Naomi Klein: Kapitalistická doktrína šoku?
Sedmatřicetiletá kanadská investigativní reportérka Naomi Kleinová nabyla proslulosti hned svou první knihou No Logo (česky Bez loga, 2005), vydanou v lednu 2000, měsíc po prvním masivním antiglobalizačním protestu v Seattlu proti Světové obchodní organizaci. Načasování bylo náhodné, ale mimořádně působivé – kniha se stala „mluvčí“ hnutí a úvodem pro každého, kdo chtěl pochopit hlavní příčiny tohoto nového jevu. V následujících sedmi letech, tvrdil jeden z kritiků, představovala Kleinová „Noama Chomského své generace“ a významný britský časopis Prospect ji v roce 2005 zařadil na jedenácté místo mezi špičkové „globální intelektuály“. Ve své nové knize The Shock Doctrine: The Rise of Disaster Capitalism (Doktrína šoku. Vzestup katastrofického kapitalismu) jakoby své názory Kleinová ještě vyhrotila. Válka proti teroru, tvrdí, není tím, čím se být zdá. Nejde v ní zdaleka o boj na život a na smrt mezi západními demokraciemi a islámským džihádem – ve skutečnosti je to kampaň režírovaná na odvrácení pozornosti od ziskuchtivých korporací. Jejím účelem je vytvořit atmosféru krize, v níž Spojené státy a jejich mezinárodní přisluhovači mohou vnucovat svou oblíbenou ekonomickou politiku. Z autorčina pohledu je totiž tato „šoková doktrína“ surovou skutečností za zdánlivě nesouvisejícími nedávnými pohromami, za událostmi, jež umožnily kapitalistickým elitám „pohroužit (do dění) své ruce a začít předělávat svět“. Událostí, jež zvrátila svět do rukou korporačních oligarchů – událostí, k níž se neustále vrací – byl puč, provedený s vydatnou pomocí CIA proti chilskému prezidentovi Salvadoru Allendemu v roce 1973. Poté, co generál Augusto Pinochet v čele armády zavedl „šokovou terapii“ — masívní zabíjení a „mizení“ všech, kdo se stavěli proti novému režimu — Pinochet, který puč inscenoval, povolal známého ekonoma Miltona Friedmana z chicagské university (nositele Nobelovy ceny za ekonomii 1976) jako svého hlavního ekonomického poradce. Ten čerstvého diktátora přesvědčil k šoku ekonomickému: překotně byly privatizovány státní podniky, deregulován finanční sektor, odstraněny protekcionistické bariéry a zrušeny cenové kontroly. „Byla to nejkrajnější kapitalistická přeměna vůbec kdy podniknutá a byla od té doby známá jako revoluce „chicagské školy“. Friedman předvídal, že rychlost, prudkost a rozsah ekonomických přeměn vyvolá ve veřejnosti psychologické reakce, jež „usnadní přizpůsobení“. Svou taktiku označoval termínem „léčba šokem“. Napsal totiž už v roce 1962 (Kleinová jej cituje): „Jen krize vyvolává skutečnou změnu. Když nastane krize, akce, jež jsou podnikány, závisí na ideách, které jsou okolo.“ Podle Kleinové je tak Friedmanova teorie ideologickým podkladem neoliberalismu a neoliberální „svaté trojice“ – privatizace, deregulace a snižování sociálních výdajů. (K nimž dodejme snižování daní.Václav Klaus se mimochodem k Friedmanovi hrdě hlásí, byť jen k jeho doktríně monetární.) Kdekoli později realizovaly vlády rozsáhlé programy volného trhu, volily metodu „léčby šokem“ čili šokovou terapii a hospodářská politika zavedená v Chile je dodnes šablonou globální historie. Nejčerstvějším příkladem je Irák, kde L. Paul Bremer, pověřený Washingtonem řízením nevojenských záležitostí, okamžitě – ještě během válečných operací – podnikl masovou privatizaci, zavedl neomezený volný obchod, 15-procentní rovnou daň a dramaticky omezil vládní administrativu. Většina knihy je věnována vysvětlování, jak uvedenému modelu odpovídají významné události současnosti. Jestliže jako účastnice protestního hnutí se až do Seattlu v roce 1999 domnívala, že „osvobozování trhů“ ve prospěch byznysu probíhá např. dohadováním ve Světové obchodní organizaci, musela náhle zjistit, že došlo k zásadní změně: „Tentýž ideologický program byl vynucován neotevřenějšími nátlakovými prostředky: pod cizí vojenskou okupací po invazi nebo bezprostředně po katastrofální přírodní pohromě.“ Toto poznání ji přivedlo k objevu, že právě myšlenka využití krize a katastrofy byla modem operandi Miltona Friedmana a jemu spřízněných od samého počátku. „Tato fundamentalistická forma kapitalismu vyžadovala ke svému postupu vždycky katastrofy,“ prohlašuje Kleinová. Vyvrací nejoblíbenější tvrzení „oficiálních dějin“ – že „triumf deregulovaného kapitalismu se zrodil ze svobody, že nespoutané volné trhy jsou ruku v ruce s demokracií.“ Její pohled obsáhl celý svět – od zmíněné Chile přes thatcherovskou Británii a Polsko až po Rusko a Čínu. Pokud jde o Polsko, po volebním vítězství Solidarity v roce 1988 – když země měla dluh 40 miliard dolarů a 600-procentní inflaci – Mezinárodní měnový fond namísto pomoci nechal Polsko sklouzávat dále do dluhu a Reaganova administrativa upozornila, že od Solidarity očekává splacení dluhů. Jeffrey Sachs, povolaný s pomocí George Sorose jako hlavní ekonomický poradce, navrhl podle vlastních slov „první souhrnný plán přeměny socialistické ekonomiky na ekonomiku tržní“. Sachsův plán – o 15 stránkách! — byl označen jako „šoková terapie.“ Čína po Tien an-menovi, Rusko za Jelcina koncem roku 1991 (i tady mimochodem vystoupil Jeffrey Sachs) – to jsou jen další příklady (následovány rozborem přeměn v Latinské Americe, USA a Iráku), jimiž Kleinová dokládá svůj názor na vývoj „katastrofického kapitalismu“. V krátké recenzi není možné uvádět podrobnosti bohatého dokumentárního materiálu – kniha má 560 stran. Přirozeně byla autorka kritizována – zprava i zleva. Pro objasnění však dodejme, že není ani socialistka. V jednom rozhovoru doznala: „Je to báječné žít v kapitalistické zemi…“ A byla by „absolutně“ šťastná v tržní ekonomice, kdyby její bohatství bylo rovnoměrněji rozděleno. I čtenář, který nesouhlasí ať už s východisky nebo s některými příklady, však dostává do rukou knihu, jež nutí k hlubokému zamyšlení nad stavem současného světa a jeho možným vývojem. Autor je česko-americký publicista, časť roka trávi v USA
