Barack Obama – naděje na změnu?

Baracka Obamu, „mladšího“ senátora ze státu Illinois (jako „mladší“ je označován v USA senátor nikoli podle věku, nýbrž pokud byl zvolen, když už jiný senátor stát zastupuje), můžeme často vídat na fotografiích pod velkou standartou s nápisem Naděje pro změnu (Hope for Change). Tato dvě slova se stala hesly jeho volební kampaně. Vyjadřují natolik naléhavou touhu Američanů po změnách, že i jeho rivalové – senátorka Hillary Rodham Clintonová, kandidátka demokratů, a republikánský senátor John McCain – jich rovněž často používají. Immanuel Wallerstein to ve svém nedávném komentáři vystihl takto: „(Obama) zdůraznil téma „změny“, a toto téma, jak se zdá, našlo ozvěnu u voličů, a to včetně těch, kteří dříve nevolili. Ovšem, změna je dvojznačný pojem a jeho význam se mění podle těch, kdo jej používají. Zdá se však, že téma „změny“ odpovídá značnému znepokojení Američanů současnou celkovou situací jejich země i světa. Dvěma oblastmi nejvyššího znepokojení jsou válka v Iráku a stav hospodářství.“ Hesla, které oslovují Nejde ovšem pouze o hesla sama. Barack Obama je, jak jsou nuceni uznávat i jeho protivníci, skvělý rétor, jenž dovede posluchače strhnout. Nejnověji to dokázal 18. března, když se v projevu ve Filadelfii zabýval problémem rasové nerovnosti ve Spojených státech. Ačkoliv cílem jeho proslovu bylo hlavně odrazit útoky na jeho osobu v souvislosti s radikálními výroky jeho někdejšího mentora, afroamerického pastora reverenda Jeremiaha Wrighta – výroky, jež řečník jednoznačně odmítl – pronesl senátor Obama řeč, kterou mnozí komentátoři považovali za jistý bod zvratu jak v prezidentské kampani, tak v americké politice vůbec. Volba tématu i dnes, kdy se leckdo – ve Státech i mimo ně – domnívá, že v USA rovnost „ras“ už převažuje anebo že je k ní aspoň blízko, nebyla bez odvahy prostě proto, že takto veřejně a takřka zásadně se žádný politik, natož prezidentský kandidát, ožehavou, kontroverzní otázkou nezabýval. Což přirozeně vyplývá i z faktu, že Barack Obama je „černý“ a byť není první Afroameričan, jenž se uchází o nejvyšší úřad Spojených států (před ním tu byla v roce 1972 Shirley Chisholmová, 1984 a 1988 Jesse Jackson, 1996 a 2000 Alan Keyes a v roce 2004 Carol Moseley Brownová a Al Sharpton), žádný z předchozích kandidátů a kandidátek neměl šanci na úspěch. Jenž pro Baracka Obamu je téměř na dosah ruky – anebo přinejmenším možný. Výstižně charakterizoval projev komentátor deníku Boston Globe Peter S. Canellos: „Nebyla to mlhavá vize různorodosti oděná do goblénových metafor a zabarvená duhovými odstíny. Šlo o zemi, jež čelí svým hříchům a překonává hluboce zakotvené obavy a předsudky.“ A novinář dodal: „Asi jako první v kampani roku 2008 představil Obama veliký problém jako něco, s čím jsou konfrontováni obyčejní lidé – deprimovaný bílý dělník, Afroameričan soptící nad nespravedlností – kteří jsou částí jeho vlastní volební základny.“ Wallerstein uvádí také další Obamovu charakteristiku: „Říká znovu a znovu: Ano, můžeme! To je myšlenka, kterou si vypůjčil od legendárního vůdce hispánských zemědělských dělníků Cesara Cháveze, jehož heslo bylo „!Sí, se puede!“ Tato myšlenka působí zejména na všechny ty, kdo se v americkém politickém systému cítí odstrčeni na okraj společnosti a kdo shledávají, že tato myšlenka posiluje jejich nároky.“ Své druhé knize – první vydal s názvem Sny od mého otce (s podtitulem Příběh rasy a dědictví – Dreams from My Father: A Story of Race and Inheritance) ještě než se ucházel o kandidaturu do senátu státu Illinois – která vyšla v říjnu 2006, dal titul Odvaha naděje (The Audacity of Hope, termín, jejž si vypůjčil, jak otevřeně přiznal, od Martina Luthera Kinga. Stala se okamžitě bestsellerem, o měsíc později byla na první příčce žebříčku bestsellerů New York Times). Gary Hart, sám kdysi prezidentský kandidát, ji označil za „disertaci“ pro prezidentský úřad (což tehdy Obama odmítal) a liberální publicista Michael Tomasky prohlásil, že prokazuje Obamův potenciál „konstruovat novou politiku, jež je pokroková, avšak zakotvená v občanských tradicích, které oslovují širší okruh Američanů.“ Jaké změny může Obama uskutečnit? Ještě než ohlásil v únoru 2007 svou kandidaturu na prezidenta, vzbuzoval, jak vidíme, naděje mnoha Američanů – nejen elity — na změny, které by rádi viděli uskutečněny. Odvolejme se však opět na pozorovatele tak bystrého, jakým je bezesporu Immanuel Wallerstein. Otázka, jaké změny by hodlal senátor Obama prosadit, pokud by byl zvolen prezidentem, se Wallersteinovi nezdá otázkou správnou. Tou skutečnou, velmi rozdílnou, je pro něj otázka, jaké změny může realizovat. Připadá nám sice, že analytik Wallerstein je značně optimistický (přirozeně, i on tak činí za předpokladu, že by se Obama stal prezidentem), je to však názor hodný pozoru už proto, že jak můžeme (musíme) očekávat od historika „světosystému“, nabízí pohled – záběr, chcete-li – širší než mnozí jiní komentátoři (jichž je v případě „černého“ kandidáta nemálo). Wallerstein se soustřeďuje ve své úvaze na tři oblasti: politiku zahraniční, hospodářskou a na „volnější oblast, kterou bychom mohli pojmenovat politikou kulturní.“ V zahraniční politice, domnívá se náš kritik, je „nejbezprostřednějším a převažujícím problémem Střední východ“ – který zahrnuje nejenom Irák, nýbrž i Afghánistán, Írán, Pákistán a Izrael/Palestinu. Bush tvrdě zapracoval, aby svázal ruce svému nástupci…“ Wallerstein pak vypočítává, co všechno působí proti americké (Bushově) politice v tomto regionu, a ptá se: „I když tato smršť zvrátí politiku USA v této oblasti, pak dokonce i kdyby americké vojenské síly byly staženy z Iráku, vyplývá z toho, že západní Evropa, Rusko, Čína a Latinská Amerika se skutečně sblíží se Spojenými státy, i kdyby ocenili přátelštější a inteligentnější Obamův styl? Základní geopolitické trendy jsou proti Spojeným státům. Obama může zapůsobit lépe než Bush, ale o kolik lépe?“ Nijak zvlášť nevypadají Obamovy možnosti, ani pokud jde o ekonomiku. Demokratická administrativa by bezpochyby vedla, míní Wallerstein, jinou politiku daňovou, v oblasti zdravotnictví a životního prostředí. 80% chudé populace by se vedlo lépe. Pracovní místa v průmyslové výrobě se však nevrátí ani tehdy, kdyby USA upustily od svých neoliberálních obchodních dohod. „Také tady,“ je přesvědčen Wallerstein, „řádí smršť, jež je možná ještě mocnější než geopolitická smršť na Středním východě, a Spojené státy její vývoj neovládají.“ Zbývá tedy oblast, v níž má Obama jistou svobodu jednání a kterou Wallerstein nazývá volně „oblast kulturní“. „(Obamova) kampaň mobilizovala lidovou moc, která nabývá jak na síle, tak na autonomii. Je to síla lidí, kteří říkají Ano, my můžeme. Obama“, napsal Wallerstein, „možná napomohl roznícení této moci, ta se však dostává do samopohybu a bude mít velký vliv na to, co učiní jako prezident. V širším smyslu slova je to moc, jež jej bude jako prezidenta popohánět nalevo, přímo i svým vlivem na členy Kongresu.“ Závěr Wallersteinova komentáře, či chcete-li předpovědi, třebaže ovšem podmíněné, vyznívá – zejména pro ty, kdož jsou USA nakloněni – natolik optimisticky (zejména když si uvědomíme stále ještě silné postavení Spojených států v současném světě), že jej citujeme celý: „Je těžké říci, kam tato moc Obamu dotlačí. Ale její dopad bychom mohli srovnat s dopadem tzv. náboženské pravice na politiku Republikánské strany v posledních třiceti letech. Martin Luther King ml. Řekl: „Mám sen.“ Byl to sen o jiných Spojených státech s jinými prioritami a mnohem ronostářštějšími mravy. Povede-li toto nejbližší období byť i jenom k částečnému uskutečnění takového snu, bude mít ovšem dlouhodobý účinek na úlohu, kterou Spojené státy hrají, a přejí si hrát, ve světosystému. Bude mít dlouhodobý účinek na takové ekonomické struktury, jež Spojené státy udržují pro sebe a pro sebe udržuje svět. Změna je skutečně možná, potenciálně změna velmi kladná. To vše záleží méně na Obamovi než na nás ostatních. Obama by nám však – s důrazem na „by“ – mohl poskytnout prostor, v němž bychom „my“ z oněch „ano, můžeme“ mohli popostrčit kupředu jeho i Spojené státy.“ Potud Immanuel Wallerstein. Autor těchto řádků nesdílí docela historikův optimismus. Ale už v nejbližších měsících, po dalších primárkách – poslední se konají v červnu (nejpozději ovšem v srpnu na sjezdu Demokratické strany) – uvidíme, zda naděje na změnu, vkládané do možného vítězství senátora Baracka Obamy, mohou být uskutečněny. Není pochyb, že jak Spojené státy, tak svět by si to zasloužily. Autor je publicista