Reklama

Zastaralý radar

Program výstavby radaru v Česku a raketové základy v Polsku je zastaralý. Alespoň tak to tvrdí autoři pozoruhodné dvousetstránkové Zprávy nezávislé pracovní skupiny o protiraketové obraně, kosmických vztazích a 21. století.
Počet zobrazení: 1707

Program výstavby radaru v Česku a raketové základy v Polsku je zastaralý. Alespoň tak to tvrdí autoři pozoruhodné dvousetstránkové Zprávy nezávislé pracovní skupiny o protiraketové obraně, kosmických vztazích a 21. století. Ti se nerekrutují z odpůrců, ale naopak z řad prominentních obhájců protiraketové obrany na takových prestižních pracovištích, jako jsou Institute for Foreign Policy Analysis, Heritage Foundation, High Frontier, Claremont Institute či George C. Marshall Institute. Program výstavby radaru v Česku a raketové základy v Polsku je zastaralý. Alespoň tak to tvrdí autoři pozoruhodné dvousetstránkové Zprávy nezávislé pracovní skupiny o protiraketové obraně, kosmických vztazích a 21. století. Ti se nerekrutují z odpůrců, ale naopak z řad prominentních obhájců protiraketové obrany na takových prestižních pracovištích, jako jsou Institute for Foreign Policy Analysis, Heritage Foundation, High Frontier, Claremont Institute či George C. Marshall Institute. Dnes diskutovaný program NMD (Národní protiraketové obrany) je přímým dědicem SDI (Strategické obranné iniciativy – programu „hvězdních válek“ vyhláseného prezidentem Reaganem v roce 1983). Jeho současná podoba vyrůstá z direktivy NSD 23 prezidenta George Bushe ml. z prosince 2002. Je spojen s vypovězením ABM Treaty ze strany USA. Ve své původní podobě měla NMD být malou variantou SDI, neboť oficiálním cílem je ochrana proti omezeným raketovým možnostem tzv. darebáckých států. První generace NMD zahrnuje sledovací systémy v kosmu a pozemní i námořní radarové plus raketové základny. NMD je oficiálně orientována na ničení nepřátelských raket kinetickou energií. Pro oba globální projekty protiraketové obrany – SDI i NMD – je příznačné, že lze poměrně snadno popsat jejich úvodní model, který se měl realizovat, nikoliv však koncovou podobu: na výchozí projekty se v obou případech začaly nabalovat projekty nové. Když nedojde k zásadním politickým rozhodnutím, je současná fáze globálního rozmisťování amerického systému NMD pouze začátkem stále bujícího výzkumu, vývoje a rozmisťování nových protiraketových systémů. Už v době zavádění raket Nike Zeus (prvních protiraketových raket) v polovine 60. let se objevila i první technická kritika: Robert McNamara – minstr obrany v Kennedyho vládě – upozornil, že tento systém není schopen rozlišit rakety s jadernou náloží od raket nesoucích atrapy. Postupně se ve Spojených státech vyprofilovaly dvě roviny kritiky protiraketové obrany: jedna linie upozorňuje na nemožnost protiraketové obrany, druhá kritizuje technickou zastaralost. Nejznámější americkou kritiku současného projektu NMD přinesla v červenci 2003 Americká fyzikální společnost. Upozornila mimo jiné, že pro zničení raket v první fázi letu z Íránu či KLDR je v případě jedné rakety na pevné palivo nutné mít nejméně 1600 kosmických lapačů v ceně 57 až 224 miliard. Kdyby se jednalo o jednu raketu na tekuté palivo, bylo by zapotřebí 700 lapačů v ceně 27 až 78 miliard dolarů. Některé kritiky připomínají, že NMD je obranou proti neexistujícímu nebezpečí, která nevnímá nebezpečí reálná. Příkladem může být upozornění, že pro vlastníka jedné či několika jaderných náloží – ať již se jedná o teroristy, nebo o tzv. darebácké státy – je snazší dopravit ji do Spojených států na lodi do přístavu než mezikontinetální raketou. Program NMD ve své současné podobě nezajišťuje ochranu před raketami středního či krátkého doletu, které by byly odpáleny z lodí blízko pobřeží USA. * * * Kritici současného programu NMD, o nichž se mluví v úvodu této studie, míří jinam. Podle Zprávy nezávislé pracovní skupiny o protiraketové obraně, kosmických vztazích a 21. století by se základem funkční protiraketové obrany mělo stát několik družic-zabijáků, které byly vyvíjeny v rámci programu Brilliant Pebbles na přelomu 80. a 90. let minulého století. Tyto družice o váze 1,4 a 2,6 kg a velikosti „tradičního melounu z Jižní Karolíny“ mají mít vlastní obranný systém a schopnost ničit nepřátelské mezikontinetální rakety ve všech třech fázích letu. Družice by měly být vypuštěny do roku 2010. Podle citované Zprávy by existující součásti systému protiraketové obrany na mořích a oceánech (tedy Aegis a Standard Missile) měly být zdokonaleny. Kromě úkolů souvisejících s obranou proti mezikontinetálním balistickým raketám by měl tento subsystém zajistit obranu před raketami středního doletu odpalovanými z lodí. Protiraketové systémy na lodích, právě tak jako pozemní základny, mají ale podle této analýzy mít pouze význam regionální či lokální. Zároveň by však americké pozemní základny „neměly být rozšiřovány za v současné době rozvinuté na Aljašce a v Kalifornii“ (s. 114). Tedy – žádný americký radar v Česku. V rámci spolupráce s NATO by měl ovšem být vytvořen „systému systémů“. „Logická dělba práce“ v tomto supersystému prý vyžaduje, aby se „Spojené státy soustředily především na kosmické a ostatní komponenty, zatímco koaliční spojenci by se měli věnovat především námořním a pozemním systémům“ (s. 116). * * * Prvořadým úkolem každé vojenskopolitické strategie je identifikace protivníka a výběr prostředků použitelných proti němu. Podle autorů citované zprávy by měla mít NMD globální dosah a chránit USA, jejich ozbrojené síly v zahraničí i koaliční spojence před nebezpečím ze všech azimutů. Současná propaganda pokládá části systému NMD, které mají být umístěny v Česku a v Polsku, za ochranu proti raketám z Íránu, nikoliv proti Rusku. Jenže žádné rakety, které by mohly zasáhnout Spojené státy, Írán nemá a zacílení v rámci NMD rozmístěných raket, ale též funkci radarů, lze změnit. Diskutovaný radar v Brdech má být součástí systému, který se rozpíná od Aljašky přes Japonsko a Austrálii do Evropy a Grónska – obkličuje jádro euroasijského kontinentu. Zpráva spojuje nebezpečí z tzv. darebáckých států také s hrozbou ze strany„strategických konkurentů, Ruska a Číny“ (s. 112). A jak připomíná Theresa Hitchens v recenzi této zprávy pro Bulletin of the Atomic Scientists, jedním z autorů této zprávy je Keith Payne, prezident National Institute for Public Policy, jeden z „architektů současné doktríny Bushovy administrativy propagující preventivní užití jaderných zbraní“ (s. 76). Dnes již klasické vyjádření skryté logiky NMD obsahuje článek Keira Liebera a Daryla Presse nazvaný Vznik nukleární nadřazenosti USA, který byl roku 2006 otištěn v prestižním americkém časopise Foreign Affairs. Podle jeho autorů „po skončení studené války byl (americký) nukleární arzenál významně vylepšen“, naopak ruský upadal. Zdůrazňují, že modernizace jaderných sil USA nebyla namířena proti „darebáckým státům“ či teroristům. Současné a budoucí jaderné síly USA jsou projektovány tak, aby byly „schopny preventivního odzbrojovacího úderu proti Rusku nebo Číně“. Autoři tvrdí, že propočítali, že překvapivým americkým útokem může být ruský i čínský jaderný arzenál zničen a případné jeho zbytky mohou být zachyceny novou protiraketovou obranou (s. 42-54). Rozpracovanější zdůvodnění svých závěrů autoři publikovali v témže roce v časopise International Security. * * * Jestliže budou za výchozí axiom při zdůvodnění potřeby protiraketové obrany USA přijaty teze, že Írán a KLDR mohou mezikontinetální balistické rakety někdy v budoucnu mít a ruské a čínské rakety mohou být použity proti USA, pak se argumentace autorů zprávy jeví jako logická: budování pozemních stanic v Evropě je zastaralá představa o protiraketové obraně. Jenže sám o sobě je tento axiom velmi sporným ideologickým předsudkem. Nejde pouze o to, že se předpoklady zprávy Rumsfeldovy komise nenaplnily. Základní problém je obecnější: jak zacházet s potenciálním nebezpečím? Celý projekt NMD vychází z předpokladu, že pouze bezkonkurenční vojenská nadřazenost může Spojeným státům zajistit bezpečnost a nadvládu. V americké politické kultuře je hluboce zakořeněna představa, že politické problémy mají jednoduchá vojensko-technické řešení. Že převaha ve vývoji moderních zbraní zajistí nadřazenost a tím i možnost vynutit si požadované jednání jiných lidí i států. Mnohokrát tomu v lidských dějinách bylo. Ale nestalo se tak na bojištích Indočíny v 70. letech minulého století a neděje se tak ani v Iráku. Většina politických problémů má politická řešení – také spory USA s KLDR a Íránem lze snáze řešit přímým jednáním s Pchjongjangem a Teheránem než hrozbou silou či použitím síly. Bezpečnost a mimořádné postavení USA v současném světě lze snáze zajistit diplomatickými, ekonomickými a kulturními nástroji než vojenskou silou. Situace po okupaci Iráku ukazuje, že ani historicky nebývale silná mocnost, jakou jsou Spojené státy, nedokáže sama problém bezpečnosti USA vyřešit. Obrovská moc Spojených států spojená se zájmy jejich spojenců a respektující oprávněné požadavky dalších velmocí – to je cesta, která vede mnohem spolehlivěji ke stabilizaci mimořádného postavení USA, než unilaterální spoléhání na vojenskou sílu. * * * Největším problémem NMD, a tedy i chystaných amerických vojenských základen v Česku a v Polsku, je zavržení myšlenky kontroly zbrojení a odzbrojení. Od okamžiku, kdy George Bush ml. v roce 2001 vypověděl Smlouvu o omezení protiraketové obrany, začalo být zřejmé, že Washington vsadil na unilaterální politiku a nové závody ve zbrojení. Právě ABM Treaty činila ambice supervelmocí čitelnými a zvýšila mezi nimi vzájemnou důvěru. Tyto smlouvy o kontrole zbrojení mohly sloužit jako základ smluv o odzbrojení. Nastartované zbrojní programy Ruska a Číny ukazují, že Nixonova slova pronesená roku 1972 v předvečer podpisu ABM Treaty o tom, že snaha získat převahu vyvolává okamžitou reakci, platí i v 21. století. Protože vojáci chápou zlepšení obrany USA jako předpoklad bezpečného útoku amerických ozbrojených sil, je přirozené, že pokračování programu NMD vnímají některé státy jako nebezpečí pro sebe. Navíc NMD je součástí širší politické koncepce, při jejíž realizaci dochází k posouvání vojenských základen USA stále blíže k ruským hranicím – což snižuje věrohodnost prohlášení o tom, že NMD není zaměřen proti tomuto státu. Rusko a Čína zahájily jak modernizaci svých ozbrojených sil, tak i hledání nových spojenců. Moskva zmrazila svoji účast na Smlouvě o konvečních ozbrojených silách v Evropě. Navíc stále hlasitěji mluví o možnosti odstoupit od „reliktu studené války“, od Smlouvy o likvidaci raket středního a kratšího doletu. Výsledkem washingtonské unilaterální politiky s důrazem na vojenskou sílu je zhoršování postavení USA. Především proto je zvažovaný radar v Brdech zastaralý: projekt NMD neodpovídá požadavkům bezpečnosti na počátku 21. století. Napětí mezi mocnostmi nesnížily ani nabídky amerického ministra obrany, které přednesl při své říjnové návštěvě Prahy. Navrhl, že by na americkou vojenskou základnu v Brdech mohli přijít ruští pozorovatelé a že by radar byl aktivován jen v případě, že by se hrozba z Íránu ukázal jako reálná. Problém je v tom, že americký ministr předložil návrh, o němž věděl, že je v Česku velmi obtížně přijatelný. V Moskvě zase vědí, že příslib neaktivovat radar lze snadněji porušit než vypovědět Smlouvu o omezení systémů protiraketové obrany. * * * Zatím jediným prokazatelným výsledkem programu Národní protiraketové obrany USA je podlamování vzájemné důvěry mocností, což následně vede k novým nekontrolovatelným zá-vodům ve zbrojení. Ve chvíli, kdy by se lidstvo mělo soustředit na odstraňování hladu na zemi a čelit klimatickým změnám v atmosféře, zahajuje zbrojení v kosmu. Nebezpečí mezikontinetálních raket směřujících z Íránu či KLDR je určitě vzdálené a možná fiktivní. Narušení mocenské rovnováhy a zkomplikování vztahů mezi některými mocnostmi je ale reálné i aktuální. Analýzu uverejnilo združenie Res Publica v rámci projektu Pro a Proti Redakčne krátené a upravené

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.
CAPTCHA
This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
     
Reklama

Blogy a statusy

Reklama