Reklama
Reklama

Zapomínání, mutující gen naší DNA

Aneb zamyšlení nad knihami spisovatelky Ladislavy Chateau Vlak do Výmaru a Colette, Vy víte, co máte udělat…
Počet zobrazení: 1622

frantisek_mares1.jpgVíme jen to, co si pamatujeme. A pravdivost této stále se opakující latinské moudrosti je pro naše pokolení téměř osudová. Z programového zapomínání se stal mutující gen, který, jak se zdá, je těžko odstranitelný z naší DNA.

A tak zapomínáme s bravurou žonglerů na vše nehodící se do klima doby, politiky, kultury a v nesmrtelnosti vlastní paměti uchováváme lukrativní události, myšlenky i přesvědčení a jen proto, protože je výhodné je opakovat, nejsou již dávno zapomenuty.
František Mareš. Foto: Archív F. M.

Ona Goebbelsem definovaná teze, že mnohokrát opakovaná lež se stává pravdu, pravdou nakonec je. Ať chceme nebo ne, je živá a živá bude, protože, vulgárně řečeno, jsme jejími strávníky i potravou.

A tento princip přežití, případně žití v jakémkoli ismu, v nás samých po věky existuje. A sám o sobě je až osudově jednoduchý. Zapomeneme věci nepříjemné a nehodící se pro klidnou existenci v našem čase a až, když je to finančně, kariérně a společensky výhodné, rozpomeneme se. Rozpomeneme se na to či ono a ve své podstatě je jedno, zda námi řečené je pravda nebo lež.

S přívlastky rudými, modrými, černými, s pěticípou hvězdou i obrácenou svastikou vsazujeme do nových kontextů staré věci tak, aby posloužily všemu a ke všemu.

V tomto objevném falšování dějin se překrucují, zapomínají a dokonce vymazávají události i lidé a těm, kteří zůstanou, se přidají obdivné či hanlivé přívlastky, aby lidé i sami sebe zfalšovali ve vzorci: „ Za kolik? Pro koho? Za co?“ A to vše pod přesvědčivým jmenovatelem: „ Historii přece píší vítězové.“

A tak může být z historie, jako již tolikrát, zapomenut kdekdo a kdeco, samozřejmě v měnících se periodách lidského života.



colette.jpg
 

Paměť míchá fakty

Prostě si bezostyšně lžeme, protože jsme si na lež a faleš zvykli a chybí nám.

Posmíváme se hloupým redaktorům, naivním a nevzdělaným moderátorům, „demokraticky zvolené politiky“ nebereme vážně, protože i od roku 1989 nemluví pravdu a občany si zaměnili za oživlé hlasovací lístky na jedno použití.

Ať chceme nebo ne, plaveme ve vytvořením jezeře public relations, ve kterém ke dnu klesla část kultury, klesly lidské vztahy, ohleduplnost, pokora a běžná denní úcta člověka k člověku…

Mnozí z nás věří v Boha a v jeho očistnou zpověď, ale dávno a dávno zapomněli memento Mojžíšova desatera.

A toto jezero vždy, nyní o to víc, v periodicitě času zaměňuje pravdu za lež a lež za pravdu, jeho  „paměť“ míchá fakty jako balíčkem karet, aby „hra“, ta jeho, byla trumfová.

Nic nezmohou filosofové, literáti, věkovité pravdy, protože zkušenost generací je nezdělitelná, a tak zůstává v historii stále místo na její opakování.

A ještě jedna věc je příznačná, v tomto mezičase zdánlivého vítězství a prohry, kdy lidé jeden druhého nálepkují, kdy jedno končí a druhé , to proklamovaně  lepší, zdánlivě začíná, se náhle objeví „bezúhonní“. Nikdo neví, kde se vzali. Kde doposavad žili. Podivná lidská stvoření nepoznamenaná ani rozumem ani umem ani vzděláním a bez lidské životní zkušenosti s fanatismem vlastního přesvědčení vezmou do svých „čistých rukou“ osudy druhých. Poturčenci horší Turka. Obdařeni stigmaty „jedné podoby víry“  začnou ji uplatňovat a hlásat a amébní kadlub názorů prohlásí za očistnou revoluci. A v mylném přesvědčení vlastní velikosti neuznávají velikost a um druhých. Je to po tisíciletí znovu a znovu prožívaný lidský proces, který mohou zastavit jen lidé. Ale protože se do jednotlivých století rodíme s dědičným hříchem stejného lidského nitra, s tím, že sebevětší vynález a objev vlastně nedokáže ovlivnit nás samé a když, tak k horšímu, stavíme si mety nenávisti a lásky, dobra a zla, poctivosti i falše a svým jednáním je předznamenáváme našim potomkům, jako jedinou možnou cestu k jejich budoucnosti.
 

Spravedlnost má v ruce meč a zavázané oči

Žijeme v roce 2021, ten minulý nás poznamenal pandemií, ten současný přinesl v různých, dobrých i špatných výročích, leden 93, únor 48, březen 38 a 39, bez úcty k padlým vysvětlovaný květen 45, přinese červenec 815, srpen 68, září 38 a 51, říjen 18 a 38… lakmusovým papírkem rádií a televizních stanic je možno odhadnout a podle něj se řídit, o čem je třeba a dobré mluvit, o čem nemluvit a na co zapomenout a nezapomenout. Jako by bylo možné z hlav lidí náhle vymazat životní zkušenost prožitého času.

Spravedlnost má v ruce meč a zavázané oči. Nádherná metafora jejího uplatňování a hledání věčné pravdy. My máme oči dokořán a  zjitřený sluch a nestačíme se divit tomu, co vidíme a slyšíme. A s obavami sledujeme vlastní tváře, aby nám do nich nevstoupila podoba tří opic:

„Nevidím, Neslyším, Nemluvím.“

Co tedy s tím?

Přes pátý a šestý červenec se blíží 21. srpen. Výročí obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy. Hrůznost a nesmyslnost tohoto faktu je, bohužel, až do roviny všednosti dehonestována stálým a stálým mediálním opakováním všeobecně známých faktů. Bez podstaty skutečného vysvětlení… Škoda.

A pak již jen 28. září, Den české státnosti a 28.říjen den vzniku samostatného Československa.

Jen aby se nezapomnělo, je třeba také připomenout 29. září 1938, kdy byla podepsána Mnichovská dohoda, 1. až 10. říjen 1938, ve kterém proběhl odsun Čechů ze Sudet a říjen 1941. Toto jsou dny, které zapadají do minulosti zapomnění, i když určily osudy i životy milionů lidí.

29. září 1938 je podepsána Mnichovská dohoda, na základě které samostatné a demokratické Československo musí Německu odstoupit pohraniční oblasti. Fakt je to celkem známý, ale jak se ve smlouvě samé praví: „ … 29. září 1938 se Německo, Spojené království, Francie a Itálie se shodly se zřetelem k dohodě, jíž bylo v podstatě dosaženo o odstoupení sudetoněmeckého území, na těchto podmínkách a způsobech tohoto odstoupení a na opatřeních, jež je třeba pro to učinit a prohlašují, že podle této dohody je každý jednotlivě odpověden za kroky, které je třeba učinit, aby bylo zajištěno jejich provedení.

Vyklizování začne 1. října téhož roku.“

„… Spojené království, Francie a Itálie se shodují v tom, že vyklízení bude provedeno do 10. října a to bez ničení jakýchkoli existujících zařízení, a že československá vláda je odpovědna za to, že vyklízení bude provedeno bez poškození uvedených zařízení.“

A v paragrafu 8. smlouvy se mimo jiné dále praví:

„Československá vláda propustí ve lhůtě čtyř týdnů ode dne uzavření této dohody sudetské Němce, kteří si toto propuštění přejí, ze svých vojenských a policejních jednotek.

V této lhůtě propustí československá vláda sudetoněmecké vězně, kteří si odpykávají tresty odnětí svobody za politické trestné činy.“

Podepsáni jsou: A. Hitler, Ed. Daladier, Mussolini, Neville Chamberlain.

Podivné desatero utrpení a zvůle zpečetěné fašistickými i demokratickými velmocemi. A kde je holubičí píseň dnes tolik propagované českoněmecké lásky a tolik a tolikrát mediálně zpracované krutosti Čechů při odsunu Němců z Československa?

Ale pojďme ještě ke dvěma dalším připomínkám  října, nyní již v roce 1941 a 1942.


vlak_do_vymaru.jpg
 

Dobré a špatné rasy

Druhého října 1941 v Praze nový říšský protektor Reinhard Heydrich, generál policie a SS, v Černínském paláci formuloval pro vysoké soukmenovce své představy v Projevu o plánech na likvidaci českého odboje a českého národa.

Vyjmeme-li z tohoto projevu některé pasáže Heydrichem prezentovaných praktik, dovídáme se po osmdesáti letech následující:

„… základní linie musí, ač nevyslovena, při takovém jednání platit: tento prostor se musí jednou stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat.

Říše nenechá se sebou žertovat a je prostě pánem v domě, to znamená, že ani jediný Němec nic Čechovi neodpustí, asi tím způsobem, jako je tomu v říši se židovstvem, aby neexistoval jediný Němec, jenž by řekl, ale ten Čech je přece slušný. To byl problém židovské otázky v říší a umíme si představit, jak by takhle dopadlo řešení židovské otázky?“

„… viděno ve velkých obrysech, musí se stále více zdůrazňovat myšlenka o svatém Václavu v jejím dějinném vývoji, neboť jestliže Češi svatého Václava oslavují, nemusíme jej stále líčit jako svatého Čecha, nýbrž tak: svatý Václav byl mužem, jenž pochopil, že český národ může žít jen spolu s německým prostorem.“

„… A nyní, pánové, několik myšlenek o konečném řešení, musí s sebou přinést toto:

1. Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem říše… Nemůžeme trpět, to ukazuje německý vývoj v historii, aby z tohoto prostoru přicházely znovu a znovu rány dýkou proti říši. Nechci snad však hovořit o konečném poněmčení tohoto prostoru: pokusme se tedy podle staré metody poněmčit českou verbež, nýbrž říkám docela střízlivě, začíná to věcmi, s nimiž můžeme již dnes maskovaně začít…

To tedy znamená, že musím získat nejrůznějšími metodami, nejrůznějšími oklikami příležitost, abych jednou ohodnotil veškeré obyvatelstvo z hlediska rasového a národnostního.

Ať již pomocí rentgenu, prohlídkami ve škole, nebo tím, že rasově přezkoušíme mládež při zadávaném uložení pracovní služby. Musím mít celkový obraz národa a pak mohu říci, tak a tak vypadá obyvatelstvo.

Jestli jsou dobré rasy a dobře smýšlejí, to je pak jednoduché, ty můžeme poněmčit. Pokud máme ostatní, co stojí na opačném pólu: jsou to lidé špatné rasy a špatně smýšlející, ty musíme poslat ven, na východě je hodně místa.

Uprostřed zůstává střední vrstva, kterou musím přesně přezkoušet.

V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé špatné rasy a špatně smýšlející lidé dobré rasy. U těch dobře smýšlejících lidí špatné rasy se to asi musí udělat tak, že je nasadíme do práce někde v říši jinde a budeme se starat o to, aby už neměli děti, protože je nechceme v tomto prostoru dále rozvíjet. Ale nesmíme je odradit. To vše je řečeno teoreticky.

Pak zůstávají špatně smýšlející dobré trasy. Ty jsou nebezpečnější, protože je to rasově dobrá vůdcovská vrstva.

Musíme uvážit, co s nimi uděláme. V jedné části špatně smýšlejících lidí dobré rasy nezbude nic jiného, než usídlit je v říší v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat jejich smýšlení, nebo když to nepůjde, postavit je ke zdi. Poněvadž vystěhovat je nemohu, neboť by tam, na východě, vytvořili vedoucí vrstvu, která by se postavila proti nám…“

Na základě řečeného, nechť si každý udělá závěry podle svého vědomí a svědomí…
 

Dosud málo známá událost II. světové války

24. – 25. října 1941 organizuje Joseph Goebbels první velký kongres spisovatelů Německem obsazených zemí ve Výmaru. Zúčastnily se ho početné spisovatelské delegace Německa, Francie, Nizozemí, Norska, Itálie, Maďarska, Bulharska, dokonce se dostavil zástupce ze Švýcarska i delegace ze Slovenského štátu.

Na rozloučenou a na památku své účasti dostali spisovatelé pamětní knihy s poetickým názvem Básníci na cestě po německých zemích 1941.

Stejný kongres se opakoval ještě jednou v roce 1942 a na prvním i druhém jeho účastnící obdivně podporovali myšlenky fašismu, respektive Nové Evropy, pod znamením hákového kříže.

Před několika lety u nás žijící bulharská filmová režisérka, Světlana Lazarová usilovala v České televizi o možnost dokumentárně zpracovat téma „Výmarských kongresů“, látky v Evropě málo a u nás téměř neznámé. Česká televize zájem neprojevila, i když v záplavě vysílaných a donekonečna reprízovaných dokumentů o událostech II. světové války a nacistickém Německu by „výmarský dokument“ měl svůj velký význam a z historického pohledu na tehdejší dobu jde o zcela neznámou skutečnost. Je to jen potvrzení „zvláštního stavu veřejnoprávních medií“ a samozřejmě současného politického klišé.

A tak s podivnou pachutí podtextu záměrné eliminace toho, co se stalo, přijměme za fakt zklamání, že je programově zapomínáno jedno velké selhání lidstva.

foto_z_inaugurace_colette.jpg
Foto z inaugurace Colette, má drahá,.. zleva literární kritik a šéfredaktor Literárních novin
Petr Bílek, herečka Hana Frejková a autorka Ladislava Chateau. Foto František Mareš

 

Válka vždy dává lidem nové tváře a osudy

A právě o tomto společenském i osobním selhání, proč společnost i člověk najednou opustí či neopustí to své, bytostně lidské já, vyprávějí dvě vynikající knihy spisovatelky, dokumentaristky, překladatelky, Ladislavy Chateau. Vlak  do Výmaru, Volnost, Rovnost a Bratrství s Goebbelsem ( Host 2013 ).

Za tuto knihu získala autorka cenu Egona Ervína Kische v roce 2014.

Druhou knihou je Colette, má drahá, Vy víte, co máte udělat ( Sumbalon 2018 ).

Po přečtení obou knih nás obklopí otázky s nápovědou odpovědí, která evokuje nejen obraz politiků, intelektuálů, ale i města, jeho ulic a domů v jejich deformaci „politickými potřebami“ doby. Autorka mistrně zobrazuje jak literární dýchánky dokáže vystřídat hulvátství výslechů, a mocí určení noví majitelé domů a bytů usednou ke stolu a do křesel po deportovaných… A nic se jaksi neděje, protože „potřeby vítězné doby“ si to žádají a doba, vítězná doba, jako v celé historii lidstva „těm svým“ odpouští a za věrnost je odměňuje.

Obě knihy Ladislavy Chateau, léta žijící v česko-francouzském prostředí, dokládají fakt, že válka vždy dává nové tváře i osudy lidem a jiný význam všemu, v čem lidé do jejího vypuknutí žili.

Vlak do Výmaru, je téměř dokumentární ságou o zemi, lidech a jejich selhání i neselhání pod tíhou břemena okupace.

Je vrstveným dokumentem Paříže té doby a s neuvěřitelnou časovou, místní i lidskou přesností popisuje i našemu čtenáři známou pařížskou literární špičku a rozhodování každého z jejích členů v době okupace Paříže.

Druhá, Colette, má drahá, Vy víte, co máte udělat, vypráví o neuvěřitelné lásce a statečnosti ženy, která je drcena stejnou osudovou tíhou.

Doplňují jedna druhou a v dramatickém souznění dovolují čtenáři pochopit hrůznost doby války i velikost a osudovou sílu, která je dána milujícímu člověku.

Colette…, je příběhem mimořádné ženy a mimořádného muže, známého spisovatele, intelektuála Pierra Drieua La Rochelle, přítele mnoha významných francouzských umělců.

Jestliže na straně jedné je Colettin osud prodchnut vrozeným údělem pomáhat a žít, je život Drieu plný osudových odboček, jako by zkloumal, kam až je možné jít. Jen tak jsme schopni pochopit jeho intelektuální selhání a obdiv k fašismu.

A tak v tomto, téměř antickém příběhu, stojí na jedné straně vzdělaná Židovka, vynikající lékařka, na druhé straně vynikající spisovatel, ale – kolaborant.

A nade vším, jak již osud dovede vztahy a věci popřeházet, je láska jednoho k druhému, ta Colettina je opravdovější a větší …

Colettin příběh, jako příběhy všech velkých žen, má v sobě cosi z čistého prvotního křesťanství, tedy akt obětování a lásky a až osudovou víru v dobro, které je silnější než utrpení a zlo světa.

Po všech možných peripetiích soužití s Drieuem, po jejím zatčení gestapem a uvěznění ve sběrném táboře Drancy u Paříže, po propuštění, které zařídil Drieu, přichází rozuzlení jejího dramatu a samozřejmě i trest za zradu, které se Drieu sám na sobě dopustil. Zradil talent, který naděluje do kolébky bůh. Propůjčil ho nejstrašnějšímu zlu, které kdy na světě bylo – fašismu.

Po několika nepodařených pokusech se mu nakonec podaří spáchat sebevraždu.
 

Zrada jako součást existence

Výmarští spisovatelé, fascinovaní fašismem a jeho mocí, jsou po osvobození potrestáni. Jeden z nich skončil dokonce na popravišti. V podtextu obou knih však zůstává neustále se opakující otázka zrady, té zrady, které se dopustili nejen spisovatelé, ale i nakladatelé a redaktoři nakladatelství, recenzenti, kteří v tisku vychvalovali antisemitské a fašismus chválící romány a doporučovali je k četbě. Tedy lidé.

Co v člověku živí zradu, kde je skrytá, aby najednou její síla byla větší, než síla lidské cti a rozumu? Kdy člověk a pro co opustí základní pravidla pravdy, štěstí, pokory a své vlastní odpovědnosti a vymění je za krátkodobé pohodlí, slávu a postavení? Co je tedy silnější, než on sám?

Na tyto otázky Vlak do Výmaru a Colette, má drahá, Vy víte, co máte udělat… neodpovídají, jen napovídají svým vnitřním hlasem skutečných příběhů, nad čím se má čtenář osudově zamyslet, aby rastrem přečteného mohl měřit činy své a činy druhých. V tom jsou obě knihy výjimečné.

Zrada, jako součást existence lidstva, je z jeho osudu neodstranitelná. Její nutkání lze eliminovat něčím, co pojmenováváme charakterem, pravdou a především odvahou s ní bojovat i za cenu života.

Po přečtení obou knih spisovatelky Ladislavy Chateau se chce říci závěrem:

Doba vytváří lidské příběhy a příběhy dokumentují dobu. A posláním a povinností spisovatele je zaznamenávat tyto příběhy a vyprávět je.

Vyprávět je, i kdyby jen v naivním přesvědčení, že opravdovost lidské odvahy, lásky, pokory a utrpení má sílu alespoň jednoho člověka oslovit a změnit.

(Text vyšiel na Parlamentní listy.cz 29. júna 2021, Slovu ho poskytol autor)

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.
CAPTCHA
This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama