… zda i u nás bude stejně jako v Polsku americká vojenská základna

Hlavu vzhůru, určitě bude lépe a veseleji!
Počet zobrazení: 2119

Prožil jsem romantická a krásná klukovská léta – bezprostředně po druhé světové válce, po útisku v nacistickém Protektorátu Bőhmen und Mähren, po návratu tatínka z německého žaláře až 12.května 1945. Odehrálo se vše v jihlavském českém a německém městě Jihlavě a Iglau. Žili jsme hned poté romantickém prostředí Foglarových Čtenářských klubů Junáka a Vpřed, kdy nad námi vlála vlajka Rychlých šípů s příkazem:

„Toho bohdá nebude, aby Haha Bimbi z boje utekla“.

Až od Vídně bylo dávno předtím naše město tenkrát za noci mockrát ohlušeno bombardováním ze sousedního rakouského hlavního města. Osvobodila nás Rudá armáda. Svobodovy a rumunské vojenské jednotky. Vojáci nebyli opojeni vodkou ani špiritusem, jak jsem se letos dozvěděl od pražského primátora o těch, kdož na prahu míru položili za naši svobodu své životy.

Včera jsem kráčel z pošty v pražském Jižním Městě, přes příkazy a zákazy se na mé cestě radovali lidé na Vánočním trhu u Komunitního centra Matky Terezy. Kupovali, co trh dal, popíjeli vánoční svařák a medovinu. U jednoho stánku s vánočními cingrlátky se nafukoval jeden z novodobých agitátorů a řečnil.

„Už je konečně na čase, aby dostali Ukrajinci od amíků atomové zbraně a hodili je na Rusáka. Aby dostali přes držku. Nic jiného si tenhle zločinný národ nezaslouží, jsou to parchanti!“

santamask.jpg
Kresba: Ľubomír Kotrha

Nikdo se k němu nepřidal, nikdo ani hlasitému muži však neodporoval. Až na jednu paní středního věku, která pak cestou od tohoto žhavého adventního místa přiznala, že Rusy nenávidí již od srpna 1968 a ani ruštině se s chutí neučila. Němce nezažila.

Ale teprve až se vzdálila od mlčenlivého hloučku, svěřila mi srdíčko na mou dlaň: „Ale válku bych nechtěla. To teda zase ne!“

Od rána do večera – tady či jinde – slyším z českých médií tolik nenávistného řečnění proti Rusku. Nenávistná jiskra vyšlehla od zboření sochy za „nouzového stavu“ – pražského pomníku I.S. Koněva. Plála při kauze Vrbětice. Provázela ruské diplomaty, když si balili své kufry.

Trvá to všechno již bezmála třicet let. Často se bavím s lidmi, ptají se a nevědí, co si mají myslet.

I v mém rodném městě Jihlavě (Iglau) i o posledním adventním víkendu se mně moji známí i neznámí ptali na ulici, na návsi i v hospodě, proč by se tady měly konat v roce 2023 z iniciativy německého landsmanšaftu Sudetoněmecké dny.

Musel jsem jim v přítomnosti jiných vysvětlovat mnohé – na rozdíl od nich hodně potichu. Okřikovali mně. Většina je již jinde, smýšlí jinak, než smýšlím já, který byl v dávné minulosti u mnohého. Více je zajímalo hlavně to, jakých to bylo Deset let bez Václava Havla, jaký byl ten Andrej Babiš, zda i u nás bude stejně jako v Polsku americká vojenská základna, nějaký ten Army Camp, jak to zmínil europoslanec Saša Vondra. A mnozí nevybíravě spílali do aleluja – Miloši Zemanovi.

Chtěli, abych mluvil jejich vlastní řečí. To však neumím!

Ani se naučit nechci.

Hlavu vzhůru. Kamarádi! Určitě bude lépe a veseleji.

Vánoce jsou před dveřmi!

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984