Reklama
Reklama

Odkloní afghánské fiasko vlády od podpory řízeného chaosu?

Autor se zamýšlí nad okolnostmi afghánského fiaska. Co se stane, když realita nečekaně a nekompromisně dohoní mýtus?
Počet zobrazení: 1185

Spojené státy americké a jejich spojenci (a vazalové) po dvaceti letech války opustili Afghánistán způsobem připomínajícím úprk ponechávajíce obyvatelstvo napospas osudu. Politici a média se svými komentátory, kteří vždy straní Americe nechávajíce bez povšimnutí úplně vše, co se nehodí do obrazu USA coby vzorové demokracie a altruistické šiřitelky svobod, se ocitli ve velice těžké situaci. Jak vyložit porážku Západu v Afghánistánu, aby nedoznal újmy vytrvale udržovaný mýtus o altruismu?

afganistan_ilustracia.jpg
Ilustračné foto: Flickr.com

Někdy realita dohoní mýtus naprosto nečekaně a nekompromisně, takže je velice těžké dále rozšiřovat prohlubující se propast mezi eufemistickými pojmy a nahou skutečností. A tak tito obdivovatelé USA, třebaže již nemohli prohlásit prohru za vítězství, snaží se alespoň zachránit příběh o původním záměru USA a Velké Británie, kterým mělo být údajně převedení nesmírně různorodé roztříštěné kmenové islámské společnosti feudálního typu na alespoň zárodečnou demokracii západního střihu. Během několika let provést to, k čemu se Západ prodíral celá staletí. Jaderní fyzikové Západu vyvinuli urychlovače částic, nicméně urychlovače dějinného vývoje zatím nikoliv.

„Sorry, nepovedlo se, čtvrt miliónu mrtvých, neznámý počet zraněných či jinak poškozených a k tomu 2,3 biliónu dolarů fuč. No, co se dá dělat, boys and girls, jedeme pryč. Ale úmysly byly dobré, altruistické, zkrátka americké. I když americkou zahraniční politiku už neřídí velký šachista Henry Kissinger a Bílý dům už rozhodně není na výši své slavnější minulosti, tak i vrátný v Bílém domě mohl snadno předpovědět výsledek afghánského tažení. Alespoň z pohledu takto veřejně deklarovaného cíle. Takovýto cíl totiž nebyl nikdy vážně zamýšlen.
 

Tři hlavní důvody pro operaci Trvalá svoboda alias „trvalý chaos“

Důvodů, pro které před dvaceti lety vstoupily Spojené státy v doprovodu spojenců a vazalů do Afghánistánu, aby zde zahájily válečný konflikt tradičně přezdívaný jako „mise“, je několik. Jednak 11. září 2001 došlo za dosud ne zcela objasněných okolností k nárazu dvou letadel do věží Světového obchodního centra v New Yorku. Výsledkem byly více než tři tisíce obětí na životech. Za viníka byla označena teroristická organizace al-Káida.

O několik dní později, 20. září, prezident George Bush žádal po al-Káidě a Tálibánu vydání viníků, ale tiše se připravoval na slavnou odplatu, na velkou křížovou výpravu proti islámskému terorismu. Viníky Amerika nedostala, a tak George Bush své tažení vyhlásil a celý západní svět (ale i některé země mimo něj) mu deklaroval svoji podporu. Takto dne 7. října začalo tažení na Afghánistán, kterého se, kromě USA, postupně zúčastnilo ještě 45 dalších zemí včetně České republiky a Slovenska. Operace získala typicky falešné jméno, které se nyní proměnilo ve svoji opravdovou karikaturu. Trvalá svoboda, neboli Operation Enduring Freedom.
 

První cíl: Odplata a boj proti terorismu

Prvním důvodem války v Afghánistánu tedy byla odveta za 11. září a údajný boj demokratického světa s islámským terorismem. A tady Bushova argumentace poprvé zaskřípe. Spojené státy svým přístupem ke konfliktům mezi bosenskými muslimy a Srby, mezi kosovskými Albánci (také muslimy) a Srby, svým výběrovým přístupem k bojujícím skupinám v Iráku, Libyi, a zejména a zatím naposledy v Sýrii prokázaly to, co do arzenálu svých zahraničně politických strategií zařadily už v letech 1979 až 1989, během sovětské války v Afghánistánu. Tedy, že důsledně rozlišují mezi teroristy, jejichž činnost, jakkoliv teroristická, americkým zájmům vyhovuje, a těmi, kteří jednají v rozporu s momentálními americkými zájmy. Ti první se ale mohou stát kdykoliv druhými, a naopak. Nějaká trvalejší morální hlediska nehrají nejmenší roli. Zejména válka v Sýrii proti Islámskému státu byla z americké strany vedena takovým způsobem, až to mnohdy vypadalo spíše na podporu terorismu než na jeho potírání.

Tedy americký boj proti terorismu v Afghánistánu bylo rozumné brát s velkou rezervou. Proto se do popředí docela logicky dostává druhý důvod afghánského tažení, operace „trvalý chaos“. Podíváme-li se na mapu Arabského poloostrova a oblastí s ním sousedících, tedy Blízkého a Středního východu, vidíme, že Afghánistán se nachází na strategicky a zájmově velice exponovaném místě. Na západě sousedí s Íránem a jeho hranice je tam dlouhá nejméně 700 km. Dění v Íránu velice pečlivě sleduje nejenom Izrael, který se jím cítí být ohrožen, ale také Spojené státy, hlavní podporovatel Izraele v OSN a garant jeho bezpečnosti.

Na severu sousedí Afghánistán s bývalými středoasijskými sovětskými republikami, tedy s Turkmenistánem, Uzbekistánem a Tádžikistánem. Takto se vládce Afghánistánu dostane obrazně řečeno Rusku přímo pod břicho a vedle všeho, co tato strategická výhoda přináší, může též „tvořivě pracovat“ s místními teroristy. Bude-li potřebovat, tedy chtít. Na tuto výhodu Spojené státy slyšely vždy. (Poté, co USA kvůli ruské sebeobraně unikl přístup na Krym, hodí se i Afghánistán.) Jižní hranici sdílí Afghánistán s Pákistánem, ale východním směrem se docela nedaleko (v asijském měřítku) nachází Čína, pro kterou Afghánistán představuje prostor, kudy může vést její nová hedvábná stezka na Západ. No a směrem jihovýchodním je pak Indie.
 

Druhý cíl: Obsazení strategicky důležitého území

Druhý cíl americké přítomnosti v Afghánistánu tedy směřoval k vytvoření prostoru oficiálně spravovaného loutkovou vládou, která by byla směrem navenek představována jako budovatelka zárodečného stavu západní demokracie, čímž by mohla čerpat peníze z USA i EU, ale ve skutečnosti by pouze administrativně spravovala území, na kterém by Spojené státy a Velká Británie organizovaly své vlastní geopolitické zájmy. Hlídaly si Írán, Rusko, Čínu a odtud exportovaly řízený chaos po celém teritoriu Středního východu, který je jedním z několika největších odbytišť legálního i nelegálního obchodu se zbraněmi, který k udržování chaosu vydatně přispívá, a takto plní konta vojensko-průmyslových komplexů USA a západoevropských států.
 

Třetí cíl: Válečný byznys, existence války, existence hrozeb

Druhý velký cíl operace „Trvalá svoboda“ byl takto splněn, hlavně měl být takto i završen, což se nakonec nepodařilo. Nicméně, škoda způsobená americkou porážkou, Bílý dům, Pentagon, Kongres a další důležité struktury USA nemusí bolet příliš. Zcela splněn byl třetí z hlavních cílů. Ony 2,3 bilióny dolarů vyhlížejí jako velká ztráta peněz pro USA. Ale tak tomu vůbec není. Vojenský rozpočet USA je obrovský (asi 11krát vyšší než rozpočet Ruska) především kvůli ziskům plynoucím na konta výrobců a prodejců zbraní a další techniky, která s válkou souvisí. Ty peníze putují do kapes magnátů vojensko-průmyslového komplexu a pocházejí z daní občanů USA, přičemž velká část z nich generuje čistý zisk. „Něco“ však musí být opravdu „použito“, aby obyvatelstvo vysoké rozpočty na války schvalovalo. Ostatně, mnoho jiných alternativ voličům nezbývá, než souhlasit. Média se postarají o politickou výchovu obyvatelstva směrem k souhlasu. Bílý dům a Pentagon tedy jistou část tohoto rozpočtu postupně umořovaly ve dvacet let trvajícím konfliktu, a rezort obrany (v případě USA čtěme raději resort útoku) během té doby čerpal „svoje“ peníze z daní a rozpočet průběžně navyšoval.

„Válka muší bejt,“ říkal Švejk, aniž mohl na počátku 20. století vůbec tušit, jak velký byznys válka ve skutečnosti představuje. Ano, válka musí být, neboť válka ospravedlňuje stále rostoucí byznys se zbraněmi a vším, co s válkou souvisí. Kde není válka, musí být alespoň hrozba války. Kde nejsou nepřátelé, kteří by se chystali napadnout USA a jejich spojence (i vazaly), tam se musí hrozba uměle vytvořit a mediálně průběžně šířit. Kdyby nebylo válek a hrozeb a svět se stal mírumilovným a spolupracujícím, tam by nejbohatší kruhy planety zaplakaly nad výdělkem. A to se nesmí stát. Proto musí tolik lidí na světě umírat v konfliktech, které by se nerozhořely do nenávisti, kdyby pod kotlem stále někdo nepřikládal a do ohňů nepřiléval oleje.

Třetí cíl válka v Afghánistánu tedy splnila dokonale. Rusko s mnohonásobně menším rozpočtem na obranu dokáže financovat armádu stejně vyzbrojenou, jakou disponují Spojené státy. Takže za mnohem méně peněz lze nakonec pořídit úplně stejně hlasitou válečnou muziku. Zbrojení a obchody se zbraněmi, jak o tom ostatně psal nedávno !Argument, představuje celoplanetární neštěstí prvního řádu. Obchodníci se smrtí se neptají na to, jaké škody jejich „zboží“ produkuje a kdo na jejich obchody doplácí životem nebo ztrátou domova.
 

Čtvrtý cíl? No to snad už ne…

Čtvrtým výsledkem americké operace „Trvalá svoboda“ bylo mnohonásobné zvýšení produkce opia a dalších drog. A samozřejmě i obchodu s nimi. Snad alespoň tento výsledek zůstává coby Západem nezamýšlený. I když vedle zbraní jsou to právě drogy, které patří k obrovským zdrojům výdělku po celém světě, Západ nevyjímaje.
 

Americké dárky Tálibům na rozloučenou: Zbraně a vycvičení vojáci

Američané a jejich spojenci (a vazalové) při úprku z Afghánistánu ponechali Tálibánu zbraně, vojenskou techniku a údajně 300 tisíc Západem vycvičených vojáků. Podle některých zdrojů je ale toto číslo přibližně pětinásobně nadsazené, takže ve skutečnosti byly počty vládních vojáků někde na 53 až 55 tisících (viz článek !Argumentu zde).  Ale i tak se jedná o počty potenciálních vojáků ve službách nové vládnoucí síly země. Těžko je Tálibán kompletně odzbrojí a pošle domů.

Pokud se budeme snažit udržet v platnosti neudržitelný mýtus o altruismu Západu směrem k Afgháncům, tedy o vývozu demokracie, blahobytu a svobod, tak jej opravdu těžko můžeme postavit vedle reality, která s ním nesouzní ani v jediném tónu. USA válku prohrály a celosvětově se zostudily, to je jistě pravda. Navíc ukázaly potenciálním nepřátelům, že mají velmi mnoho zranitelných míst a nejsou v podstatě schopny vést na zemi a ve složitém terénu válku přiměřenými konvenčními prostředky. Aby USA válku vyhrály, musely by použít prostředky působící masové zabíjení civilního obyvatelstva, což by jejich neudržitelný mýtus o altruismu poškodilo nenávratně. Hlavně Američané musejí bojovat ze vzduchu a nikdy na zemi, kde hrozí vysoké ztráty na životech.

Spojené státy ale neprohrály válku ve smyslu válečného byznysu. Vyčistily si sklady pro nové zbraně a hlavně udržely celý region střední Asie a okolí ve stavu trvalého chaosu. Bude v něm hůř, a to je přesně to, co vojensko-průmyslový komplex chce a potřebuje. Takže Afghánistán je sice porážka, ale v účetní bilanci je to svého druhu docela solidní obchod. Mluvíme-li extrémně cynickou řečí velkého západního kapitálu.

A propos, mýtus o altruistickém vývozu svobod, demokracie a blahobytu padá ještě s jedním maličko žertovným argumentem. Jak chce Západ vyvážet demokracii, když ji sám doma, ve vlastních zemích už udusil plutokracií, oligarchií, mediokracií a elitářskou meritokracií? Není pod pojmem západní parlamentní demokracie míněna spíše už jen unavená a ochablá společnost velkého konzumu ztotožněná s maximální názorovou uniformitou směřující k omezování svobod, ztrátě kontinuity a tradic, k nevzdělanosti a totální likvidaci soukromí? Z celé původní nabídky zůstávají atraktivní už asi jen peníze, naděje na neplodnou (avšak zářivou) kariéru v úřadech, institucích, politice a v neziskovkách a zatím ještě spousta zboží v obchodech, na reklamě a na internetu. Mír, stabilita a bezpečí, ony ještě nedávné atributy evropského kontinentu, přestávají velice rychle platit, neboť Evropě se jako bumerang vrací zištnost, neodpovědnost a hloupost jejích politických reprezentací i předáků byznysu.
 

A ona podstatná otázka z titulku?

Pokud jde o Českou republiku, zbývá jedna dosti podstatná otázka, a sice: Odkloní afghánské fiasko příští české vlády od bezhlavé a nepromyšlené podpory řízeného chaosu, jehož cílem je svět podle potřeb velkých západních korporací a ke škodě obyvatelstva planety? Jinými slovy, zda české vlády (ale i vlády jiných zemí Evropy) už konečně přestanou automaticky a bez ohledu na zájmy státu a národa podporovat americko-britskou politiku vývozu nikoliv svobod a demokracie, ale rozporů, nesouladu, krizí, nestability a konfliktů? Přinese jim to ponaučení také v záležitosti Ukrajiny a Běloruska? Nebo budou pokračovat ve slepém plnění zdánlivých spojeneckých povinností jdoucích velmi daleko za rámec nezbytné (a v současném světě velmocí asi nevyhnutelné) a nepříjemné míry závislosti?

(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)

 

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.
CAPTCHA
This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama