USA: Volby a válka
První listopadový týden proběhnou v USA volby prezidenta. Ve Spojených státech nebývá zahraniční politika pro obyvatele rozhodujícím tématem. Ovšem po 11. září 2001 voliči vystrašení obavami z mezinárodního terorismu již v prezidentských volbách roku 2004 otáčeli hlavu směrem do zahraničí. A jestli se nestane něco mimořádného, budou se při hlasování voliči rozhodovat do značné míry podle postoje k válce v Iráku. CNN/Opinion Research Corporation Poll z poloviny ledna 2008 ukazuje, která témata jsou pro voliče v USA důležitá při hlasování o prezidentovi. Při dominanci ekonomických a sociálních témat jsou tentokrát mimořádně významné mezinárodní otázky (Irák, Írán, ale i cena paliv). Výzkumy z jiných agentur ovšem také naznačují, že v posledních týdnech roste nervozita Američanů-konzumentů, což by mohlo ještě s volebními prioritami zamíchat. Podle Gallup Poll je popularita současného amerického prezidenta poměrně nízká a dlouhodobě ve znamení poklesu. Z porovnání údajů Gallup Poll je zřejmé, že popularita úřadujícího prezidenta na počátku krize stoupá. Americký sociolog politiky John Mueller tento jev nazval „fenoménem sjednocování kolem vlajky“. Podle srovnání řady výzkumů, které předcházely konkrétní zahraniční akci americké vlády a následovaly i těsné po ní, narůstá po provedení akce souhlas s ní přibližné o 10 procent. Těchto deset procent „cenového růstu“ však musí být podle Muellera spojeno s událostí, která je „(1) mezinárodní a (2) zasahuje Spojené státy a zvláště prezidenta přímo; musí být (3) specificky dramatická a ostře koncentrovaná“. Ony „prémiové body“ dostal od veřejnosti i George Bush ml. za invazi do Afghánistánu a do Iráku. Jenže ne natrvalo. Bod zlomu Za uplynulých šedesát let vedly Spojené státy tři velké války: v Koreji (1950–1953), ve Vietnamu (1959 –1972) a nyní v Iráku (březen 2003–?). Všechny tyto války začaly s podporou veřejnosti Spojených států, ale postupně ji ztratily. Ze stovek výzkumů veřejného mínění pouze jeden typ dotazů umožňuje udělat si představu o vývoji názorů Američanů, neboť pouze tento typ výzkumů byl ve srovnatelné podobě prováděn po celé období obou válek. Je to tzv. otázka o chybě, kterou klade Gallupova organizace (dříve Gallupův ústav, AIPO – American Institute of Public Opinion). Podle The Gallup Poll invaze do Iráku měla v březnu 2003 podporu 75 % veřejnosti, proti bylo 23 %. V červnu 2004 vyslání vojáků označilo za chybu 56 % dotázaných, 40 % s vysláním vojáků souhlasilo. Pak nastaly výkyvy, přičemž v létě 2005 poprvé počet odpůrců intervence přesáhl počet přívrženců. Od druhé poloviny prosince 2005 trvale více než 50 % odpovědí uvádělo, že vyslání vojáků byla chyba. V téže době většina veřejnosti ve Spojených státech začala považovat válku v Iráku za zvláštní vojenskou akci, nikoliv za součást války proti terorismu. Veřejné mínění v USA se ukázalo jako velmi citlivé na konkrétní události. Názor na válku se vylepšil po zajetí Saddáma Husaina v prosinci 2003 a po iráckých volbách na konci ledna 2005. Také na konci roku 2007 bylo patrné zlepšení názoru – v návaznosti na pokles sebevražedných atentátů v Iráku. Naopak, nárůst negativních postojů bylo možné zaznamenat poté, kdy Bush v září 2003 požádal o další peníze na válku, a ve chvíli, kdy na jaře 2004 pronikly na veřejnost informace o mučení vězňů v Abu Ghraib. Tento vývoj vůbec neznamená, že se američtí občané změnili na pacifisty. Například v mnohem méně častých výzkumech týkajících se chyby v případě vyslání vojáků do Afghánistánu The Gallup Poll zjistil jiný vývoj názorů. V období od ledna 2002 do srpna 2007 klesl podíl těch, kdo vyslání vojsk do Afghánistánu nepokládají za chybu z 93 na 70 procent – což přestavuje trvající souhlas s intervencí. Způsob, jakým vedou Spojené státy válku proti terorismu v době zlomu postoje k válce v Iráku – tedy v polovině roku 2005 – pokládalo za uspokojivý 64 % dotázaných; v srpnu 2007 to stále ještě byla nadpoloviční většina respondentů – konkrétně 51 %. Obdobný jev zaznamenávaly také výzkumy v době vietnamské války (např. trvající podpora „boje proti komunistické intervenci“, souhlas s bombardováním Vietnamské demokratické republiky) i v době korejské války (např. souhlas s bombardováním jižní Číny). Současný nesouhlas většiny veřejnosti USA s vysláním vojsk do Iráku vyvolává otázku, jaký si tato veřejnost přeje další postup. V polovině listopadu 2007 zveřejnil The Harris Interactive výsledky výzkumu v šesti státech, které tvoří jádro NATO. Ukazují, že ve veřejnosti v USA je stále největší podíl těch, kdo si přejí zůstat v Iráku i těch, kdo si přejí pomalejší stahování vojsk. Zároveň je zřejmé, že neúspěch invaze v Iráku podvazuje souhlas veřejnosti s použitím síly v případě Íránu. Také u téhle otázky lze nalézt nejvíce přívrženců násilí v USA, ovšem i zde má použití síly podporu necelé čtvrtiny dotázaných. Tato skutečnost kontrastuje s náladami americké veřejnosti před invazí do Iráku: Výzkumy Gallup Poll ukazují, že od března 1992 do začátku intervence nadpoloviční většina dotázaných byla pro použití pozemních síl ke svržení Saddáma Husaina; těsně před začátkem invaze bylo pro pozemní operaci 64 %, proti bylo 33 % respondentů. Zjistit příčiny zlomu v názorech americké veřejnosti na válku v Koreji, ve Vietnamu a v Iráku je pro volební stratégy prezidentských kandidátů velmi důležité. Ukazuje se například, že zlom nálad veřejnosti, pokud jde o vztah ke všem třem zkoumaným válkám, byl spojen s poklesem důvěry v prezidenta. A pak je zde vždy reakce na konkrétní událost. Ukazuje se, že v okamžicích zlomu nálad veřejnosti začalo být zřejmé, že války nebudou ani krátké, ani laciné. V případě korejské a vietnamské války se názorová hladina změnila v okamžiku, kdy se souhrnné americké ztráty – tedy počet padlých a raněných – přiblížily magické hranici sto tisíc. Tvárná veřejnost Často se v odborné literatuře zdůrazňuje, že vietnamská válka pohřbila studenoválečnický konsensus – názorovou jednotu uvnitř politické elity a zároveň propojení elity a veřejnosti v postoji k tehdejší politice zadržování komunismu. Až Ronaldu Reaganovi se podařilo tento konsensus obnovit. Podle některých autorů byl ale konsensus mezi vládou a opozicí v zahraničněpolitických otázkách v podobě, která je známá z období studené války, do značné míry anomálií. Nacionalismus, malý zájem o mezinárodní dění a nesystematické uspořádání informací o světové politice tvoří významnou součást jádra americké politické kultury. Zároveň umožňují velkou tvárnost veřejnosti v USA. Ralph Levering se domnívá, že už od porážky Wilsonových představ o zahraniční politice Spojených států po 1. světové válce byli vládní činitelé „v zásadě schopni vzdělávat většinu amerického lidu, pokud jde o postoje k jednotlivým zahraničním zemím“. Americká politická elita si udržuje schopnost ovlivnit názory obyvatel, pokud jde o zahraničněpolitické otázky. Podrobné analýzy zlomu názoru veřejnosti na iráckou, vietnamskou či korejskou válku ukazují, že ke změně nálad došlo až poté, kdy nastal rozkol v americké politické elitě. Až tehdy, kdy odpor k válce začínají dávat najevo někteří kongresmani, důležití představitelé Republikánské a Demokratické strany a hlavně některé z nejvýznamnějších sdělovacích prostředků, pohne se též názorová hladina veřejnosti. V případě korejské a vietnamské války poté, kdy angažovanost USA začala veřejnost pokládat za chybu, nadále chtěla, jak napsal Ralph Levering, „antikomunistického prezidenta, který by nastolil mír“. Takovýto postoj odpovídal názorům té části americké politické i ekonomické elity a velkých sdělovacích prostředků, která definovala národní zájem Spojených států jinak než prezident a jeho okolí. Takto lze též vysvětlit, proč se měnily postoje veřejnosti i při menších ztrátách v irácké válce: Jako podstatná se ukazuje frustrace části elity (politiků, podnikatelů i novinářů) z toho, jak byla manipulovaná vládou např. pomocí tzv. ověřených zpravodajských informací o tom, že Irák má zbraně hromadného ničení při přípravě intervence. Masové informace Paradoxem masové politiky je velká propast mezi očekáváním demokratické teorie, že veřejnost se skládá s informovaných a politicky aktivních občanů, a rozčarováním, které přinášejí výsledky výzkumů veřejného mínění. Politická teorie ale hledá počátky výzkumu veřejnosti v díle Gabriela Tardeho Názor davu (1901). V této práci Tarde dospěl k přesvědčení, že veřejnost je „čistě duševní seskupení jednotlivců, kteří jsou prostorově rozeseti a fyzicky odděleni a jejichž spojení je spojením čistě myšlenkovým“. Veřejnost je tedy společenství jedinců spojených názory a city, což jim umožňuje jednotně konat. Proto také Tarde pokládal veřejnost, na rozdíl od davu, za umělý produkt knih a novin. Mít stejný či obdobný názor na nějakou událost či mít emotivní vtah k této události ale předpokládá, že o ní lidé vědí, a to ve stejném čase. Od roku 1963 je pro většinu obyvatel Spojených států základním zdrojem informací televize. V polovině 80. let 74 % dotázaných uváděla, že ve zpravodajství o mezinárodních vztazích spoléhají na televizi; 54 % respondentů tvrdilo, že sledují i novinové zprávy o mezinárodní politice. Počátkem 21. století televizi jako zdroj politických informací u relevantního množství americké populace doplnil internet. Ralph Levering uvádí, že tři čtvrtiny populace USA zpravidla o důležitých mezinárodních událostech slyšely, ale systematickou pozornost těmto událostem věnuje či správnou odpověď na konkrétní otázky dává 10 až 15 %. Méně než jedno procento obyvatel USA aktivně vyjadřuje své stanovisko k zahraničněpolitickým otázkám. Samotná orientace na prodej informací zejména mezi příslušníky hédonisticky laděných středních vrstev vede ve Spojených státech k tomu, jak píše Ralph Levering, že „na prvním místě mezi zpravodajskými hodnotami jsou násilí a přírodní pohromy a spolu s tím pak rozmíšky mezi známými osobnostmi, mezinárodní krize a bizarní události“. Výsledkem je situace, kterou popsala Komise pro svobodu tisku již ve zprávě z roku 1947: „Tisk zdůrazňuje výjimečné spíše než reprezentativní, senzační spíše než důležité.“ Rok změny Výzkumy naznačují, že Spojené státy vstoupily do volebního roku s rozporuplnými náladami. The Harris Poll již loni upozorňoval na únavu z intervencionalismu. Gallup Poll zároveň hlásí, že právě před rokem – poprvé od výzkumu v březnu 1993 – získal relativní většinovou oporu názor, že vojenské výdaje USA jsou příliš velké (43 % respondentů; 35 % ovšem zároveň tvrdilo, že jsou odpovídající, a 20 %, že jsou malé). Opět se ale ukazuje, že ve vztahu k jednotlivým tématům, a to i k otázce kvality Bushova výkonu funkce či intervence v Iráku, se názory odlišují podle stranických sympatií. Zároveň nejen republikánský prezident, ale i demokratický Kongres dosahují mimořádně nízké obliby u veřejnosti. I kdyby skutečně skončilo období vlády konzervativních republikánů v Bílém domě, nelze předpokládat automaticky zásadní proměnu zahraniční politiky. Posun by se v takovémto případě týkal především směřování od radikálního unilateralismu k intenzivnějšímu hledání spojenců při jednotlivých akcích. To však je tendence, která je patrná i v druhém Bushově prezidentském období jako reakce na neúspěch intervence v Iráku. Změnu však očekává téměř každý. Jak počátkem ledna připomněl The Wall Street Journal, poprvé po osmdesáti letech nebude kandidovat úřadující prezident či viceprezident – což automaticky snižuje možnosti kontinuity. Reaganovská éra, započatá v roce 1980, pravděpodobně končí – byla to doba, kdy v šesti ze sedmi všeobecných voleb kandidoval buď Reagan, nebo nějaký příslušník Bushovy rodiny. Prosincový výzkum Wall Street Journal/NBC News zjistil nejnižší spokojenost s ekonomickou situací za dvě dekády, kdy se takovéto průzkumy dělají. Počet registrovaných voličů, kteří se nehlásí k Demokratické či Republikánské straně, vzrostl ze 4 % v roce 1966 na 22 %. Obecně ale platí, že případné prohlubování ekonomické recese by snížilo význam války v Iráku mezi prioritami amerických voličů. Analýzu vydalo združenie Res publica v rámci projektu Pro a Proti Redakčne upravené a krátené
