Reklama
Reklama

Předlouhé umírání ruského impéria

A znovu se o něm rozhoduje na úrodných polích Ukrajiny
Počet zobrazení: 2072

Od začátku rusko-ukrajinské války spolu soutěží dvě její vysvětlení. Přestože se vzájemně vylučují, zastánci obou tvrdí, že na příčinnou souvislost, která směřovala k eskalaci napětí mezi Západem a Ruskem, upozorňovali již dávno a že právě to, že jim nebylo nasloucháno, vedlo až k nynějšímu konfliktu.

První strana sporu vysvětluje nárůst napětí neschopností Západu coby vítěze studené války zahrnout Rusko do bezpečnostní architektury budované po jejím skončení.

pavel_barsa_640.jpgPavel Barša (1960) je politolog,
působí na FF UK Praha. 

Fotozdroj: 
https://youtu.be/4oWtQdiVRsU 

 

Esej, ktorá vyšla v SALONUPrávo, 16. 6. 2022, uverejňujeme s láskavým súhlasom šéfredaktora Práva 

Predchádzajúca esej - Pavel Barša: Jak se nepodařilo ukončit studenou válku

 

Podle tohoto názoru se mělo využít momentu důvěry na přelomu osmdesátých a devadesátých let k vybudování institucí, jež by zaručily bezpečnost jak Rusku, tak jeho sousedům.

Tato institucionalizace důvěry mohla předejít tomu, aby ve chvíli, kdy šťastný okamžik kooperace SSSR a posléze Ruska se Západem odplynul, nesklouzly postoje Ruska i Západu zpět do vzájemné podezřívavosti vedoucí k přípravě na útok soupeře, a tedy navyšování vlastních vojenských kapacit či získávání teritoriálních výhod.

Václav Bělohradský o názorech, memech a násilíSALON

V teorii mezinárodních vztahů se takové situaci říká bezpečnostní dilema: i když mají oba aktéři výhradně obranné úmysly, vzájemná nejistota ohledně těchto úmyslů, obava, že ten druhý i navzdory deklaracím o svém obranném postoji připravuje útok, nutí aktéry připravovat se na válku, což jen posiluje symetrickou obavu soupeře. Roztočená spirála napětí a zbrojení pak přeroste ve válku v momentě, kdy se jeden pokusí získat výhodu preemptivním (či preventivním) útokem.

Pokud se tedy anarchická struktura mezinárodních vztahů nepromění do institucí zajišťujících bezpečnost všech, úsilí každého aktéra o minimalizaci vlastního ohrožení povede paradoxně k maximalizaci ohrožení jeho i ostatních.

Eskalaci a válce přitom může zabránit jen taková institucionální architektura, která vezme v úvahu obavy všech zúčastněných stran. Pokud se toto pravidlo poruší a bezpečnostní garance jsou poskytnuty jen některým aktérům, nutně to vzbudí u těch opominutých obavy. Začnou si bezpečnost zajišťovat vlastním zbrojením, případně rozšiřováním sféry svého vlivu, čímž spustí onu bludnou spirálu.

Podle zastánců tohoto pohledu se právě takový scénář začal naplňovat rozšiřováním NATO v devadesátých a nultých letech směrem na východ Evropy: druhou stranou pocitu bezpečí čerstvých členů aliance byl pocit ohrožení Ruska.

Proto mohl již po rozhodnutí o prvním kole rozšíření nestor americké zahraniční politiky (a autor doktríny „zadržování“ z počátku studené války) George Kennan v komentáři Osudový omyl napsaném pro New York Times v únoru 1997 zvolat, že svět právě vykročil k nové studené válce.

Po obou agresích Ruska vůči Ukrajině (anexi Krymu a podpoře separatistů v letech 2014 a 2015 a invazi v únoru 2022) pak Kennanovi pokračovatelé na levici i na pravici opakovali: „Říkali jsme vám to!“
 

Předčasné partnerství s Ruskem?

Problém je, že stejnou větou dnes na válku reagují představitelé opačného názoru na rozšiřování NATO, pokračovatelé jiného uznávaného teoretika a praktika americké zahraniční politiky Zbigniewa Brzezińského.

Také Brzeziński formuloval svůj názor v reakci na politiku Clintonovy administrativy v devadesátých letech. Bylo to však o tři roky dřív, když se ještě pokoušela rozšiřování NATO vyhnout (nebo ho alespoň odložit), neboť v ní přechodně převládl hlas zastánců kennanovského hlediska.

Protože Clinton nechtěl ohrozit dokončení rusko-amerického procesu nukleárního uvolňování, rozhodl se odolat naléhání Havla, Wałęsy a dalších středoevropských lídrů na urychlené přijetí jejich zemí do NATO. Místo toho zřídil roku 1993 Partnerství pro mír, vstupem do nějž mohl s NATO navázat úzké vztahy každý stát východní Evropy, včetně Ruska, aniž by to nutně znamenalo pozdější vstup do aliance.

Titulek Brzezińského článku z Foreign Affairs z března 1994 zněl výmluvně: Předčasné partnerství. Nikoli případné rozšíření NATO na východ k ruským hranicím, ale právě toto rozředění jeho vztahů k postkomunistickým spojencům, mezi něž bylo zahrnuto i Rusko, vytvářelo dle autora podmínky pro agresivní jednání Rusů v následujících letech.

Hlavním zdrojem takového jednání totiž podle Brzezińského nebyla vnější situace Ruska, vztahy k sousedům a jiným velmocem, ale jeho vnitřní povaha. Rusko se ustavilo jako impérium a bude se i nadále chovat jako impérium, pokud se tyto jeho sklony nezadusí hned v zárodku jeho obklíčením ze strany NATO.

Jako byly někdejší koloniální říše Francie a Velké Británie přinuceny proměnit se do národních států, bude k tomu muset být přinuceno i Rusko, psal Brzeziński.

Právě o to se mělo NATO pokusit východní expanzí. Mělo se rozšířit nejen do střední Evropy v úzkém smyslu, jak to požadovali Havel a Wałęsa, ale pod jeho křídla se měla dostat i Ukrajina. Protože ruské impérium stojí a padá s nárokem na tuto zemi, stane se definitivním testem proměny Ruska z impéria do národního státu to, že se smíří s její ztrátou.

Pokračovatelům Brzezińského nečiní potíže aplikovat jeho analýzu na současnou krizi: nebylo to rozšiřování NATO na východ, co vytvořilo podmínky pro nynější válku, ale naopak to, že se aliance váhavě zastavila na západních hranicích Ukrajiny a nebyla schopna ji rychle zahrnout tak, aby předešla preemptivnímu pokusu Ruska zachránit ji pro sebe.

Dodala-li akademickou věrohodnost kennanovské pozici americká historička Mary E. Sarotteová, jejíž knihu Ani o píď jsem tu shrnul před několika týdny, akademickou podporu Brzezinského pozice představuje kniha Lost Kingdom: The Quest for Empire and the Making of the Russian Nation (Ztracené království. Hledání říše a vytváření ruského národa, Basic Books 2017), kterou napsal ukrajinsko-americký historik Serhij Plochij (Serhii Plokhy).

V souladu se závěry své knihy Plochij v nedávné diskusi se Sarotteovou zpochybnil její předpoklad, že eskalaci vztahů mezi Západem a Ruskem by bývalo šlo zabránit vybudováním bezpečnostní architektury, jež by Rusy zahrnovala. Poslední zdroj expanzivního chování Ruska podle něj neleží v jeho vztazích k ostatním hráčům mezinárodní politiky, nýbrž v jeho historicky utvořené povaze, která může být změněna zase jen historickým procesem.
 

Interní kolonialismus

Ani proměna Británie či Francie z impérií do národních států se neobešla bez dekolonizačních válek. Jak tyto příklady dokládají, takový proces se může protáhnout na desetiletí. K opuštění zděděného imperiálního postoje nestačí jednorázová událost, jakou byl rozpad SSSR na konci roku 1991.

S odkazem na britského historika Geoffreyho Hoskinga Plochij navíc naznačuje, že v ruském případě bude tato proměna o to bolestivější, že na rozdíl od Británie, o níž šlo říci, že měla impérium, se na Rusko spíše hodí tvrzení, že bylo impériem.

V prvním případě byla kolonizovaná území fyzicky oddělena mořem, takže jejich opuštění nenarušilo integritu kolonizující země. Ve druhém případě takové fyzické oddělení neexistovalo: nově dobyté a ovládnuté oblasti se stávaly okamžitě součástí metropole.

Nic lépe nesymbolizuje toto prostupování kolonizovaného území s územím kolonizujícího státu než skutečnost, že Petr Veliký mohl již několik let po dobytí něvské delty na Švédech přijít na nápad postavit právě na tomto místě nové hlavní město svého impéria.

Idealismus, realismus a Ukrajina. Esej Pavla BaršiSALON

V díle Internal Colonization. Russia’s Imperial Experience (Interní kolonizace. Ruská imperiální zkušenost, Polity Press 2011) vysvětluje kulturní historik Alexander Etkind specifičnost Ruska právě tím, že zvěcňující vztah k druhému, jenž našel svůj výraz v západním rasismu, mohl být v Rusku namířen stejně tak k cizím skupinám jako k vlastním lidem. Chápeme-li nevolnictví coby mezní druh útlaku srovnatelný s otroctvím, lze dokonce tvrdit, že útlak byl větší v jádru ruského impéria než na okrajích, neboť neruské obyvatelstvo nebylo znevolňované.

Brutalitu, kterou západní impéria rezervovala pro Neevropany ze vzdálených, mořem oddělených zemí, používalo samoděržaví proti vlastním poddaným.

Vnitřní rozštěp mezi šlechtou a mužiky byl ruským ekvivalentem západního rozštěpu mezi bílými Evropany a barevnými Neevropany. Z hlediska Británie či Francie, zámořských impérií Západu, která si svou krutost vůči Neevropanům zdůvodňovala rasovou nadřazeností, se krutost Ruska nebo Německa, kontinentálních impérií Východu, jevila jako příznak jejich barbarské povahy, která ve 20. století nabyla krajní podoby ve stalinismu a hitlerismu.

Představu absolutního protikladu mezi atlantickou „civilizací“ a středoevropským či východoevropským „barbarstvím“ ovšem podepíral rasismus: dehumanizace bělochů jinými bělochy (jejímž symbolem se stal holocaust) byla morálním skandálem, dehumanizace barevných bělochy politováníhodným omylem, pokud ne nutnou daní za šíření civilizace.

Mezi dvěma stigmatizovanými říšemi ovšem existoval rozdíl. Zatímco Německo koncept rasy, jejž jeho západní soupeři zaměřovali především navenek, aplikovalo dovnitř Evropy, Rusko si pro legitimizaci svého panství vystačilo s konceptem stavu.

Zvěcnění druhého v rámci systematického používání násilí existovalo na obou stranách hranice mezi západní demokracií a ruskou despocií. Na Západě se však brutalita koncentrovala na rozdíly mezi pomyslnými biologickými kategoriemi, v Rusku šlo o kategorie sociální.

Odlišné rasy obývaly odlišné kontinenty, odlišné stavy či třídy spolu žily na jednom kontinentu nebo v jedné zemi.

Rasismus v západním smyslu samozřejmě v Rusku existoval také, ale nehrál onu klíčovou funkci politické legitimizace jako na Západě. To vysvětluje, že se v ruské literatuře a historiografii 19. století setkáváme s oslavou rasového a etnického křížení, která by byla v té době v rámci středního proudu západoevropské kultury nepředstavitelná.

Puškin například svého černošského pradědečka nejenže nezapíral, ale dokonce mu věnoval jeden ze svých nedokončených románů. Jak poznamenal slavofil první generace Alexej Chomjakov, američtí „věrozvěsti rovnosti“ by Puškina s jeho rodokmenem nemohli uznat ani jako svobodného občana, natožpak velkého básníka.

V kontextu ruské kultury 19. století přitom Puškinův pozitivní vztah k černošskému předku nepředstavuje výjimku. Etkind připomíná, že historik Stepan Eševskij a jeho žák Afanasij Sčapov podtrhávali pozitivní účinky míšení slovanského obyvatelstva s domorodci dobytých území ve stejné chvíli, kdy Francouz Arthur de Gobineau formuloval tezi o civilizačním úpadku, který mělo křížení ras způsobovat.

S odkazem na další ruské historiky 19. století Sergeje Solovjova a Vasilije Ključevského, kteří chápali Rusko jako zemi vzešlou ze „sebekolonizace“, vypracovává Etkind kontrast mezi vnějším kolonialismem Západu a vnitřním kolonialismem Ruska. Ve stopách Ranajita Guhy, jednoho ze zakladatelů britských „subalterních studií“, se při tom opírá o Machiavelliho odlišení vlády založené na donucení (či násilí) a vlády založené na souhlasu (či přesvědčování).

Diagnóza: unipolární porucha. Esej Václava BělohradskéhoSALON

V knize Dominance without Hegemony: History and Power in Colonial India (Nadvláda bez hegemonie. Historie a moc v koloniální Indii, Harvard University Press 1998) označuje Guha druhý způsob vlády gramsciovským termínem hegemonie a konstatuje, že evropská buržoazie si jí zajišťovala panství ve svých domovských zemích, zatímco proti obyvatelstvu mimoevropských zemí (pokud dáme stranou jejich kooptované elity) používala nepokrytého násilí.

Etkind pak považuje za specifický rys ruského kolonialismu to, že se vyznačoval „negativní hegemonií“ v podobě kulturního či morálního nadhodnocování ovládaných ovládajícími: ať již tito poražení patřili k Západu (ve svém prvním nárysu reformy vzdělání po porážce Francie roku 1815 počítal například hrabě Sergej Uvarov s francouzštinou jako s vyučovacím jazykem), k Orientu (carský důstojník Maxim Maximovič v Lermontovově Hrdinovi naší doby napodobuje způsoby chování kavkazských domorodců, jimž vládne), případně k nejnižší vrstvě vlastní společnosti (radikální křídlo ruské elity od narodniků k Tolstému považovalo za svůj morální ideál mužika).

Vzorec „negativní hegemonie“ se dle Etkinda projevuje i v inkluzivním univerzalismu, jímž Dostojevskij podepírá ruský mesianismus, když ve slavné řeči o Puškinovi z roku 1880 tvrdí, že ruský národ je jediný, jenž se dovede identifikovat s ostatními, a zahrnout tak jejich perspektivu do své, zatímco jiné evropské národy zůstávají uzavřeny v sobě samých. Mesianistický univerzalismus se poté promítl i do bolševismu (na což záhy po jeho vítězství upozornil Alexandr Blok v básni Dvanáct).

K tomuto Etkindovu konstatování lze dodat, že to byl možná právě tento univerzalismus, zděděný z ruské kultury 19. století, který umožnil bolševikům překročit imperiální šovinismus Velkorusů a otevřít se nárokům na sebeurčení jiných etnik (například Malorusů, tedy Ukrajinců, či Bělorusů) nebo neevropských skupin. Díky marginální roli rasismu a „negativní hegemonii“ totiž neměli vůči nim tak hluboce zakořeněné předsudky jako vzdělaní příslušníci jiných imperiálních národů.
 

Nezdar antiimperialismu

Serhij Plochij si ve výše zmiňované knize otázku zdroje otevřenosti bolševické národnostní politiky neklade. Uznává však, že představovala autentický pokus o překonání ruského imperialismu.

Na tom se shoduje i s poslední vlnou akademických analýz počátků SSSR, kterou představuje například kniha Terryho Martina The Affirmative Action Empire: Nations and Nationalism in the Soviet Union, 1923–1939 (Impérium afirmativní akce. Národy a nacionalismus v Sovětském svazu 1923–1939, Cornell University Press 2001).

Martin odmítá tezi první vlny těchto analýz, jejíž představitelé jako Richard Pipes viděli v bolševickém státě jen nový háv starého ruského impéria. Podle něj se naopak Lenin skutečně – ať již z přesvědčení, nebo ze strategických důvodů – pokusil postavit soužití mnoha rasových a národnostních skupin na území zděděném po ruské říši na nových, postimperiálních základech, a to zajištěním rovného uznání neruským skupinám, včetně těch, které Velkorusové považovali za sobě podřízenou součást panruské identity.

Esej Jiřího Přibáně: Starci a válka. O kritických reflexích ruské agrese na UkrajiněSALON

Skutečnost, že ideologové bělogvardějců byli naopak pohánění vizí obnovy ruské nadvlády, přivedla nikoli nepodstatnou část inteligence a elit neruských skupin v občanské válce na stranu rudogvardějců, což významnou měrou přispělo k jejich vítězství a minimalizaci územních ztrát nového státu ve srovnání s rozlohou předrevolučního Ruska (k hlavním ztrátám patřily Finsko, pobaltské země a západní část Běloruska a Ukrajiny).

Podle původní internacionalistické vize bolševiků měla na ruskou revoluci v brzké době navázat revoluce světová, v jejímž rámci se k SSSR měly připojovat další a další republiky evropských i kolonizovaných národů tak dlouho, až by pokryl celý zemský povrch.

Optimismus tohoto univerzalismu, v němž si antiimperialismus podával ruku s antikapitalismem, však po Leninově smrti roku 1924 velmi rychle vystřídal pesimismus: namísto naděje na brzkou proměnu do celosvětové konfederace (která by ovšem z hlediska způsobu vlády byla diktaturou jedné strany) nastoupil pocit obležení jednoho teritoriálního státu obstoupeného mnohanásobnou přesilou. Šíření revoluce do dalších zemí bylo nahrazeno budováním socialismu v zemi jediné, jež se musela být schopna ubránit nepřátelství zbytku kapitalistického světa.

Jakmile ofenzivu vystřídala defenziva, kolektivní soudržnost již nemohla být ukotvena výlučně v projektu všelidské budoucnosti a musela hledat oporu v minulosti impéria, jehož územní zisky měli bolševici spravovat.

V souladu s tím Stalin od konce první pětiletky roku 1932 postupně redefinoval Sovětský svaz z národnostně neutrální formy, která měla časem pokrýt celý svět, na stát velkého ruského národa, jenž stojí v čele mnoha dalších národů jako „první mezi rovnými“ – velký bratr vedoucí ke světlé budoucnosti mladší sourozence.

Legitimitu již neposkytoval jen odkaz k zářné budoucnosti lidstva, ale také ke slavné minulosti Ruska. Do školních osnov se v roce 1934 vrátil dějepis, jenž byl v prvních letech po revoluci považován za zbytečný, a literatura a film se v následujících letech otevřely příběhům minulých absolutních vládců Ruska, jejichž polobožský status se přenesl na Stalina – Alexandra Něvského, Ivana Hrozného či Petra Velikého.

Roku 1934 se také do oficiální sovětské ruštiny vrátila slova jako rodná zem a vlast, která z ní bolševici vypudili coby ideologické haraburdí nepotřebné pro stát proletářů, již byli – podle slavné věty Marxe a Engelse – lidmi bez vlasti.

Po napadení Sovětského svazu Hitlerem 22. června 1941 oslovil Stalin své spoluobčany jako „bratry a sestry“, dovolil ruské pravoslavné církvi vrátit se do veřejného prostoru a nazval válku „velkou vlasteneckou“. Roku 1943 potom rozhodl vyměnit univerzalistickou Internacionálu za státní hymnu, jejíž slova neskrývala nadřazený status Rusů nad ostatními sovětskými národy.

Nad knihou Zrod velmoci: Tak trochu jiný původ totalitarismuSALON

Nástup partikulárního národa místo univerzální třídy jako hlavního kolektivního subjektu sovětského státu byl implikován ústavou z roku 1936, která ohlásila konec třídního boje a v souladu s tím nastolila formální rovnost všech občanů. Ústřední antagonismus, definující sovětskou identitu, se tím z hranice mezi třídami přenesl na hranici mezi vlastenci a vnitřními cizinci – tedy mezi zakořeněnými příslušníky národů SSSR vedených velkým ruským bratrem na straně jedné a „vykořeněnými kosmopolity“ židovského původu na straně druhé.

Zatímco bolševický režim dvacátých let byl prvním státem v dějinách lidstva, který postavil antisemitismus mimo zákon, stalinský režim počátku padesátých let rozpoutal antisemitskou kampaň ne nepodobnou těm, kterými se snažilo získat přízeň u svých poddaných ruské samoděržaví na konci 19. století. Kruh se uzavřel.
 

Popření univerzalismu

Doplnění původní internacionalistické definice Sovětského svazu představou pokračování ruského impéria zůstalo permanentním rysem režimu i po Stalinově smrti: SSSR měl být nejen vykročením do nového věku lidstva, ale také posledním úsekem pochodu velkého ruského národa dějinami, v němž zabíral stále nová území a podřizoval si – „bratrským objetím“ – další a další národy. Čím méně věrohodné se během Brežněvovy éry stávalo první ospravedlnění, tím větší důležitost získávalo druhé.

Je-li, jak kdysi řekl Adam Michnik, nacionalismus posledním stadiem komunismu, pak v ruském případě to obnášelo popření původního bolševického univerzalismu. Což bylo stvrzeno ustavením Ruska na troskách SSSR.

Odkazy, jimiž od svého návratu do Kremlu roku 2012 sytí své projevy Vladimir Putin, čerpají inspiraci v pokračovatelích těch, kteří v letech 1917–1922 proti bolševickému projektu zrušení ruského impéria plánovali jeho obnovení – například v Alexandru Solženicynovi či Ivanu Iljinovi.

Sto let po skončení ruské občanské války se znovu na úrodných polích Ukrajiny rozhoduje o tom, zda se Rusové budou schopni zbavit snu o své imperiální velikosti. Umírání impéria je skutečně velmi, velmi dlouhý proces…

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.
CAPTCHA
This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama