluce. Čekám zatím marně, témat podobně atraktivních je, zdá se, posud málo. Poslední kapku přililo vyhlášení voničky lidové poezie pod názvem „Hutku, nebo Nohavicu!“ Jistý web vyzýval internetový lid k angažovanému zbásnění konání libovolného z aktérů. Ke všemu na melodii jednoho z nich. Dnes je notoricky známo, že Hutka zapěl o Nohavicovi, neboť slezský bard donášel na Kryla. Morálně kategorický odsudek „asanovaného“ poety byl načasován přesně: k 17. listopadu vygradovaly agitkou příběhy železné opony a je obtížné jej soudit. Z mnohohlavého stáda „prašivých ovcí“ vybral disident na základě přísloví, že košile je bližší kabátu, a českotěšínský překladatel Dona Giovanniho zaslouží exemplární potrestání. Odsudek. Jeho „oznámkování“ není nové, je prostě snadné. Motivace pozapomenutého písničkáře bude mnohovrstevná. Právem znechucený Hutka zazpíval revoluci k osmnáctinám. Nabízí se samo osudové sepjetí s knížetem branže, Karlem Krylem. Vyhlášený hrubián, ochmelka a sukničkář Kryl hnedle po Listopadu neváhal – nezbaven znovu jistých osobních následků – kriticky vystupovat s tématem společenského úspěchu staronových postav. Kdežto Jarek Nohavica neopomněl se sdělnou angažovaností vystoupit vůči zásahu na Czechteku před dvěma lety. Hrozil se nového bití „našich dětí“, což některá média, jež jej nyní vláčí blátem, s chutí přivítala. V tomto bodě se totiž tehdejší opozice poprvé výrazněji postavila „buldozeru“ Paroubkovi. Plyšáka neboli Samet si, ruku na srdce, připomíná všeho všudy hrstka lidí. „Pomník“ mu stavíme prudce rostoucí křivkou nezájmu. Navzájem si tak ve složitém předivu konzumní pospolitosti vysíláme „výživná“ sdělení do budoucna. Průběžně připravované tlachy médií o jidáších, práskačích, denunciantech, bonzácích, donašečích, informantech, udavačích, fízlech a vších v kožichu čili spolupracovnících StB a svobodě se stávají nehoráznou floskulí. Pamětníci si, občas s obstojnou trapností, vzpomínají na „nové, vzrušující podrobnosti“ z doby, kdy se lámaly ledy, ale i charaktery. K pobavení davu je místo „šokujícího“ těhotenství Britney Spearsové či rabování obchodů na východním Slovensku předhozen momentální skandál, letitý mravní poklesek. „Duet“ Hutky s Nohavicou, komentovaný plejádou jejich múzických kolegů a nesmlouvavým hudebním kritikem Rejžkem, zdařile odrušil jiné zprávy současnosti. S komunistickou minulostí související škádlení velmocí, kterým bylo dáno stanout ve studené válce na protějších březích. Anglie a Rusko si posílají vzkazy nově, ale postaru. Startují nukleární velkoletouny k narušení prostoru nad výsostnými vodami někdejšího soka, jináče oba aktéři planetárního pinožení hodnotí vývoj Iráku a Kosova, paralelně udělují prebendy a vyznamenání přeběhlým agentům minulé globální konfrontace. Příklad? Ruská federace pamatovala nedávno na George Blakea. Špionážního „krtka“ vyzradivšího okupačním orgánům Sovětského svazu výzvědný tunel Berlínem. Nejvyšší řád největšího státu obdržel letitý pán na večírku nástupnické Služby zahraniční rozvědky k narozeninám. Posloužil následovníkům svých zaměstnavatelů 50. let, neboť touto poctou Moskva „odpověděla“ pasování někdejšího důstojníka KGB Gordijevského na Rytíře řádu svatého Michala. Některé věci, jevy a okolnosti se zkrátka musí změnit, aby mohly zůstat stejné. Autor je publicista