Ukázkový příklad destrukce zastupitelské demokracie...

Počet zobrazení: 2404

Omlouvám se, budu delší. Jak by dnes asi napsal Pascal, promiňte mi ten dlouhý status, ale nestihl jsem napsat krátký... protože to, co právě prožíváme, je ukázkový příklad destrukce systému zastupitelské demokracie a považuji za nutné na tuto destrukci upozornit.

Dosud se eroze současného českého parlamentarismu projevovala především v občasných výrocích některých ústavních činitelů nebo neúctou k parlamentní půdě. To, čeho jsme svědky od čtvrtečního večera, je ale mnohem vážnější než občasný fašistický výrok na adresu parlamentu z úst premiéra nebo opilecké taneční kreace předsedy Sněmovny na řečnickém pultu parlamentu. Poprvé od listopadu 1989 jsme svědky potlačení parlamentní demokracie se souhlasem předsedů politických stran a hnutí, reprezentujících 85% voličů z roku 2017.
 

praha_poslanecka_snemovna_parlamentu_ceske_republiky.jpg
Budova Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve Sněmovní ulici v Praze.
Foto: Wikimedia.org / Jan Polák

Není to v naší historii poprvé, kdy demokracie pomalu umírá. V roce 1938 se zastupitelská demokracie se souhlasem všech hlavních politických aktérů zredukovala na tzv. autoritativní demokracii, která byla ospravedlněna vnějšími okolnostmi. V letech 1945 – 1948 se opět se souhlasem všech relevantních aktérů budovala demokracie lidová, opět s odkazem na nové okolnosti, které neumožňují demokracii klasickou. A stejně k tomu přistupujeme dnes: máme tu přece pandemii, proto se drtivá většina politických lídrů shodla na dočasném potlačení demokracie za účelem konání lidského dobra, označovaného obvykle strašidelným termínem veřejný zájem.

Pokud by naše parlamentní demokracie byla funkční, do dnešní situace bychom se nedostaly. Pokud už Sněmovna vyjádřila nesouhlas s pokračováním nouzového stavu a vláda nouzový stav přesto prodloužila, ihned (tedy dnes) by měla opozice požádat o svolání mimořádné schůze, na které by nejen nouzový stav bezodkladně zrušila, ale zároveň spojila toto hlasování s vyjádřením nedůvěry vládě. Ale to se, pokud vím, zatím nestalo a nestane, neboť opozice, s výjimkou SPD a KSČM, s vládním prodloužením nouzového stavu vyjádřila souhlas ústy svých hejtmanů a předsedů politických stran.

Naše demokracie tedy právě přestala fungovat. Parlament se právě díky ODS, STAN, Pirátům, TOP 09, KDU-ČSL, ČSSD a hnutí ANO stal nepotřebnou institucí, protože zákulisní politické dohody postavili všichni předsedové uvedených stran nad transparentní a legitimní rozhodnutí Sněmovny. Víkendová politická jednání nadřadila se souhlasem uvedených parlamentních stran pozici moci výkonné nad moc zákonodárnou. Tohoto kroku budou jednou litovat všichni zúčastnění, někteří už si to uvědomují, jiní ještě nikoliv.

A nejen to – ukázalo se, jak se rozhoduje uvnitř politických stran a hnutí. Předsedové stran, které oprávněně vyčítají hnutí ANO, že je stranou jednoho muže, minulý týden předvedli, že nejsou schopni řídit své subjekty v demokratických poměrech. Předsedové ODS, STAN, Pirátů a KDU-ČSL rezignovali na vnitrostranickou demokracii a místo ní předložili svým voličům chaos: jedna a tatáž osoba voliče asi bude těžko s nouzovým stavem souhlasit i nesouhlasit. Pro odlišný postoj předsedy strany a jeho hejtmana se nabízí dvě řešení: buď se vedení strany se svými členy, například hejtmany, nebaví a ve čtvrtek nikdo z poslanců netušil, co jejich hejtmani chtějí – nebo se hejtmani postavili proti svým předsedům a poslancům.

Demokracie tedy dnešním dnem přestala fungovat, zda dočasně či trvale, to se teprve uvidí. Jediné dvě strany, které si zachovaly svou tvář, jsou SPD a KSČM. Vítězem trapné hry o nouzový stav je aktuálně vládní koalice, která dosáhla svého – s pomocí porušení ústavních pravidel, zato ale se souhlasem většiny opozice. Andrej Babiš přiměl v praxi Petra Fialu, Víta Rakušana, Ivana Bartoše a Mariana Jurečku, aby svojí praktickou politikou podpořili jeho názor, že Sněmovna je jen zbytečnou žvanírnou. Pan premiér o tom zatím jen mluvil – předsedové opozičních stran to právě uvedli do politické praxe.

Rozklad našeho ústavního systému s sebou ale přinesl ještě něco mnohem horšího, co doprovázelo i rok 1938 či 1948: občané přestali mít důvěru v parlamentní systém a demokratické principy. Naděje, že volby mohou přinést personální změny, je pryč. Proč by měl jít občan volit opozici, když ta se proti vůli parlamentu dokáže dohodnout s vládou na porušení ústavních principů?

Moc optimismu mi nedává ani pohled na nové politické strany a hnutí. Je snad demokratickou alternativou strana ušatého kombajnisty, který provedl v roce 2013 pokus o státní převrat? Nebo hnutí, které ani neví, co chce za program, ale už ví, že bude mít podporu alespoň 500 000 lidí? A navíc, my dnes ani netušíme, na jakém volebním systému se chtějí zákonodárci dohodnout, nevíme ani to, zda vůbec nějaký volební zákon českým Parlamentem projde.

Teď je to na členech parlamentních politických stran, aby si rychle udělali vnitrostranický pořádek. Pokud to neudělají hned, může se stát, že na to už nebudou mít čas ani prostor. Potom už budu jen zvědavý, jak naši novou autoritativní či lidovou demokracii nazveme tentokrát...

(Status na FB 15. 2. 2021)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984