Reklama
Reklama

Pravda, spravedlnost a právo v zajetí moci

Ivo Šebestík píše o tom, že se moderní západní společnost vrátila do časů inkvizičního pronásledování jinověrců…
Počet zobrazení: 1466

V podstatě po celé dějiny se pravda, právo i spravedlnost nacházejí v zajetí osob a kruhů, které disponují prostředky, jak prosazovat svoje vlastní zájmy. Nacházejí se tedy v zajetí moci. Dějiny protržením železné opony na konci osmdesátých let minulého století bohužel neskončily. Naopak se v mnoha ohledech vydaly cestou zpět. Občanům bývalých socialistických států se před očima zjevily desítky přízraků, o kterých soudili, že patří dávno minulosti a že se nikdy nemohou vrátit do životů moderních vyspělých států. Byly jen ve starých románech a v učebnicích dějepisu. Vrátily se. Vynořily se z hrobů s novou silou.

Patří k nim obnovený, dokonce znovu trestající, dohled nad myšlením, chováním a projevy svobodomyslných lidí. Tento přízrak z hrobu minulosti je zpátky ve hře a chystá se řádit svým starým známým způsobem. Lidé, kteří dosud neztratili schopnost myslet a odvahu pojmenovávat věci a jevy v souladu s fakty, tedy v maximální snaze o postižení reálného obrazu, se znovu ocitají v podobné situaci jako jejich předkové.

kolaz_kaciri.jpg
Ilustrácie: ClipArt

Opět mohou být se svým pravdivým a spravedlivým názorem sami uprostřed stovek i tisíců dalších bytostí, které jejich volání okamžitě ukřičí a jsou kdykoliv přichystáni žádat pro pravdomluvné vykázání za dveře, vyobcování ze společnosti, vězení, mučení, smrt. Tito lidé, oddaní systému, se na ně budou dívat úplně stejnými pohledy, jakými by se dívali fanatičtí pronásledovatelé čarodějnic v 17. století na filozofa, který by vystoupil s názorem, že žádné čarodějnice neexistují, nikdy nikdo nelétal na koštěti, ani netančil s Luciferem na Petrových kamnech.

My dnes víme, že takovýto filozof by měl pravdu. Jenomže v 17. století byl se svojí pravdou v menšině. Tehdy měla monopol na informace, tedy na pravdu, církev. Její působení na světový názor tehdejšího vesměs negramotného poddaného, rolníka, řemeslníka i měšťana, byl mnohem méně soustavný – zpravidla šlo o jedno nedělní kázání v kostele za týden – než nakolik zpracovává duši moderního občana mediální mainstream, zejména ten veřejné medvědí služby. Současná intenzita „kázání“ je nesrovnatelně hustší, než tomu bývávalo v minulosti, neboť současný adresát těchto masáží už není negramotný. Chodil do školy, umí číst a psát, jenomže zdaleka ne každý disponuje spásnou apriorní nedůvěrou k oficiálním informacím, takže tisíckrát, stotisíckrát, milionkrát opakovaná polopravda, selektovaná „pravda“, dezinformace i pramenitá lež se stávají pravdou. Zdolají i gramotného jedince. Tak jako kapka vody padající jedna za druhou na hlavu odsouzence přivodí po čase jeho šílenství, stejně tak pravidelné zpravodajství či publicistika jistého typu médií mohou zbavit rozumu bytost dobrovolně odsouzenou k pravidelné konzumaci.
 

Bezmocně pozorovat automobil jedoucí směrem ke skalnímu převisu

Pocit člověka, který zná pravdu a přál by si ji sdělit ostatním, se podobá situaci člověka, který úplně bezmocně a zdáli pozoruje automobil, jenž poslušně sleduje na vozovce čáry, které jej vedou přímo na skalnatý sráz nad mořem. Ty čáry na tu vozovku pochopitelně někdo zlovolně nakreslil.

Pocit bezmoci se stupňuje pokaždé, když se pravda ocitne vstříc fanatickému popírání lidí, kteří ji nepřipustí nejenom z tuposti a vlastní nevzdělanosti, ale hlavně z obav o svoji výsadní pozici. Tak mohli Koperník, Galileo, Giordano Bruno a další vědci chodit od jednoho preláta ke druhému a ukazovat jim svoje pečlivě vypočtené rovnice, a přesto byli právě oni považováni za šiřitele dezinformací. Nikoliv ti, kteří měli po ruce prostředky, tedy peníze a ozbrojence, aby mohli arogantně prosazovat názor, že středem Vesmíru je Země. Někteří dokonce tvrdili, že Země je placatá, pod zemí je Peklo a nebesa jsou plná andělů. Kdo se opovážil tvrdit opak? Skoro nikdo! Toto byly „hodnoty“ platné pro tehdejší dobu. Opírala se o ně moc konkrétních lidí. A kde je reálná moc, tam existují i „hodnoty“, jež velice snadno vzdorují faktům, pravdě, spravedlnosti i morálce.

Ale i novější časy byly bohaté na příklady hojného pronásledování pravdy. Představme si osud člověka, kterého za německého protektorátu dopadlo gestapo. Kdyby tento člověk německým agresorům popravdě řekl, ať se nezlobí, ale pro něj jsou okupanti, agresoři a vrazi jeho národa. Německá propaganda ale byla úplně jiná. Pravda ji absolutně nezajímala. Sledovala svůj vlastní úhel pohledu. Úhel vyhovující účelu. Podle ní vzali Němci Čechy v ochranu. Dokonce o tuto ochranu „říše“ požádal český prezident (loutkový), než se v Berlíně u Hitlera nervově zhroutil. České země měly velký arzenál zbraní a výkonný průmysl snadno uplatnitelný pro zbrojní výrobu. Tudíž německá „ochrana“ významově splynula s dokonalým vytěžením průmyslového potenciálu českých zemí. Takovýto názor ale Němci slyšet nechtěli. Byl v naprostém rozporu s jejich „pravdou“. Němci by možná ocenili odvahu pravdomluvného člověka, jejich zajatce, nicméně by jej s největší pravděpodobností zavraždili. Přitom pravdu znali i oni sami.

Také v padesátých letech, v etapě bolševizace Československa, bylo velice těžké obhájit se například před zlovolnou pomluvou. Viz například Kunderův román Žert. Masa fanatiků byla tak veliká a všudypřítomná, nemírně angažovaná a mnohdy i velice mladá a plná sil, elánu a odhodlání, že jedinec se svojí pravdou neměl nejmenší naději na obhajobu. Zavládla cenzura a přípustný byl jenom jeden jediný pohled na věc, ten soudružský, angažovaný… Ten správný!
 

Krátký čas malin nezralých

Nějakou dobu se skutečně zdálo, že po listopadu 1989 padne cenzura a zmizí i její ještě mnohem účinnější sestra, autocenzura. Zdálo se, že země vstupuje do svobodného světa, který ctí ono Voltairovo doporučení, jež praví, že netřeba s někým souhlasit, ale třeba se postarat o to, aby i ten dotyčný, se kterým nesouhlasíme, měl právo říci svůj názor. Věřilo se, že z veřejného prostoru budou vyloučeny pouze projevy, jaké hanobí rasu, národ, přesvědčení, vyzývají k násilí a podobně. Tedy to, co si drtivá většina lidí nemyslí, takže to nemá ani zapotřebí říkat a psát.

Ale chyba. Pravdu měl starý řecký filozof Hérakleitos, když upozorňoval na to, že člověk nevkročí dvakrát do stejné řeky. Tak jako v řece plyne voda, tudíž ihned odtéká dál směrem k ústí, tak ve chvíli, kdy země bývalého sovětského impéria vstupovaly na Západ, či vracely se, rovněž kamsi právě odtékala blahodárná voda západních svobod. Patrně nevyhnutelný fyzikální zákon plynoucí vody. Vše plyne, vše je v pohybu. Panta rhei – samozřejmě Hérakleitos. Byla tedy v pohybu i západní svoboda myšlení a projevu? Kam za těch 32 let odtekla, nevíme. S jistotou můžeme říci pouze to, že tam, kde byla, už není.

Moderní západní společnost se tedy vrátila do časů inkvizičního pronásledování jinověrců. Vše doposud normální se stalo podezřelým. A vše doposud záhadné, někdy i nevítané doporučeným, uctívaným, hodným následování. Noc se změnila v den, oheň ve vodu, Slunce se stalo Měsícem a Měsíc začal vycházet každičkého rána, aby hřál milovníky změn. Vkus se stal nevkusným a nevkus příkladem. V tak strašlivý obrat před třemi desetiletími patrně nikdo nevěřil. Lidstvo na Západě si nejspíš přeje postupovat do budoucnosti pouze po jedné koleji, po té technologické, digitální a konfrontační. Skoro to vypadá, že pokrok civilizační, kulturní, filozofický, myšlenkový, politický, mírový a etický už vzdalo.

Nebo ne? Máme ještě naději?

(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.
CAPTCHA
This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama