Reklama
Reklama

Rusové přicházejí. Už zase.

Počet zobrazení: 1281

Veronika Sušová-Salminen komentuje vývoj na východní hranici Ukrajiny. Chystá se Rusko na invazi Ukrajiny?

Už je to tu zase – zostření na východní Ukrajině, které má být předehrou k ruské invazi západním směrem. Ve skutečnosti se k zostření schylovalo postupně a má nejspíš souvislost s hned dvěma faktory. Prvním je situace ve vnitřní politice Ukrajiny, kde došlo k vyčerpání Zelenského jako politické alternativy vyhraněnému (západo)ukrajinského nacionalismu. Protiruská rétorika a obviňování z ruských úmyslů napadnout Ukrajinu spolu s voláním po členství NATO a ujišťování o (finanční) pomoci ze strany Západu, jsou jediná politická strategie, kterou jsou ukrajinští politici zřejmě schopni vymyslet. Čím víc nesplněných slibů a závislosti na penězích ze Západu, tím spíše se zájem obrací směrem k nacionalistické mobilizaci a k rétorice ohrožení Ruskem.

Ukrajina je opravdu nešťastná země, kterou její politici a jejich oligarchičtí loutkovodiči dovedli do uzavřeného kruhu vnitřního a vnějšího konfliktu (které jsou spojenými mísami). Dostat se vědomě do postavení nárazníku mezi jedním americkým blokem a Ruskem není nic, k čemu by se dalo strategicky gratulovat. Je to přesně to, čemu by se měly všechny menší a malé země vyhýbat. Ukrajinská elita se dostala do situace, ve které se snaží o něco, co se ukázalo jako neschůdné a za co země platí obrovskou daň – členství v NATO je nereálné, respektive by mohlo skutečně vést k rozpoutání válečného konfliktu v Evropě. Možnost členství v NATO vyvolává konflikt s Ruskem. V Kyjevě dělají, že tomu nerozumí a že jejich země leží geograficky prostě někde úplně jinde, snad až na atlantickém pobřeží Evropy. Na Západě vsadili zřejmě na to, že Rusko „přesvědčí“ o tom, že NATO v blízkosti jeho hranic není ohrožením nejlépe (pře)silou.
 

Severní proud 2 a militarizace hranice

Druhým obecnějším faktorem zostření situace na východě Ukrajiny (a v jejím okolí) je nejspíš situace kolem plynovodu Severní proud 2, který finišuje a kontaminuje už tak špatné vztahy mezi Ruskem a Západem, respektive USA. Ruské přesouvání vojáků na vlastním území a v blízkosti hranice s Ukrajinou tak zřejmě posílá signál o připravenosti hájit své zájmy. Ostatně vojenská síla je tradičně součást jeho zahraničněpolitické strategie – i když stále na prvním místě spoléhá právě na diplomacii. Nutno dodat, že ve srovnáním se Spojenými státy je ruské využití síly skutečně omezené, chtělo by se dokonce říct až skromné, i když je nesporně (podobně jako v případě USA) vysoce problematické a stojí životy lidí.

Kromě Severního proudu 2 je přesto pravdou, že se Moskva snaží poslat signál i do Kyjeva a že se jedná o signál zastrašující. Dá se pochybovat, že toto zastrašování se může automaticky přeložit jako předehra k plánované invazi na Ukrajinu (která by mimo jiné zničila dokončovaný projekt Severní proud 2). Daleko spíše se jedná o signál, kterým chce Kyjev odradit od dalších ofenzívních kroků na východní Ukrajině, které by vedly k úplnému kolapsu minských dohod či snad vojenské operaci Kyjeve ve stylu jugoslávských válek 90. let. Je také prokazatelné, že vojáky a vojenskou techniku má u hranic s Ruskem také Ukrajina (nejnověji třeba turecké drony), a spolu s ní její „západní partneři“, kteří zde svoji přítomnost posilují po celé východní hranici a v Černém moři. Akce budí reakci.
 

Komu vadí „Minsk“?

Připomeňme si, že obě minské dohody z roku 2014 a 2015 byly podepsány po vojenských porážkách Kyjeva a podmínky, které obsahují, mu naprosto nevyhovují. Režim, který se rozhodl pro násilnou a oktrojovanou ukrajinizaci Ukrajiny (jako obdivuhodně mnohonárodního prostoru), není ochoten ani schopen integrovat Donbas jako autonomní oblast moderního ukrajinského státu. Ukrajinská cesta do Evropy vede přes cesty, které měla Evropa dávno opustit po trpných a krvavých zkušenostech. Ani tento paradox nevadí. Hraje se divadlo o evropské cestě Ukrajiny. Kyjevu se roky nedaří minské dohody neutralizovat, protože nejen Rusko, ale i Německo a Francie, je zatím vidí jako plán bez alternativy. Tedy, Kyjev má všechny důvody proto, aby se celá pracně udržovaná konstrukce minských dohod sesypala a riskuje přitom i s nimi spojené a jakž takž dodržované křehké příměří. Rusko má mnohem víc důvodů minské dohody prosadit do praxe.

Ten, kdo sledoval dění, ví dobře, že Ukrajina se nejméně od prosince 2020 snaží o diplomatickou ofenzívu – vytvořila krymskou platformu (za návrat Krymu) a její představitelé opakovaně zpochybnili dohody z Minsku. Na konci února například představitel Ukrajiny v tzv. tříčlenné skupině Leonid Kravčuk řekl: „Podle mého názoru nemůžeme dosáhnout jakýchkoliv úspěchů ve válce v Donbase, bez změny základních konceptuálních pozic minského a ‚normandského formátu’…Napřed se musejí řešit otázky bezpečnosti. Vyřešit otázku hranic, aby si za ní nikdo nelezl…a potom řešit politické otázky. Tedy, nelze začínat z politických otázek.“ Ukrajina odmítá politický dialog s Donbasem, dokud nebude mít území a lidi v něm pod svou kontrolou. Není ani spokojená se složením normandského formátu, kam chce integrovat USA.
 

Válka jako recept na volební vítězství?

V hlavním proudu po celém Západě teď zaznívá, že ruské manévry vojsk jsou přípravou na válku proti Ukrajině ve stylu nějakého vojenského vtržení, které má Vladimiru Putinovi vyhrát parlamentní volby v září 2021. Ty by tentokrát určitě bez války nevyhrál, opakují nejrůznější aktivisté, kteří vědí nejlépe, co by bylo pro Rusko a Rusy nejlepší. Moskva tvrdí, že se chystá na nové vojenské cvičení Zapad-2021 (to je to cvičení, které mělo před pár lety také znamenat invazi Běloruska a případně dál na západ, na kterou dodnes čekáme).  Fascinující je na takovém „analyzování“ jeho šablonovitost, která ho usvědčuje z propagandy a ne analýzy, která nutně obsahuje vícero možností a není myšlenkově uzavřená. Všechny události a kroky Ruska dnes jsou vlastně jenom replikací toho, co se někdy v minulosti stalo.

Problém je, že Rusko žádné ze svých vojenských operací nerealizovalo před volbami, ale naopak po volbách. V srpnu 2008 byl ruský zásah v Abcházii a Jižní Osetii událostí pět měsíců po volbách prezidenta a tři roky do parlamentních voleb. V roce 2014 bylo dva roky po volbách prezidenta a dva roky do voleb do parlamentu. Ruská operace v Sýrii začala rok do parlamentních voleb, v roce 2015. Nevypadá to tedy, že by volby nějak systematicky souvisely s vojenskými operacemi Ruska. Je to celkem logické, protože všechny tyto vojenské operace byly na prvním místě rizikem s nevyhnutelně nepředvídatelnými důsledky. Volby v Rusku jsou především o předvídatelnosti, stabilitě a o domácí (nikoliv zahraniční) legitimitě, která je pro současný ruský politický systém klíčová.  Nic z toho ale neruší jednohlasný křik o tom, jak se Putin bude snažit vyhrát volby riskantní válkou proti Ukrajině, zatímco v případě Ukrajiny a jejích kroků, vnitřní politika nehraje skoro žádný význam, i když konflikt se stal v případě Ukrajiny dávno hlavní oporou režimu doma i ve vztahu k Západu. Dalo by se dokonce spekulovat o tom, že současné zostření se vzhledem k volbám v Rusku a vzhledem k Severnímu proudu 2 hodí spíše Ukrajině.
 

Propaganda místo analýzy vede do pekla

Proč by chtělo Rusko riskovat a dobývat východ Ukrajiny, nebo snad celou Ukrajinu? Nebo Pobaltí? Zastánci této teze tvrdí, že Rusko je stará imperialistická velmoc, která chce fakticky znovu obnovit ruské impérium; je fašistické a nacionalistické, takže chce dobývat území cizích zemí, které vidí jako „ruské země“ či „ruský svět“. V podstatě je v očích těchto lidí Rusko něco mezi starým impériem 17. až 19. století (kam spadá doba reálné expanze Ruska v kontextu expanze všech dalších evropských velmocí) a Hitlerovým Německem se stalinistickým přídechem. Je tak samozřejmě marné ukazovat, že je to mnohem složitější, že současná ruská společnost, stát a ani elita nenašly dodnes shodu ani na minulosti, ani na současnosti a ani na budoucnosti, takže mluvit o nějakém fašismu a hypernacionalismu či totalitní mobilizaci je mimo mísu. Pro propagandisty ale nuance zmizely, jsou moc protiřečící se, nedá se s nimi pracovat.

A tak zatímco celé chóry hlasů, vesměs mluvící za někoho jiného, vidí za dnešním ruským chováním nějaké schématické opakování toho, co už se událo (a teď tomu budeme zabraňovat), tak v Rusku nyní chystají k projednání nový zákon o repatriaci krajanů, který umožní Rusům či lidem, kteří se cítí součástí „ruského světa“ a žijí mimo území Ruské federace, návrat do Ruska s pomocí státní podpory a udělením státního občanství. Dává to smysl, ne? Putin („Putler“) pořád chystá obnovení ruského impéria a zároveň bude lákat domů, na území Ruské federace, krajany žijící vesměs v postsovětském prostoru. Určitě asi proto, aby je před chystanou válkou ochránil a vyhrál tak volby. Fantazie některých propagandistů by byly k smíchu, kdyby si přitom nebezpečně nepohrávali s ohněm.

(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama