Reklama
Reklama

Jak se nepodařilo ukončit studenou válku

Počet zobrazení: 1615

Ve své knize Not One Inch. America, Russia, and the Making of Post-Cold War Stalemate (Ani o píď. Amerika, Rusko a utváření poststudenoválečného patu, Yale University Press 2021) tvrdí americká historička Mary E. Sarotteová, že pro současnou konfrontaci Západu s Ruskem vytvořilo podmínky první postkomunistické desetiletí, v němž se nepodařilo nahradit bipolaritu novým bezpečnostním uspořádáním.

Když francouzský generál Foch viděl roku 1919 návrh Versailleské smlouvy, která měla udělat tečku za válkou s Německem, zvolal: „To není mír, ale příměří!“

pavel_barsa_640.jpgPavel Barša (1960) je politolog, působí na FF UK Praha.
Fotozdroj: https://youtu.be/4oWtQdiVRsU



Esej, ktorá vyšla v SALONUPrávo, 19. 5. 2022,
uverejňujeme s láskavým súhlasom šéfredaktora Práva
 

Nabudúce Pavel Barša: Předlouhé umírání ruského impéria

 

Vojenské a ekonomické vykleštění Německa a jeho vyloučení z poválečného systému evropské bezpečnosti nemohly podle něj zaručit jeho kooperaci: neodpovídaly totiž ani jeho mocenskému potenciálu, ani představám německých elit o místě jejich země ve světě.

Odmítly-li vítězné mocnosti tuto realitu vzít v úvahu a integrovat Německo do poválečného systému bezpečnostních garancí, který budovaly pro sebe a své spojence, musely se připravit na to, že Německo při první příležitosti „příměří“ ukončí a začne revidovat poválečný řád vydíráním a silou.

V navázání na Fochovo vyjádření – a v analogii s evropskou válkou ze 17. století – mluvili proto někteří historici 20. století jako Eric Hobsbawm o jednatřicetileté evropské válce (1914–1945).

Spíše než srovnání roku 1989 s rokem 1918 navozuje ovšem kniha Mary E. Sarotteové jeho srovnání s rokem 1945. Kvůli okupaci bylo tehdy poražené Německo vydáno napospas vůli vítězů ještě více než v roce 1918. Přesto Západ integroval jeho západní část do svých nadnárodních struktur ekonomických (Evropské sdružení uhlí a oceli, 1952) i bezpečnostních (NATO, 1955).

Sarotteová si je samozřejmě vědoma zásadního rozdílu mezi oběma situacemi. Po roce 1945 to byl nástup mocenského soupeření se Sovětským svazem, co přimělo Západ učinit ze západního Německa svého spojence, a to navzdory jeho nedokončené denacifikaci. Absence společného nepřítele však byla na přelomu osmdesátých a devadesátých let kompenzována skutečností, že konec studené války nezpůsobila vojenská porážka Sovětského svazu, ale povstal z vůle jeho vedení. Tím byla vytvořena příležitost k vyjednávání takového systému evropské a světové bezpečnosti, který by SSSR nevylučoval, ale naopak zahrnoval jako plnoprávného člena.

To ostatně připouštěla i ta část středoevropské opozice osmdesátých let, podle níž s sebou mělo vytoužené zrušení Varšavské smlouvy přinést též rozpuštění Severoatlantického paktu.

Velmi brzy však začalo být jasné, že Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, k níž se upínaly naděje jako k poststudenoválečnému garantu kolektivní bezpečnosti „od Vancouveru po Vladivostok“, je příliš těžkopádnou strukturou na to, aby takové naděje mohla naplnit. Protože se zároveň USA a další členové NATO nemínili vzdát aliančních bezpečnostních záruk, začaly se právě k nim upínat zraky nových politických elit střední Evropy. Na pořad dne se dostala otázka, zda a jak rozšiřovat NATO.
 

Od „zda“ k „jak“

Sarotteová tvrdí, že na způsobu řešení této otázky záviselo, jestli se Rusko stane součástí poststudenoválečného bezpečnostního systému, anebo se ocitne mimo něj a začne ho považovat za hrozbu a výraz svého zneuznání.

Téma rozšiřování NATO se vynořilo již v únoru 1990 v souvislosti s problémem, který studené válce odkázal konec války předcházející – totiž s rozděleným Německem. Ministr zahraničí USA James Baker se Michaila Gorbačova zeptal, zda by pro něj přijatelnou kompenzací německého sjednocení byl slib, že se NATO nerozšíří „ani o píď na východ“. Sovětský prezident opáčil, že rozšiřování aliance je pro SSSR nepřijatelné, rozhovor však nedospěl k žádnému společnému závěru.

Baker pak již otázku neopakoval, neboť záhy zjistil, že americký prezident G. H. W. Bush s rozšiřováním NATO počítá. Dohoda „dva plus čtyři“ o sjednocení Německa podepsaná v září 1990 také Sovětským svazem proto obsahovala zvláštní dodatek, z nějž plynulo, že uzavření dohody takové rozšiřování do budoucna nevylučuje.

Když roku 1993 nastoupil do Bílého domu Bill Clinton, otázka „zda“ tedy již byla zodpovězena. Zbývalo vyřešit otázku „jak“ s jejími podotázkami „kdo“ a „kdy“.

Zatímco Visegrádská skupina a další postkomunistické země tlačily na své co nejrychlejší přijetí, americké ministerstvo obrany pokračovalo v konstruktivním dialogu s Moskvou o nukleárním odzbrojení. A tehdejší ministr obrany USA William Perry zastával názor, že by rozšiřování aliance jednání o denuklearizaci ohrozilo: vzbudilo by v Rusku bezpečnostní obavy a podkopalo důvěru, kterou se podařilo ze vztahů se sovětským vedením přenést na vztahy s vedením ruským.

Idealismus, realismus a Ukrajina. Esej Pavla BaršiSALON

Jakmile by se ukázalo, že aliance, jejímž hlavním raison d’être bylo soupeření se SSSR, se hodlá rozšiřovat k ruským hranicím, kooperace by mohla skončit dříve, než by se usadila do trvalé – samu sebe udržující – struktury.

William Perry (předtím pracoval pro Jamese Bakera) vycházel při této úvaze z realistického předpokladu, že anarchická povaha vztahů mezi státy způsobuje, že bezpečnostní záruky a navýšení vojenských kapacit na jedné straně mezistátní hranice vytvářejí na její druhé straně pocit ohrožení, jenž také tuto druhou stranu vede k navyšování vlastních vojenských kapacit a hledání nových záruk.

Slova o obranných úmyslech sousedícího státu či aliance států jsou pouhými slovy: zodpovědný státník musí počítat s možností, že za obrannou rétorikou se skrývají útočné záměry, a připravovat se na jejich odražení vlastním zbrojením. To ovšem vyvolá u souseda stejnou reakci a začne se roztáčet bludná spirála podezřívavosti, napětí a závodů ve zbrojení.

S výjimkou několika období uvolnění byla tato dynamika vlastní i studené válce. Od kubánské krize roku 1962 zajišťovalo globální stabilitu vzájemné nukleární odstrašování, což ovšem nevylučovalo skluz do nějaké obdobné krize v budoucnu. Právě k definitivnímu vyloučení jejího opakování vykročil Gorbačov s Bushem seniorem ve smlouvách START a Perry chtěl proces dokončit s Jelcinovým Ruskem.

Z hlediska zájmů USA a světa bylo důležitější zajistit nemožnost nukleární války než dát novým demokraciím ve střední a východní Evropě bezpečnostní záruky proti Rusku. První cíl předpokládal překonání bipolarity, druhý ji naopak potvrzoval.

Perryho odpor k rychlému selektivnímu rozšiřování NATO ale zápasil uvnitř Clintonovy administrativy s postojem opačným, jehož stoupenci byli koncentrováni ve vysokých pozicích ministerstva zahraničí a kolem poradce pro národní bezpečnost Antonyho Lakea.

Podle Sarotteové měla jejich obhajoba rozšiřování dvě podoby. Jedna byla optimistická: předpokládala, že globální převaha USA a Západu dovoluje nebrat na Rusko ohled. Druhá byla naopak pesimistická: poukazovala k nutnosti stále počítat s ruskou hrozbou.

Putinovo velkoruské delirium. Esej Pavla Barši SALON

Sarotteové výklad sporu této druhé verze s Perryho pozicí můžeme s pomocí Fochova zvolání z roku 1919 interpretovat následovně: zatímco stoupenci rozšiřování NATO (a jejich středoevropští klienti) s poukazem ke zkušenosti studené války i k imperiální minulosti Ruska považovali kooperativní vztahy s ním za přechodné příměří, Perry chtěl soupeření definitivně překonat mírem, jenž jedině mohl do budoucna vyloučit možnost nukleární války.

V souladu s touto interpretací byl i způsob, jakým Clinton během roku 1993 rozmlouval prezidentům Havlovi a Wałęsovi požadavek co nejrychlejšího přijetí jejich zemí do NATO. Clinton poukazoval k tomu, že nechce Evropu znovu rozdělit železnou oponou – pouze posunutou o pár set kilometrů na východ.

To, že se ocitne na východní straně nové železné opony, hrozilo tehdy Ukrajině. Byla přitom zároveň v důsledku velkého množství atomových zbraní na svém území spolu s Ruskem klíčovým aktérem v jednání o denuklearizaci a snažila se této své silné pozice náležitě využít: mimo jiné tím, že za odstoupení těchto zbraní Rusku v určité chvíli požadovala právě členství v NATO, jež by jí přineslo bezpečnostní garance potřebné k narovnání vztahů se silnějším sousedem.

Podle Sarotteové se během prvního roku Clintonovy vlády podařilo jeho poradcům najít formuli, která by dala postkomunistickým zemím naději na budoucí přijetí do NATO, a zároveň by v Rusku nevzbudila opětovnou nedůvěru, jež by stvrdila bipolaritu.

Touto formulí bylo Partnerství pro mír, jež mělo NATO nabídnout všem zájemcům z postkomunistického prostoru, včetně Ruska. Bezpečnostní spolupráce pod prahem plnohodnotného členství v NATO by otevřela dveře k jeho dosažení v budoucnu pro zájemce, kteří by postupně splnili všechny vojenské a politické podmínky.

Naděje na bezpečnostní záruky článku pět Severoatlantického paktu tak byla udržena, zároveň se ale zamezilo spuštění nové železné opony v prostoru mezi střední Evropou a Ruskem.
 

Pat po studené válce

I když Středoevropané projekt se skřípěním zubů (mimo jiné i díky přesvědčovací kampani tehdejší americké zástupkyně v OSN Madeleine Albrightové) přijali, jeho nepřátelům v Clintonově administrativě (v čele s prvním a druhým náměstkem ministra zahraničí Strobem Talbottem a Richardem Holbrookem) umožnil souběh událostí v domácí politice Ruska a Ameriky v letech 1993 a 1994 nakonec pozici převrátit.

Na jedné straně se propadla na dno Jelcinova demokratická kredibilita násilným zásahem proti Dumě na podzim 1993 a špinavou válkou proti Čečensku započatou následujícího roku. Na druhé straně musel Clinton hledat kompromis s republikány, kteří zvítězili v kongresových volbách v listopadu 1994 a tlačili na rychlé rozšíření NATO.

Na konci roku 1994 tak začala Amerika směřovat k nabídce členství několika středoevropským zemím. Historický okamžik, v němž bylo možné se pokusit o nastolení míru s Rusy na nových základech, jež by překročily studenoválečnou bipolaritu, minul.

Milníkem, jenž stvrdil utkvění v nestabilním příměří, byl rok 1999: došlo k prvnímu kolu rozšíření (o Česko, Polsko a Maďarsko), NATO se v rozporu s mezinárodním právem rozhodlo k humanitární intervenci do Jugoslávie a Jelcin instaloval do prezidentského postu jako svého nástupce Vladimira Putina.

Jakmile Clintona v Bílém domě vystřídal George W. Bush, obklopený jestřáby odhodlanými zajistit Americe globální hegemonii, začal se rozpadat i rusko-americký systém omezení nukleárního zbrojení (USA vystoupily z dohody o antibalistických raketách a začaly plánovat systém protiraketové obrany, jehož součástí měl být též radar v Česku) a NATO se roku 2004 rozšířilo o sedm postkomunistických zemí, včetně tří postsovětských republik, jež měly hranice s Ruskem.

Na pozadí „barevných revolucí“ v Gruzii (2003) a na Ukrajině (2004), triumfalistického summitu NATO v Rize (2006) a slibu členství Gruzie a Ukrajiny na summitu v Bukurešti (2008) pak Putin přistoupil k horké fázi eskalace v Gruzii v létě 2008 a ve východní Ukrajině a na Krymu na jaře roku 2014.

Poslední dějství tohoto Putinova úsilí o revizi poststudenoválečného patu započalo celoplošnou invazí na Ukrajinu necelé tři měsíce po vydání Sarotteové knihy.

Autorka ukazuje, že podmínky, které Putinovi umožnily roku 2014 započít eskalaci na Ukrajině, byly nastoleny v první polovině devadesátých let, v níž se staré struktury rozkládaly a nové se teprve vytvářely.

Každé další rozhodnutí klíčových aktérů omezovalo šíři volby v následujícím kroku jejich nástupcům.

Rozhodnutí Bushe seniora směřovat k rozšíření NATO zodpovědělo otázku „zda“ a omezilo Clintonovu volbu na „jak“. Jeho rozhodnutí o brzkém přijetí zemí Visegrádu nechalo uplynout historicky jedinečnou příležitost k nastolení trvalého míru s Ruskem. Nepokrytý americký hegemonismus administrativy Bushe juniora v nultých letech (nadšeně podporovaný Václavem Havlem a dalšími představiteli postkomunistických elit) podkopal základy křehkého příměří, což ani realisticky a smířlivě orientovaný Obama nedokázal zvrátit.
 

Kdo je vinen?

Předmětem knihy Sarotteové je ztracená příležitost k překonání studenoválečné bipolarity v devadesátých letech. Následující dvě desetiletí zmiňuje jen pro dokreslení teze, že jejich aktéři se pohybovali na scéně, která byla postavena bezprostředně po pádu sovětského bloku a stanovovala jasné mantinely toho, o co se mohli pokoušet a čeho mohli dosáhnout.

Použijeme-li Fochovo terminologické rozlišení, pak jádrem jejího sdělení je, že místo dosažení míru se devadesátá léta spokojila s udržováním příměří. Tento nestabilní „pat“ poté dal prostor jak Bushovu pokusu rozšířit americkou hegemonii do zbytku východní Evropy (tedy k hranicím Ruska) a na Střední východ v nultých letech, tak Putinově pokusu obnovit hegemonii Ruska v první oblasti a vrátit ho jako důležitého hráče do oblasti druhé v desetiletí následujícím.

Tezi Sarotteové knihy je ale třeba odlišit od teze antiamerické levice i realistické pravice, podle níž je za eskalaci vztahů Západu s Ruskem v minulém desetiletí i za současnou válku zodpovědná Amerika. Obzvláště dá-li se „odpovědnosti“ konotace „viny“, směšuje toto tvrzení dva typy příčin, které Sarotteová důsledně rozlišuje.

Jedny jsou vtěleny ve strukturách, které umožňují a zamezují aktérům jednat určitým způsobem, druhé spočívají v jednání samém.

Realističtí i levicoví kritikové amerického impéria (jako John Mearsheimer či Noam Chomsky), kteří obviňují Ameriku ze současné krize, podřizují druhý typ příčin prvnímu, když vysvětlují Putinova rozhodnutí v posledních deseti letech nutností reagovat na situaci, kterou způsobily minulé činy Američanů. Jako by neměl žádnou jinou volbu než přejít do ofenzivy. Toto hledisko je v souladu s obvyklou sebeobhajobu agresorů, že jejich útok byl ve skutečnosti nezbytnou obranou proti hrozícímu útoku soupeře.

V protikladu k tomuto přístupu Sarotteová předpokládá, že žádnou událost nelze kauzálně vysvětlit jen ze struktury situace – tedy bez zohlednění jednání aktérů, kteří danou situaci určitým způsobem interpretují a na základě toho volí.

Jinak řečeno: struktura nezapříčiňuje bezprostředně jejich jednání, ale vymezuje prostor, v němž se svobodně rozhodují. To, že do dané situace sedimentovaly volby aktérů předcházejících období, nezbavuje přítomné aktéry zodpovědnosti za jejich činy, zvláště jedná-li se o rozpoutání války.

Podobně jako George W. Bush prezentoval válku v Iráku jako nezbytnou reakci na ohrožení, nikoli jako výsledek svobodného rozhodnutí, prezentuje také Putin válku na Ukrajině jako válku nutnosti, nikoli volby.

Ve skutečnosti nesou oba vůdcové za své války plnou zodpovědnost. Povstaly z jejich svobodné volby podepřené lží: v jednom případě o zbraních hromadného ničení vyvíjených Saddámem Husajnem, ve druhém o ukrajinských nacistech, kteří uchopili moc, aby provedli genocidu na Rusech.

Nabudúce Pavel Barša: Předlouhé umírání ruského impéria

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.
CAPTCHA
This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama