Reklama
Reklama

Strukturální politika české levice

Pokud nechtějí české levicové strany skončit v propadlišti dějin, musejí na sobě zapracovat
Počet zobrazení: 981

Na první pohled může název čtenáře zmást. Co má co dělat strukturální politika, součást hospodářské politiky, s levicí? Chce snad autorka naznačit, že se najednou staví za neblaze proslulé SAP (structural adjustment programmes), které prosazoval Mezinárodní měnový fond s katastrofálními důsledky nejen v zemích Latinské Ameriky?

Není to mu tak, ale autorka je celkově vzato velkým fanouškem strukturální politiky. Protože právě změna struktury (či zavedení nového prvku v systému) je lidově řečeno „vyšší level“ než dejme tomu navýšení rodičovské. Příští vláda může zatočit s ledasčím, ale jakmile existuje struktura – třeba taková Národní rozpočtová rada –, tak se to ruší docela obtížně. A ejhle už tu máte prvek, který ze své podstaty bude klást překážky levicové politice a bude se systematicky podílet na tvorbě prostředí, které bude velmi nevlídné vůči aktivní hospodářské politice.

To smutné na tom je, že pravice tohle uměla a umí a levice to nejenže neumí, ale většinou ani nedokáže pochopit a domyslet, co změny tohoto typu znamenají a někteří její představitelé dokonce idiotsky pro takové změny hlasují – napadá mě třeba loss carry back (zpětná vratka daně, která pro nadnárodní firmy vytváří roztomilé prostředí, natrvalo!, aby si u nás mohly odkládat ztráty), který kuňkavě doporučila tehdejší předsedkyně rozpočtového výboru, soudružka Vostrá, signalizujíc tím, jak hluboko se propadla KSČM.

skok_pixfuel.jpg
Ilustrácia: pxfuel.com

Politická strana musí být především fungující struktura, s hierarchií, vedením. Ale to nestačí, chytrá levice si musí být vědoma toho, že se absolutně nemůže spoléhat na to, že si ji oblíbí Václav Moravec a musí si tvořit a rozvíjet své vlastní komunikační kanály, chcete-li svá vlastní média. Zaplať bůh máme internet, a přestože se dá spekulovat, jak dlouho ještě vydrží svoboda slova, než bude zničena „bojem proti dezinformacím“, ještě pořád je co využít. Kdeže jsou doby, kdy prvorepubliková sociální demokracie dokázala vydávat deníky a oslovit své členy i při volnočasových aktivitách, např. v dělnických tělovýchovných jednotách.

Pokud se levicové subjekty (ano, píšu v množném čísle) snaží nepropadnout se sítem dějin a promluvit do budoucího politického vývoje, budou na sobě muset hodně zapracovat, což bude o to těžší, že dvěma stranám tragicky ubyly peníze a jedna z nich dokonce sténá pod dluhovým břemenem. Možná čas na to starat se o stranický majetek? Otevřít ho veřejnosti a začít podnikat – tedy ukázat, že jde využít majetek socialisticky, družstevně? To by byl sakra jiný vzkaz veřejnosti než chtít po občanech, aby důvěřovali straně, která neumí ani hospodařit se svým majetkem, a přitom chce hospodařit se státním.

Kromě vlastních médií a mediální spolupráce (a je s kým, že?), musí být levicoví představitelé vidět v ulicích, na akcích pro občany. Je to ona masarykovská černá práce, ale levici obzvláště sluší.  Nemluvě o tom, že se ukázalo, že má některé osobnosti, které jsou pro tuto činnost (kterou zdaleka neovládá každý) obzvláště vhodné, jako je za socdem Jana Maláčová.

Samostatným tématem je pak vzdělávání a práce se členy, sympatizanty a s veřejností. Nemusíme mít o pravici iluze, ale prostě má své CEVRO. Kde má ale něco takového levice? Proč není schopna založit něco, co dokáže přetrvat a proč mají někteří na levici pocit, že je potřeba neustále rozvracet odborné zázemí, nebo ho pro jistotu vůbec nepoužívat a program mastit někde na koleně? Proč by proboha pak členové měli být takové straně loajální?

Dá se ovšem očekávat, že než (nebo pokud?) se rozproudí debata o dalších pokračování levice, čeká nás ještě jiná oblíbená disciplína – vnitrostranické stínání hlav a boj. Nejblíže je před KSČM, ale bylo by dobré, aby se neinspirovala sociální demokracií, které se za poslední roky podařilo vyhnat ze strany množství zajímavých osobností, aby se pak prosadili v ANO, nebo SPD.

Kateřina Konečná by mohla do strany vnést něco nové svěžesti. Má unikátní možnost oslovit mladší členstvo a pokusit se o nesmírně obtížný úkol (autorka píše s vědomím, že toto se mělo stát tak před deseti lety) stranu duchovně i organizačně omladit. To vlastně znamená stranu zradikálnit pro 21. století, což vyžaduje nechat za sebou nostalgii normalizace, či nedejbože ještě něco jiného.

Nouze naučila Dalibora housti, uvidíme, jestli se naše levice naučí myslet strukturálně nejen ke svému, ale hlavně našemu prospěchu.

(Uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument, text vyšiel 20. októbra 2021)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.
CAPTCHA
This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama