Reklama
Reklama

Neštěstí lidských práv

Medzinárodné mierové fórum, Bratislava, 21. septembra 2021
Počet zobrazení: 1094

O 1. ročníku Medzinárodného mierového fóra Zjednotení za mier (21. septembra 2021) SLOVO informovalo v článku Oľgy Gáfrikovej Mier je viac ako zisky zbrojárskych firiem. Asi sedemdesiat účastníkov si so záujmom vypočulo vystúpenia slovenských i českých hostí, ktorí sa z rozličných aspektov venovali téme mieru. Keďže v súčasnom verejnom diskurze sa problematika posilnenia mieru a nevyhnutnosti zastaviť neustále zvyšovanie vojenských výdavkov (doma i vo svete) prakticky neobjavuje, redakcia SLOVO sa rozhodla prispieť ku zmene pomerov a niektoré z podnetných vystúpení spomínaného podujatia publikovať. Ako posledný dnes uverejňujeme príspevok Petra Druláka zo Západočeskej univerzity v Plzni.

Predchádzajúce príspevky:
EDUARD CHMELÁR: Nové ciele mierového hnutia
JÁN ČARNOGURSKÝ: Je Európska únia stále mierovým projektom?
BRANISLAV FÁBRY: Právo na mier a možnosti jeho zakotvenia v právnom poriadku
 

+ + +
 

drulak_petr_1_2.jpgZdálo by se, že mezinárodní podpora lidských práv je myšlenka, proti níž nelze nic namítat, pokud nejste zrovna diktátor či nějaké morálně zkažené individuum. Podpora lidských práv má být výrazem univerzalismu a solidarity lidstva. Příběh lidských práv je vyprávěn tak, že občané několika západních zemích, nejčastěji se mluví o USA a Francii, jako první objevili všeobecná práva, která náleží každému jednotlivci a které každý vládce musí respektovat. Následně vytvořili instituce, které je měly zaručovat, můžeme je shrnout pojmem liberálního právního státu.

U toho však nezůstali. Protože cítí solidaritu s ostatními, pomáhají lidem v méně rozvinutých a méně osvícených částech světa poznat a hájit svá přirozená práva (ve východní Evropě, Asii, Africe, Latinské Americe). Hlavní role v tomto úsilí připadá USA, ale je třeba, aby jim ostatní demokratické státy pomáhaly. Někdy mohou počítat s podporou tamních vlád, které uznávají svoji nedokonalost vůči Západu a rády si nechají pomoci. Někdy však naráží na režimy, které o nic takového nestojí. Ty však lze motivovat metodou cukru a biče – implementace lidských práv může být spojena s rozvojovou pomocí a politickými kontakty (Jelcinovo Rusko, Ukrajina), opačné chování vyvolá ekonomické sankce a diplomatickou izolaci (Putinovo Rusko, Bělorusko). Nejzazším prostředkem na ochranu lidských práv proti režimu, který je hrubě porušuje, je potom ozbrojená humanitární intervence či podpora ozbrojené opozice (Aghánistán, Irák, Libye, Sýrie).

V devadesátých letech by většina posluchačů ve střední Evropě považovala výše uvedený výklad za výstižný popis toho, jak by mezinárodní politika měla fungovat. Zejména Česká republika brala pod vlivem Václava Havla zahraniční podporu lidským právům poměrně vážně. A dodnes má v Praze tato politika vlivné zastánce. Na druhou stranu roste i počet těch, kteří mají po zhodnocení reálných důsledků pochybnosti anebo lidská práva v zahraniční politice přímo odmítají. Řadím se k radikálním kritikům této myšlenky a pokusím se vysvětlit proč. Nejprve rozeberu omyly, na nichž je tato politika filozoficky založena a posléze upozorním na úskalí jejího praktického naplňování v dnešním liberálním pojetí.
 

Omyly lidských práv

Filozofické omyly, o něž se opírá představa o lidských právech a jejich zahraničním prosazování, zmíním tři: univerzalismus, misionářství a individualismus.

Začněme univerzalismem, který říká, že Američanům a Francouzům se podařilo formulovat všeobecně platné principy lidských práv, které by měly být i všeobecně závazné. Proč by však měly být právě jejich společenské principy nadřazené normám, k nimž došla jiná společenství? Není zvláštní, že od počátku se liší i představy samotných Francouzů a Američanů? V devatenáctém století na příklad v otázce otroctví a ve dvacátém pak ve vztahu k trestu smrti. Jak je ostatně možné, že se tato práva neustále mění? Kdo tyto změny schvaluje? Kolik dalších univerzálních představ může ještě kolovat? Jak se pak pozná, která z nich je ta skutečně závazná? Patrně ta, která se může opřít o více raket, lodí, družic a digitální síly.

Otázek ukazujících nesmyslnost univerzalismu bychom mohli formulovat desítky. Lidská práva, stejně jako jakékoliv jiné společenské normy, totiž nejsou zjevována liberálním prorokům, nýbrž vycházejí z historického politického procesu, který je vlastní konkrétnímu politickému společenství, z jeho tradic, vyjednávání, bojů a kompromisů. Z tohoto kontextu je nelze vytrhnout. Dokud nemáme univerzální politické společenství, nemá smysl mluvit o univerzálních právech. To, co se za ně dnes vydává, jsou politické deklarace, které maskují obrovské rozdíly mezi kulturními okruhy (liberalismus, islám, konfunciánství atd.) ale i napětí uvnitř téhož kulturního okruhu (mezi EU a USA, uvnitř EU ale i vnitropolitické debaty). Naopak smysluplná debata o lidských právech je možná pouze mezi členy téhož politického společenství, ať už národního nebo nadnárodního (EU, Rada Evropy, atlantické společenství).  

Univerzalismus je nutně spojen s misionářským zápalem. Pokud jsou lidská práva všeobecně závazná, je na místě je všude chránit a tudíž i prosazovat. Liberalismus dnes tím nabývá podoby posledního stádia evropských civilizačních misí, které začínají křesťanstvím a které poté, co se sami křesťané střetli s islámským džihádem nabírají násilný charakter. Na počátku misionářského násilí stojí vyhlazovací válka Karla Velikého proti pohanským Sasům, pokračují přes kolonialismus evropských mocností až k dnešnímu liberálnímu imperialismu USA na Blízkém východě a ve střední Asii.

Každý monoteismus je ze své povahy nesnášenlivý a násilný – židovský, křesťanský, islámský i ten lidskoprávně sekularizovaný. Víra v jediné platné zjevení nesnese konkurenci, ať už se zjevuje Desatero či deklarace lidských práv. Belgický král Leopold II. se koncem 19. století ujímá Konga s filantropickým příslibem, že bude ve jménu evropské civilizace mýtit otroctví, jen aby domorodce uvrhl do zotročení, jehož hrůzy předčily vše, co předcházelo. Američané za studené války podporují odporné diktátory, kteří plní mučírny, aby zamezili nástupům levicových režimů předem podezřelých ze sympatií ke komunismu. Od devadesátých let pak bombardují a mučí ve jménu lidských práv a demokracie. Jistě, politika nemůže být nikdy čistá, a i špinavé akce mohou mít smysl a sloužit určitému dobru, jako Evropané si sebou neseme jejich dobré i špatné dědictví, jsou však neslučitelné s šířením lidských práv.  

Koncepcí lidských práv vyjádřila část Evropanů a Američanů přesvědčení, že morální pokrok lidstva se projevuje nárůstem práv jednotlivce a jeho vyvazováním ze sociálních vazeb. Jedná se o onu slavnou svobodu bez odpovědnosti, která se nakonec obrací sama proti sobě. Jednotlivec je totiž svobodný do té míry, do níž je schopen svobodně jednat, přičemž nejen jeho jednání ale samotné přežití je podmíněno sociálními vazbami – rodinou, spolky, národem. Individualismus tyto přirozené vazby relativizuje a převádí do roviny právních nároků.

To může být vítané, pokud vazby jednotlivce zotročují či dusí, ale v extrému, do něhož nutně dospívá, narušuje individualismus základní společenské pojivo a jednotlivce izoluje. Mimo právní rámec jednotlivec nemá žádné povinnosti vůči rodině, národu či jinému celku, ale také od nich nemůže nic nad tento právní rámec očekávat. V praxi je odkázán sám na sebe, silný z toho bude profitovat, slabému se jeho na papíře neomezená práva a možnosti stáhnou jako oprátka. Podobný systém se snad hodí pro organizaci ekonomického života, ale většinové představě o dobrém životě nebude vyhovovat nejspíše ani na Západě, natož pak mimo Západ. Morální pokrok byl tradičně spojován s rozvojem společenství, k němuž jednotlivec náleží. Projevoval se překonáváním konfliktů pokojnou cestou, pěstováním ctnosti a spravedlnosti, včetně té sociální, i s uznáním jednotlivce a jeho nároků v rámci společenství. Neomezená individuální lidská práva společenství rozbíjejí a konflikty vyvolávají. 
 

Rozpory naplňování lidských práv

Prosazování lidských práv se odehrává v konkrétních mocenských poměrech. Ty jsou od druhé poloviny dvacátého století dány realitou amerického liberálního imperialismu. S jeho vnitřními rozpory se lidská práva sráží. Jde o rozpor svobody a nadvlády, práv rivalů a spojenců, práv politických a ekonomických a konečně zájmový rozpor mezi nositeli a prosazovateli práv.

Liberální imperialismus v sobě skrývá rozpor liberálního, tedy odkazujícího ke svobodě, a imperiálního, tedy podléhajícího nadvládě. Je postaven na myšlence svobody volající po nadvládě. Expanze lidských práv je součástí širší praktiky dobrovolného znásilnění, bez níž se liberální imperialismus neobejde. Liberální okupaci si musíte vyprosit. Američané se po roce 1945 nechávali od Evropanů přemlouvat, aby založili NATO, střední Evropa se musela léta snažit, než ji NATO a EU přijaly a milostivě rozšířily hranice svého liberálního impéria. Zahraničního investora, který přichází pro vaše nejzajímavější aktiva, aby na nich zbohatnul lépe, než na čemkoliv, co má doma, si musíte v předklonu předcházet.

Běda však, pokud dá nějaký stát liberálnímu impériu najevo, že o podobnou okupaci nestojí. Potom bude čelit celému vějíři destabilizačních taktik impéria, kterým se říká „barevné revoluce“. Naplno se rozjely od počátku století (Bělehrad, Kyjev, Tbilisi atd.), ale jejich předchůdkyněmi byly koncem devadesátých let mobilizace „občanské společnosti“ v Bukurešti, Záhřebu a Bratislavě (autentický občanský odpor proti autoritářům otevíral prostor polozpravodajským operacím amerických nadací). Pod takovým tlakem vzpurná vláda buď padne nebo nahlédne, že liberální okupace je to nejlepší, co si může svobodně zvolit.

Není ale nakonec příslušnost k liberálnímu impériu pro široké vrstvy osvobozením ve srovnání se suverenistickým autoritářem? Leckde tomu tak i bude, ale lze brát vážně demokracii a lidská práva bez autonomie a rozhodování o vlastním osudu? Není potřeba pro jejich autentické uskutečnění, aby si je lid sám vybojoval a sám definoval spíše než, aby mu byly předepsány jako pěšákovi v geopolitické hře, kterou hrají jiní? Leckde navíc skončí pokus o rozšíření liberálního impéria katastrofou – občanskou válkou či řáděním oligarchů. Dění na Blízkém východě či Ukrajině je odstrašujícím příkladem. To pak i tvrdý diktátor je tou lepší alternativou.

Na tento základní rozpor liberálního impéria navazují dva další. První souvisí s tím, že zahraniční podpora lidských práv je zaměřena na destabilizaci geopolitických rivalů. V této podobě vstupují lidská práva v sedmdesátých letech na mezinárodní scénu, kdy slouží Američanům jako nástroj tlaku na SSSR a jeho satelity. Kupodivu v té době Američany příliš netrápí stav lidských práv v post-maoistické Číně, proti níž je i brežněvovský SSSR oázou svobody, ale Čína v tehdejší americké strategii slouží vyvažování sovětské moci. A tento přístup pokračuje dodnes, nastolením tématu lidských práv dává liberální impérium najevo, že danou zemi považuje za rivala. S přáteli jejich porušování neřeší.

Další rozpor souvisí s tím, co všechno do lidských práv spadá. Primárně jde o spor mezi občanskými právy vlastníků a ekonomickými právy těch, co vlastní jen svoji pracovní sílu. Zde je obrovská nerovnováha. Liberální pojetí lidských práv definované Johnem Lockem vychází z ochrany vlastnictví jako nezpochybnitelného, předpolitického základu, z něhož se odvozuje vše ostatní. Jakákoliv ekonomická práva (pracovní doba, dovolená, minimální mzda atd.) přinášejí omezení vlastnického práva, do liberálního konceptu proto nezapadají a jsou trpěna pouze do té míry, do níž jsou vlastníci ochotni protistraně něco poskytnout. Liberální pojetí lidských práv je ideálním nástrojem pro zahraničního investora, méně už pro jeho zaměstnance.   

Poslední rozpor, který zmíním, se týká reálných efektů prosazování lidských práv. Ve velké politice jsou nástrojem geopolitického tlaku. Sestupme však o patro níže do země, která je předmětem lidskoprávního zájmu. Ze zahraničí se jí věnují aktivisté v nadacích a nevládních organizacích a ti pomáhají domácím aktivistům, kteří chtějí vydobýt určitá práva pro své spoluobčany. Nicméně velké společenské většiny se celá operace týká ze všeho nejméně, obvykle bude k aktivistům na obou stranách lhostejná, neboť bojují za věc, kterou společnost považuje za okrajovou. Afghánci dnes podle všeho nepovažují větší účast žen ve veřejném životě za hlavní problém země. Pokud většina lhostejná nebude, dá se do pohybu i bez zahraniční podpory, ta naopak může jejich úsilí v domácím prostředí spíše diskreditovat. Z těchto důvodů francouzské Žluté vesty, které na několik měsíců získaly podporu společenské většiny, odmítaly zahraniční podporu.  

Vraťme se však k aktivistům na obou stranách, o ty totiž především jde.  Zahraniční aktivisté získávají morální sebeuspokojení, které pochází z pocitu, že se účastní boje dobra proti zlu. Čím méně o situaci v dané zemi vědí, tím lépe, neboť pohled zblízka obvykle takovou morální jednoznačnost zkomplikuje. I tak je třeba určité odolnosti vůči nepohodlným faktům, které do morálních schémat nezapadají. Ti nejodolnější z nich si pak z tohoto boje mohou udělat úspěšnou profesní kariéru.

Domácí aktivisté jsou často odvážní lidé, kteří svým nasazením hodně riskují a často za něj tvrdě platí. Někteří naplňují ideál občanské ctnosti způsobem, který si zaslouží nejhlubší respekt. Rozlišme však mezi nimi dva typy jednání. První vycházejí z potřeb své společnosti, jsou její součástí, znají ji a jsou připraveni se pro ni obětovat, aniž by mohli počítat s nějakým vděkem. Tito lidé, jako Lech Walesa, jsou schopni vytvořit společenské hnutí, které samo o sobě může být nositelem zásadní společenské změny. Druzí vycházejí především z potřeby vlastního svědomí a z vlastních představ i společnosti, které neodpovídají domácí realitě. Jejich jednání může být inspirující, ale vyčerpá se morálním gestem. Pokud si ze své odtrženosti od společnosti učiní ctnost tím, že ji interpretují jako výraz vlastní morální výjimečnosti, mohou dokonce sklouznout do morálního exhibicionismu, který tak přesně diagnostikoval Milan Kundera u Václava Havla.

Zatímco ti první v sobě nesou nejednoznačnost své společnosti, která se v liberálním impériu bude setkávat s nepochopením, ti druzí dokáží oslovit zahraničí, s nímž se často identifikují, lépe než domov, který sami považují za zaostalý. Ti první se bez zahraniční podpory obejdou, ti druzí ji životně potřebují. Ale pokud ji dostanou, potom zahraničí pouze investuje do nebezpečné utopie. Podporuje tím totiž jen vlastní nereálnou představu o tom, jak by daná společnost měla vypadat, jako během tzv. arabského jara. Zahraniční aktivisté věřili, že místa diktátorů na Blízkém východě a v severní Africe převezme liberální opozice, s níž si rozuměli a na níž měli kontakty. Nicméně tato zcela marginální skupina byla rychle zastíněna islamisty. Ti byli stejně jako liberálové tvrdě pronásledováni, ale na rozdíl od nich měli lidovou podporu. Především však prosazovali pojetí společnosti, které z hlediska západních aktivistů představovalo ve srovnání s předchozími diktaturami horší alternativu.
 

Závěr

Zahraniční politika lidských práv je ve své současné podobě zatížena takovými omyly a rozpory, že buď nemá lidskoprávní účinek nebo naopak lidem škodí. Krásná snaha pomáhat druhým se pak obrací proti sobě samé. To však neznamená, že by zahraniční pomoc neměla smysl. Vždy má smysl humanitární pomoc obětem válek, přírodních katastrof či politického pronásledování. Dlouhodobější angažovanost má smysl jen tam, kde to známe, kde jsme schopni dohlédnout důsledky svých činů a kde se naše aktivita nestane předmětem geopolitických her či vnitřních sporů, nejčastěji u nás doma nebo tam, kde jsme vítáni všemi zúčastněnými.  

V posledních letech se však otevírá nové pole mezinárodního lidskoprávního dialogu, kde jde už i o budoucnost naší společnosti. Se znepokojením sledujeme, jak v USA, Velké Británii, Francii a dalších zemích, které jsme považovali za nositele myšlenek, kterými jsme se inspirovali, dochází k soustavnému omezování svobody projevu a institucionálním projevům protibílého rasismu. Vzhledem k našemu propojení se Západem ohrožuje tento vývoj i nás. Pokud se naše diplomacie chce přihlásit k obhajobě lidských práv, měli bychom začít našim západním partnerům klást i nepříjemné otázky.

(Autor, prof. Ing. Peter Drulák, PhD., Katedra politológie Západočeskej univerzity v Plzni)

Foto: Archív autora

 

 

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.
CAPTCHA
This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama