Živá paměť je víc než dějepis

Tři tečky aneb příběhy, které mi vyprávěli ti, kdo zažili osvobození
Počet zobrazení: 2749

Na sociální škole nás učili základní pravidlo: tak jako na jednotlivého člověka se musím dívat očima jeho jednotlivého osudu, tak na jinou dobu se musíme dívat očima ne dnešní, ale tehdejší doby – což se dnes nedělá, a povstává z toho spousta nové bolesti.

75_logo_210.jpg

Můj nejstarší přítel Jiří Hermach (1912–2011) přežil celou válku jako odbojář, ale nikdy na něj nepřišli a před 75 lety, za pražského povstání, ho němečtí vojáci náhodně (zřejmě jako pomstu za nějaký čin povstalců) sebrali na ulici v Praze na Pankráci se skupinou dalších Čechů a vedli je do dvora nějakého domu, kde si z tamních bytů vytahali slamníky, které za zajatce postavili na zeď a sami se seřadili proti nim do popravčí linie. Jiří si ještě po šedesáti letech vzpomínal, že mu v té chvíli bylo nesmírně krásně a v hlavě mu zněla písnička Nešťastný šafářův dvoreček. Než stačili střelit, ozvaly se zvenku ulice tanky a ruské hlasy, vojáci se dali na útěk a ti, kdo už měli být mrtví, šli vojákům poděkovat…

Jaroslav Hojdar (1933) utekl doma na dělnické periferii Sezimova Ústí, které bylo obsazeno německým vojskem, rodičům z chalupy, když dlouho neslyšel hlasy vojáků. Viděl poslední dva německé vojáky, jak utíkají a honí je dva sovětští vojáci. Pak zazněly výstřely a už bylo ticho. Byli to poslední dva němečtí vojáci, takže okamžitě nastala všeobecná oslava, sovětští chlapci vešli do chalup a oslavovalo se. Jen on byl na omdlení. Objevil totiž v potoce mrtvolu jednoho z těch německých vojáků, obě oči obalené hejnem masařek. (Jako dospělý se pak stal historikem a zasvětil celý život studiu a popularizaci života Josefa Raiskupa, partyzána, který byl u Zadních Bud v jižních Čechách svými spolubojovníky 16. března 1945 zastřelen kvůli podezření ze zrady – které bylo falešné…)

Moje babička Jaroslava (1925–2014) se v Den vítězství vrátila domů ze zemljanky ve Slivenci, kam s tatínkem, prokuristou firmy na výrobu ledniček, a maminkou, statkářskou dcerkou, a starší sestrou, utekli poté, co v prvních květnových dnech začala německá armáda prakticky srovnávat se zemí všechny vesnice na jih od Prahy na levém břehu Vltavy. Jejich domek ve Velké Chuchli hned u silnice na Strakonice byl prasklý vejpůl (a je dodnes), poté, co do něj na útěku před Sověty ze vzteku vystřelil tank zdejšího německého velitele, který si v něm udělal štáb. Dům to vydržel, a tak se do něj obratem nastěhoval štáb Rudé armády. Nepořádek v domě se prý nedal popsat, jako příklad babička vždy vyprávěla, že jedna z těch dvou armád nechala v šuplíku v kredenci – hovno…

Moje druhá babička Božena (1923–2007) byla v době osvobození také už doma ve Vysokém Mýtě: poté, co bombardování srovnalo se zemí fabriku, kde byla na totálním nasazení, Junkers Werke (později ČKD, definitivě srovnaná se zemí povodněmi v roce 2002). Ona sama se zachránila jen náhodou, protože ten den zaspala, ale její chlapec v továrně uhořel, stejně jako řada dalších. Žár prý byl takový, že se nedalo ani vejít do kilometr dlouhé ulice, na jejímž konci továrna stála. Babiččin tatínek byl předválečný štábní kapitán československé armády, a tak velitel místních osvoboditelů bydlel též u babičky v domě. Hrál prý krásně na klavír, ale babička, která byla trochu snobka, mu zazlívala, že přitom pil vodku ze stakanu, který měl položený na klavíru, na kterém po něm zůstal kroužek…

Babiččin spolužák z gymnázia, pozdější hudební vědec Jan Zelenka (1923–1998), měl větší štěstí. U něj doma byl ubytován politruk jednotky osvobozující Vysoké Mýto, jménem Leonid Brežněv, což možná napomohlo tomu, že v době, kdy byl vrchním velitelem armády, která k nám přišla podruhé, se PhDr. Jan Zelenka stal normalizačním ústředním ředitelem Československé televize…

Velmi synchronní bylo, že zaměstnavatel mojí babičky Jaroslavy, německý velitel Smíchovského nádraží, bydlel v domě, do něhož se po válce nastěhovala moje babička Božena. Ten dům byl zajímavý nejen po válce, kdy v něm bydleli herci Svatopluk Beneš a Marie Drahokoupilová a spisovatel Ladislav Grosman (Obchod na korze), ale už za války, kdy se zde sešli vdova po komunistickém nakladateli Prokopovi, který byl za války popraven se svým nejprodávanějším autorem Fučíkem, a onen velitel nádraží který měl byt vedle ní. Během květnových dnů se stalo toto: velitel byl na Smíchovském nádraží zlynčován a jeho manželka, která byla tou dobou ve městě, právem propadla panice a uprosila osádku německé armádní kolny jedoucí směrem k Američanům, aby ji vzali s sebou. Po nich však v zamčeném bytě zůstal malý zoufale křičící synáček. Vdova po umučeném nakladateli, paní Prokopová, za pomoci domovníka vyrazila dveře, chlapce z bytu osvobodila, a ujala se ho na celý svůj zbývající život…

Babička Božena měla kamarádku Marii (1930), které jsme říkali teta Maryčka, a ta si vzala strejdu Štěpána. Strejda Štěpán byl Ukrajinec, jeho tatínek přišel do ČSR ve 20. letech jako bělogvardějský uprchlík ze SSSR. Před 75 lety vyšel v bačkorách vítat svoje krajany jako osvoboditele. Prostí vojáčci se s ním poobjímali, ale jejich politruk, když slyšel jeho jméno, podíval se do velmi přesných seznamů NKVD, které měl s sebou, a strýčkova tatínka vzal rovnou v bačkorách s sebou a už ho nikdy nikdo neviděl. (Proto jeho syn s celou rodinu pak emigroval do Švýcarska už 20. srpna 1968 v noci.) Totéž se stalo i stovkám vlasovců z Buňačenkovy divize Ruské osvobozenecké armády, která pomáhala Praze, kteří i za pomoci některých Čechů ve svých tancích s nápisy „Smrt Hitlerovi i Stalinovi“ zvládly dojet do jižních Čech za hranici amerického okupačního pásma. Disciplinovaný generál Patton ale dostal příkaz se jich zbavit, a tak se Buňačenkovi vojáci, kteří Američanům, byvše vedeni jako spojenci Wehrmachtu, s klidem odevzdali zbraně, ráno probudili obklopeni krajany v sovětských uniformách. Patton vyřešil situaci „elegantně“ – v noci se se svými vojáky přesunul o kilometr dál, a vlasovce přenechal Sovětům…

Major Václav Straka (1914–2011), který v době okupace studoval v Belgii, se odtud dostal do Velké Británie, kde celou válku pracoval jako novinář, a krásně mi popsal atmosféru tehdejší čs. BBC, kterému kralovala trojka Tigrid-Ornest-Červinka, z nichž první se po válce stal ideovou hlavou čs. exilu a další dva doma zakladateli poválečného českého divadla a rozhlasu, jištěnými průkazem KSČ. Pan Straka se vyloďoval v Normandii, načež se se svou britskou jednotkou přemístil do Vestfálska. Když se dozvěděli, že Britové Československo osvobozovat nebudou, s kamarády československými novináři si vyjednal převelení k Američanům. Když pak byl generál Patton zastaven u Plzně, o své vůli nakopli džíp a 6. května už byli v bojující Praze. Svého tatínka tam major Straka nestihl o jediný den; během revoluce v Praze uvázla distribuce inzulínu, a tatínek-cukrovkář na toto uváznutí zemřel…

Můj učitel Walter (1930) se narodil jako jediný syn českých rodičů na Jihlavsku, ale oba rodiče mu zemřeli už jako miminku, a jeho adoptovala německá rodina. Protože mu ale jeho adoptivní rodiče chtěli dopřát alespoň symbolické spojení s jeho národem, nechali mu původní příjmení a až do okupace ho posílali do české školy. Kluk ze sudetské rodiny se po osvobození ocitl v českém táboře pro Němce, kde z něj strážní nebyli moudří, ale pro svou znalost obou jazyků se už v 15 letech stal jediným překladatelem a vlastně i vyjednavačem vězňů tábora. První se z tábora dostal adoptivní tatínek, který pak poslal dopis, ať za ním zbytek rodiny přijede do Stuttgartu. Walterovi se ale v Německu vůbec nelíbilo, nicméně tam vychodil jednu ze znovuotevřených waldorfských škol, a jen dosáhl plnoletosti, odešel z Německa do Švédska, kde se stal jedním ze zakladatelů tamních prvních camphillů a švédského sociálního systému…

Můj strýček Pavel Weiss (1914–2013) se po pěti letech pobytu v ghettech a vyhlazovacích táborech vrátil z koncentračního tábora Wulkow-Zossen a doma v Praze zastihl maminku, která – na rozdíl od jeho tatínka a bratra – přežila Osvětim. Strýček, který věděl, že pogromy v Evropě budou vždycky, ovšem nikdy neuvažoval o odchodu do Izraele, ale o levnější variantě: chtěl si poárijštit příjmení, protože to bylo to jediné, podle čehož by ho podle něj mohli poznat („říkal jsem si, že do poklopce už mi kromě ženskejch nikdo nepoleze“). Za příjmení s jiným počátečním písmenem se platilo víc (nabízeli mu třeba nejbližší českou variantu Weisse – Bělku), míň se platilo za to, když se zachoval původní monogram (třeba Pavel Winter). Strejdovi bylo ale nakonec peněz líto, a jako Weiss nakonec přežil i Slánského procesy v 50. letech, kdy svojí manželce, která tehdy byla sekretářkou na ÚV KSČ, říkal: „Vidíš – a kdybych byl v tý tvojí slavný straně, jsem dneska možná mrtvej“. Protože byl jazykový fenomén, dělal hned po válce překladatele postupně pro všechny velitele, kteří se zúčastnili osvobozování naší země. Přestože jeho syn Miroslav po okupaci v roce 1968 emigroval do Švýcarska, měl vždy ve zvyku postát u jakéhokoli památníku rudoarmějců (kteří jemu a jeho mamince zachránili život) a jen litoval, že vedle nich také nestojí pomníky těch, kteří nás také osvobozovali a kterým po válce překládal: velitele 2. polské armády generála Świerczewského, generála rumunské armády Burduloie a velitele 17. střeleckého praporu belgické armády majora Hazarda, který s generálem Pattonem osvobozoval Plzeň. Od nikoho jiného jsem potom už ta jména ani jedinkrát neslyšel…

Poslední příběh mi neřekl Ludvík Aškenazy (1921–1986), který byl v době mého narození a dětství v pro mě nedostupném západním zahraničí, nicméně vyprávěl mi ho jeho syn Jindřich (1948). Jeho tatínek Ludvík, Žid z haličského Stanislavova, byl po útěku před Hitlerem do Sovětského svazu jako stovky dalších poslán do kazašského gulagu, odkud se dostal, až když do tábora přišli náboráři do československých jednotek. Jako desítky dalších uvězněných polských Židů zalhal, že se narodil v československé části Těšínska, a se Svobodovou armádou prošel z Buzuluku až do Prahy, a cestou se naučil tak dobře česky, že se po válce stal jedním z nejkrásněji česky píšících a svými českými současníky nejmilovanějších spisovatelů. Až do své smrti neprozradil nikomu ze svého okolí, jaký byl jeho mateřský jazyk, a když ho v jeho exilu (v roce 1968 odešel do Západního Berlína a dožil mezi bavorským Mnichovem do tyrolským Bolzanem) navštívil přítel Jaroslav Dietl, svěřil se mu, že ho mrzí, že do pohádky pro děti v němčině nelze napsat slovo „sluníčko“…

(Text vyšiel v brnianskych Kulturních novinách č. 10/2020)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984